Obecně vzato

Svatých Martinů je mnoho. Ten náš je označován jako sv.z Tours a žil ve 4.století. Jeho otec byl římský voják a Martina k tomuto životu vedl tak důsledně, že i z něho se stal voják. Během armádní služby byl úspěšný jako voják. Zároveň však postupně konvertoval ke křesťanství, v čehož důsledku z armády odešel do Gálie za jedním známým biskupem (Hilariem), pod jehož vedení, se stal nejprve poustevníkem, později i knězem. Nakonec byl asi 25 let biskupem v galském (francouzském) městě Tours. Podnikal také misijní cesty - jako poustevník i jako biskup.

Legenda o rozděleném plášti se vztahuje k době jeho služby v armádě ještě před jeho pokřtěním. Údajně byl skromný, až asketický. Dokonce i jako biskup, což v té době byla už privilegovaná funkce a vyznačovala se okázalostí (jako dnes). Prý místo v biskupském paláci pobýval v poustevně mimo město s dalšími poustevníky. Konal snad i nějaké zázraky. Snažil se modlitbou i činem šířit křesťanství a bojovat proti modlám.

Po světě je mu zasvěceno 4,5tis kostelů. Z toho 1/3 ve Francii (odkaz).

Patron: Francie; vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů, abstinentů.

Atributy: voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla, kniha (odkaz)

Tradice ve světě: Někde se v předvečer sv. Martina zapaluje martinský oheň a v alpských zemích provádí zakuklená mládež svoje žerty a výtržnosti. Jinde se tento svátek slaví průvodem - někdy lampionovým - ve kterém někdy jede muž na koni, představující sv. Martina, někdy doprovázen svým pomocníkem (obdoba českého Mikuláše). Např. slatiňanský mateřský klub bude pořádat něco podobného 17/11. Jinde se ochutnává svatomartinské víno. Peče se svatomartinská husa (nebo u nás kachna, protože husu u Francouze už neměli).

Náš kostel slouží jako farní již od 13.století (odkaz). Ještě v 19.století byl jednolodní v barokním stylu, koncem 19.století byl přestavěn do současné podoby – na trojlodní do gotického stylu včetně nové věže.

Jaký má vůbec smysl zasvěcování kostelů svatým? V katechismu jsem o tom nic nenašel. Dokonce jsem ani nic pořádného nevygooglil. Mám za to, že jde o vyjádření pocty nějakému patronovi určité komunity či oblasti, o němž se předpokládalo či možná někdo ještě předpokládá, že nějak nadpřirozeně pomáhá lepšími světskému životu - delšímu, zdravějšímu a spokojenějšímu, většímu zisku apod., přičemž každý světec má své specializace. Zde je pochopitelné zasvěcení např. sv. Barboře v Kutné Hoře v době středověkého hornictví, případně zasvěcení sv.Kryštofovi kapličky na nádvoří policejního prezidia (pokud by taková byla). Je pravděpodobné, že řády chtějí takto poctít nějaké své svaté - zakladatele, příznivce apod. Na místě nějakých zázraků nebo pamětihodných událostí se staví a zasvěcují stavby k těmto událostem - např. bazilika Zvěstování v Nazaretě či sv.Václav v Boleslavi. Někdy to však může být také rozmar majoritního dárce stavby.

Nicméně proč zrovna u nás je sv.Martin, na to se mi opravdu přijít nepodařilo.

Čím je sv. Martin pro mě?

Upřímně řečeno, ještě před měsícem pro mě sv. Martin nebylo víc než jen jméno stavby, které slouží pro odlišení od ostatních. Že jméno zní trochu lépe, než popisné číslo, a které ale musí být jiné, než u staveb téhož druhu v okolí. Asi jako moje křestní jméno, anebo jméno nějaké ulice či obce či kopce.

Jo, také je to jméno světce, který se relativně častěji objevuje v přímluvách, ale nejsem si jist, jestli to je z úcty k dotyčnému světci, či spíš jen tak z tradice, nebo že je to tak předepsáno.

