Při pohledu zpět vnímám několikadenní pobyt v Amritsaru na severozápadě Indie jako střípkovitou mozaiku zážitků, které nás měly uvést do nové a podivné reality, která se pro následující měsíc stala našim hostitelem. Přibližně milionové město nabízí opravdu vše od masivních náboženských obřadů a vynalézavých monumentů po drsný trénink v ulicích a selfiechtivé nadšence, pro které je Evropan skvělým úlovkem. První obtíž si nás našla pět minut po průchodu pasovou kontrolou.
Hlavní mekka Sikhů, Zlatý chrám, je bezesporu největší perlou Amritsaru.
Golden Temple přitahuje údajně ještě více návštěvníků, než veleslavný Taj Mahal, a to především věřící poutníky, kteří sem míří nejen ze zvědavosti, ale i ze silné náboženské podstaty místa. Z několika malých povinností, které se ke vstupu do chrámu vážou, bych vypíchl nutnost očistit si nohy v malém brouzdališti před vstupem. Projití mělkou teplou vodou, kterou se ten den brodily další tisíce nohou, mě přivedlo k pochybám, zda si neodnáším první indický suvenýr.
Celkový půdorys chrámu je přibližně čtvercový. Jeho dominantu tvoří uprostřed trůnící budova nazývaná Brána ke guruovi, kde se odehrává pobožné gró a do níž se stojí nekonečná fronta. Je obklopena jezírkem, které dle všeobecné víry čistí karmu a poskytuje zázračné účinky všem, kdo se v něm odváží okoupat. Brána ke Guruovi. Podél vnějších stran chrámu najdete veškeré nutné zázemí - příjemná podloubí lákající k odpočinku a rozjímání, rozsáhlou ubytovnu a kuchyň s vysokokapacitní jídelnou.
Sikhismus má ve svých kořenech zapsánu pohostinnost a vstřícnost k poutníkům, proto se o ně chrám stará. Kdo má hlad, dostane zde zdarma najíst nebo může složit hlavu. Několik desítek tisíc porcí denně je připravováno masou dobrovolníků, kterým velí pár profesionálních kuchařů. Loupačů cibule a dalších pomocných kuchtíků je po ruce stále dost. Opět díky všeobecnému sikhskému étosu pomáhat si. Ten údajně dodržují i místní politické strany, které celý gurmánský cirkus financují.
Možná nejintenzivnější zážitek si Zlatý chrám schovává na večer. Hromadná modlitba pro tisíce lidí obklopující svaté jezírko, mumlající spolu se zesíleným hlasem z amplionu má téměř hypnotickou podobu. Chvíli jsem se proplétal mezi davem v posvátném vytržení a rychle mi došlo, že tady nepatřím. Řádně zkulturněni jsme se další dny mohli vydat vstříc dobrodružství v průměrných indických ulicích.
Pod tímto pojmem si představte obrovský dav proplétajících se lidí smíchaný s množstvím trhoveckých stánků, psy, motorkami, krávami, rikši, odpadky a výjimečně nějakým tím autem. Jediný, kdo si v tomto šrumci dokáže udržet klid, jsou všudypřítomné kravky. Pokud existuje povolání, jehož stoupenci by se měli návštěvu Indie vyhnout v rámci prevence těžkého infarktu, pak jsou to elektrikáři.
Na konci pobytu jsme zavítali do chrámu Mata a připomněli si hinduistické prvky ve městě. Hinduistické chrámy obecně bývají dost barvitým zážitkem; celá budova bývá koncipována jako zážitkové bludiště, kde se občas plazíte po kolenou, probrodit bazénem nebo krčíte mezi nadživotně velikými mnohohlavými hady. Nejvíce mě zaujala stěna pokrytá svastikami - symbol božského světla a života, který v Indii nabývá jiného kontextu než v Evropě.
V Amritsaru a i jinde během slavností je Guru Granth Sahib předčítán postupně od začátku do konce. Takové čtení (aknand) trvá 48 hodin. Každé ráno začíná zpěvem hymnu Asa Di Var, následně jsou zpívány další hymny doprovázené hudebními nástroji. Tato část modlitby se nazývá Kirtan. Během Ardas shromáždění sikhové stojí čelem ke knize a s zavřenýma očima opakují modlitbu. Guru Granth Sahib je otevřen na náhodné stránce a verš je přečten. V chrámu je tedy živý, neustále se opakující duchovní cyklus.
Langar - společná jídelna, kde je denně zdarma obslouzeno až 60 000 strávníků - je zásadní součástí chrámu. Je vegetariánská a jednoduchá, obvykle jde o čočku Dal a placky chapati. Do chrámu chodí bosky, boty se odkládají ve speciálních úschovnách a na hlavě je povinnost mít šátek. Rohože po dlažbě jsou zvlhčovány vodou z nádrže, aby ulehčily unaveným nohám. Nikdy nesedejte na okraji bazénu s nohama směřujícími ke Zlatému chrámu.
