Jezuitský řád náležel od 16. století v katolické církvi mezi nejmocnější instituce: jeho členové bývali zpovědníky a rádci mocných tohoto světa. Přesto byl 21. července 1773 zrušen. Proč?
Historické pozadí a důvody útoku na jezuitství
U řádu byla patrná velká moc: vyučovali na gymnáziích a univerzitách, šířili pravou víru, kázali a zpovídali, zabývali se vědeckými obory (teologie, filozofie, matematika, astronomie, fyzika) a většinou tvořili důležitý pilíř vzdělávání v Evropě. A právě jejich značná moc se postupně stávala solí v očích kritiků.
Stížnosti proti mocným jezuitům nesměřovaly jen od jinověrců; antijezuitská argumentace se stávala běžnou součástí katolických polemiků. Často šlo o obvinění z privilegovaného postavení na univerzitách a z nezřídka protestantských i osvícenských vrstev; jansenisté v nejrůznějších formách pak viděli jezuitu jako symbol zpátečnictví.
V hostitelských zemích se proti nim ozývala kritika zejména kvůli „monopolu“ na veřejné vyšší vzdělávání a kontrole nad akademickým prostředím; kritiky podpořil i pocit, že jezuité hájí status quo a zkoumají „moc nad duší“ v pointe v rámci panovnických dvorků.
Hlavní motorem nenávisti vůči Tovaryšstvu Ježíšovu byla jeho vlastní moc a zároveň i vlastnictví pozemků; jistá neochota přizpůsobit se „nové“ době a rozbujelá síť kontaktů na dvorech a ve vzdělání přispěly k jeho kritice. Kritici také šířili mýty o intrikách a škodlivých praktikách; mezi největšími falešnými tvrzeními bývalo spojování s královraždami, podvodnými machinacemi a „účelem světí prostředky“.
Protijezuitská kampaň na evropských dvorech a její vývoj
V rámci Střední Evropy působili jezuitští odpůrci kolem významných osobností vídeňského dvora a brojili proti privilegiím jezuitů v univerzitách a způsobu výuky; zejména Gerhard van Swieten, kancléř Václav Antonín Kounic a arcibiskup Migazzi patřili mezi odpůrce, zatímco obhájci bývali menšinoví.
Velké vlivy si vyžádaly panovnické dvory Portugalska, Španělska a Francie; jezuité také čelili tlaku ve svých koloniálních državách a jejich působení v Jižní Americe bylo považováno za vyvažování státních zájmů moci. V některých zemích se proti nim formálně vystoupilo, hlavně kvůli silnému vlivu na vzdělání a na duchovní správu.
Průlom a zrušení řádu
V Portugalsku a ve Francii došlo k radikálním krokům: v Portugalsku byli jezuité vyhnáni (král Josef I. byl ovlivněn ministerním tlakem a pomluvami; Pombal dokonce použil atentát a další směs intrik). Podobný tlak vedl k postupnému vyhánění z Francie, ačkoli zde byl konflikt složitější a komplikovanější, zahrnoval i soudní procesy a politické manévry, které vyústily v dekret 1. prosince 1764 a definitivní zákaz v království.
Ve Španělsku, Neapolském království a dalších zemích pokračovaly snahy o ukončení činnosti jezuitů, a to ve jménu posílení suverenity královské moci a snížení vlivu církve. Papež Klement XIV. byl pod tlakem i z důvodu politické situace a náklonu k osvícenským proudům; 21. července 1773 vydal breve Dominus ac redemptor noster, jímž řád oficiálně zrušil. Upozornil na to, že „svět se sotva udrží v míru, pokud tento řád nadále existuje.“
V habsburské monarchii byla zrušení oznámena reskriptem Marie Terezie 17. září 1773; majetek jezuitů byl zabaven a převeden do zvláštního studijního fondu, který měl sloužit financování školství. Členové zrušeného řádu byli částečně penzionováni; někteří mohli působit jako učitelé či duchovní správci, avšak jejich majetek byl značně zdaněn a redistribuován.
Situace v českých zemích a dopady zrušení
V českých zemích a ve střední Evropě mělo jezuitství v roce 1773 v rukou většinu školství; na Karlovo-Ferdinandově univerzitě tvořili jezuité významnou většinu profesorských sborů. Po zrušení řádu byly univerzity a gymnázia reorganizována: většina gymnázií zanikla, některé přešly pod správu piaristů nebo světských učitelů. Počty jezuitů v Čechách v té době činily 636 kněží a 417 laických bratří.
Nejvyšší koncentrace jezuitů byla v koleji Klementinu, následovala Malá Strana a další koléje jako Kutná Hora, Jičín, Nové Město pražské a další. Významný byl dopad na veřejné univerzity: pražská univerzita přišla o velkou část svých jezuitů a jejich majetek byl převeden do studijního fondu. Přes sekularizaci a odsun z veřejného života jezuité neúplně zanikli; někteří pokračovali jako zpovědníci či učitelé v rámci nových struktur.
V období osvícenství se český stát rozhodl omezit vliv církve a jezuitů. Marie Terezie i Josef II. usilovali o reformy ve školství, některé jejich kroky byly přijímány kriticky; přitom se počítalo s nutností nahradit jezuitické gymnaziální sbory novými pedagogy. Přestože sekularizace přinesla větší část jezuitkého majetku do studijních fondů, ne vše bylo zcela ztraceno; některé kruhy jezuitů přežily a v nových obdobích se objevovaly, byť již v odlišné podobě.
Obnovení a návrat jezuitů
Zrušení řádu nebylo trvalé. V první polovině 19. století došlo k postupnému obnovení Tovaryšstva Ježíšova: nejprve v některých nekatolických zemích (Prusko, Rusko) a poté oficiálně roku 1814 papežem Piem VII. Nové řádové komity se začaly vracet, jenže nikdy nezískaly zpět celý svůj starý majetek; část majetku byla sekularizována a část připadla různým řádům či světským institucím.
V českých zemích se jezuité navrátili až ve druhé polovině 19. století; jejich role byla omezená a posunula se směrem k misijní a vzdělávací činnosti, avšak už bez historické moci a vlivu, jaké měli před rokem 1773. V moderní době se jezuité opět objevili na významných místech po částečné rehabilitaci, a to zejména po státní a církevní dohodě o obnovení jejich činnosti.
Souhrn a důsledky pro dějiny církve a vzdělání
Ve druhé polovině 18. století bylo zřejmé, že je potřeba zásadních reforem, neboť doba absolutismu a snaha o omezení církevního vlivu vedly k cíleným tlakům na jezuitstvo. Přitom osvícenecké ideje a politické zájmy bourbonských dvorů ukázaly, že mocnost řádu je v některých zemích nepřijatelná. Zrušení řádu tak nebylo vývojovým náhodným okamžikem, nýbrž výsledkem dlouhodobé diskuse a politických manévrů s cílem omezit vliv církve a reformovat vzdělávání. Důkladná analýza ukazuje, že monografické a popularizační obrazy bývají zatíženy mýty; skutečnost vysvětluje, že právě jezuité v minulosti sehráli klíčovou roli ve vzdělávání, a jejich zrušení mělo dalekosáhlé dopady na církev i školství v Evropě a v českých zemích.