Harimandir je jediný chrám, do kterého nevedou vyvýšené schody. Před vstupem do areálu se vyplatí počkat na zkoušku kulturního respektu a dodržování pravidel. Langar lze chápat také jako sdílené duchovní jídlo, které vyjadřuje rovnost všech návštěvníků bez ohledu na původ či kastu. Komplex zahrnuje noclehárnu pro poutníky, obrovskou jídelnu a muzeum; vše je postaveno na dobrovolnosti a bezplatnosti. Sikhové věří v jednotu a lásku všech a jsou vítáni všichni bez rozdílu.
V blízkosti zlatého chrámu stojí Jallianwala Bagh, bývalé záklenutí studny, kde se v dubnu 1919 odehrál Amritsarský masakr. K vidění jsou i další části města - mešita a historické památky, stejně jako muzeum v druhém patře gurudvary. Amritsar je jedním z největších měst v Paňdžábsku a duchovním centrem Sikhů; v dnešní době ho vyznává několik desítek milionů věřících, a to nejen v Indii, ale třeba i ve Velké Británii či USA. Zlatý chrám je otevřený 24 hodin denně, a jeho výzdoba zlatem je nejen vizuálně působivá, ale i symbolická.
Pokud hledáte praktické informace, do Amritsaru se dá dostat vlakem, letecky i autobusem; pro cestu z Evropy se doporučuje hledat přímé letecké spojení, s jedním přestupem bývá v roce 2017 Praha-Dubaj. Vstup do Zlatého chrámu vyžaduje zoutí boty, očistu nohou a pokrývku hlavy; u vchodu je možné zaplatit malý poplatek za přespání přímo v chrámu, jídlo zdarma slouží k duhovému i praktickému sdílení. Langar je zde největší jídelna světa; je to úcta k službě druhým a ke komunitě, která umožňuje, aby každý mohl jíst a odcházet s pocitem sounáležitosti.
Diwali v Zlatom chráme v Amritsare
Coricancha, Zlatý chrám Inků, je kapitolou z jiné reality. Coricancha, Ccorichancha nebo Qorikancha (v kečuánštině Quri Kancha, „Zlatý chrám“) byl hlavní inký chrám zasvěcený Slunci. Původ a kontext legendy mluví o tom, že chrám byl postaven, aby uchoval posvátná slova a cenné obřady Inků. Na základech byl později postaven kostel a klášter Santo Domingo; potopený Zlatý chrám Inku je motivem archeologie a lingvistických úvah, které propojily legendy a vědecké poznatky.
Historické ozvěny a vědecké nálezy ukazují, že oblast kolem chrámu byla bohatá na zlaté artefakty a keramiku, avšak není jednoznačně dokázáno, že by existoval centrální Zlatý chrám. Geografické a technologické souvislosti ukazují na sofistikovanou inkou architekturu s precizní kamennou prací a obřadními prostory, ale nedostatek důkazů pro jednotný „zlatý chrám“ jako jednu strukturu. Budoucí archeologické práce mohou upřesnit, zda existovalo centrální jádro Zlatého chrámu, nebo spíše více menších svatyní.
Coricancha zůstává fascinující kapitolou jihoamerické archeologie, která spojuje legendy, vědecké poznatky a odhalení dávných technologických dovedností. Legenda o Zlatém chrámu Inku vychází z úst lidových vyprávění; archeologické nálezy ukazují bohatství regionu, ale ne jednoznačnou existenci centrálního chrámu. Vliv na kulturu a popularizaci legendy je značný; filmy, literární díla i výstavy motiv zlata používají jako metaforu duchovního bohatství a ztracené slávy. Budoucí výzkum může přinést jasnější odpovědi na to, jak byl tento mýtický objekt začleněn do inkové náboženské reality a jaký byl jeho skutečný význam pro společnost Inků.
Celkově Zlatý chrám Inku zůstává silně spojen s představou bohatství a duchovního světla, i když vědecké důkazy o jeho konkrétní podobě a umístění zůstávají nejednoznačné. Naopak Zlatý chrám Hari Mandír Sáhib v Amritsaru se pyšní nejen zlatou fasádou, ale i živým duchovním provozem: jídlem zdarma pro poutníky, dobrovolnictvím a světovou respektem k rovnosti. Okolí chrámu poskytuje klidnou vodní nádrž Sarovar, kolem níž se sdružují poutníci i turisté; z věže amplionů se line národní písně a modlitby. Poutníci a turisté dodržují pravidla v chrámu a v Langaru, a tak se Zlatý chrám stává místem, kde se kultura, víra a společenské hodnoty setkávají ve specifickém indickém rytmu dne.