Že se sv. Martin rozdělil plášť, že konvertoval, že byl oblíbený, že byl biskup mě nijak zvlášť neoslovilo.
Ale když jsem byl donucen si o něm přečíst něco víc (což zpětně vidím jsem měl udělat už dávno – díky za to nakopnutí), tak mě zaujala jeho askeze. A že si ji uhájil i na honorovaném místě biskupa. To se mi fakt líbí. Že ukázal, že není nutné být jako ti, kteří platí za první, ti panují, a kdo jsou u nich velcí, dávají pocítit svou moc.
Hezky to vyjádřil Dominik Pecka "Dobře si pamatuji, co jste nám jednou říkal o Církvi: Církev nesmí podlehnout pokušení světského panování. Království Kristovo je sice na tomto světě, ale není z tohoto světa. Zdá se nanejvýš potřebné, aby Církev odložila světský lesk. … Dnešnímu člověku neimponuje vnější okázalost, je to člověk střízlivý a kritický – všimněte si, jak se to odráží v moderní architektuře, jak mizí bohatě členěné a honosné fasády a jak všude převládá účelovost, věcnost a služebnost." (D.Pecka, Z deníku marnosti, kolem 1960).

Jasně, tohle je jen inspirace, inspirovat nás může kdokoliv, něco inspirativního jistě najdeme v každém životě, určitě i kdejakého válečného zločince, k tomu nepotřebujeme světce. Asi bych měl více "využít svatost" tohoto světce, když už se s tím svatořečením tolik lidí tak namáhalo. Ale jak? Přiznávám, že osobně jsem zatím neobjevil kouzlo účelových přímluv k různým světcům (např. se zatím nemodlím k sv.Antonínu, když nemůžu najít mobil). Takže mě nenapadlo přimlouvat se ke sv.Martinovi, aby papež a většina biskupů a někteří kněží a preláti sestoupili na zem a začali svědčit o Kristu chudém a soucitném s bídnými, bezprostředním. O Kristu jdoucím na dřeň věci, nepřešlapávajícím kolem horké kaše, aby se náhodou někoho nedotkli. O Kristu, který odpovídá na otázky a nejen povýšeně mlčí či odpovídá patetickými frázemi.

Ona je vůbec otázka, co očekávat od přímluvné modlitby. Slyšel jsem názor, že modlitba má změnit hlavně modlícího se, spíš než vůli Boží (s pomocí protekce různě vlivných svatých přímluvců), že On ví sám nejlíp, co potřebujeme.

Závěr

Téměř na každém světci je něco inspirativního. Světců jsou ale stovky, prý se jejich počet ve 20.stolení dokonce zdvojnásobil. A proto je třeba mezi nimi vybírat. Proč k té selekci nevyužít i náhodu - např. to, komu si někdo někdy rozhodl zasvětit slatiňanský kostel.

Narodil se: v Maďarsku roku 316 v Sabarii

Patronem: Francie, vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, cestovatelů, chudáků, koželuhů, krejčích, hotelierů, vězňů, abstinentů, vinařů, pastýřů

Postavení: biskup

• Jako katechumen se podělil o svůj důstojnický plášť s chudákem v nouzi.
• Když se stal knězem v Ligugé poblíž Poitiers založil nejstarší klášter.
• Stal se biskupem města Tours.
• Jeho otec byl vysokým římským důstojníkem a dal mu jméno po římském bohu války, Martovi.
• - Martin každého roku navštívil všechny farnosti biskupství, cestujíce nejprostším způsobem- pěšky, na oslu nebo v loďce. Zakládal malé venkovské kláštery. Zasazoval se za nespravedlivě a tvrdě vězňené a v zájmu křesťanské lidskosti se neváhal obracet i na císaře, aby zachránil rosudku smrti.

Zemřel: při pastorační návštěvě v Candes 8. listopadu roku 397.
Nad jeho hrobem, který se stal cílem mnoha poutníků, byla postavena velká bazilika.

Líbí se mi, že konal skutky boží!!!!!!!

4. 11. 2012 ve Slatiňanech

Slatiňanský kostel sv. Martina. Každý ho vnímá jinak. Někdo ho navštěvuje od narození, někdo se do něho "přistěhoval" z jiné farnosti. A pro někoho jako jsem já, je to první chrám Páně, který jsem poznal teprve před několka málo lety.

Pro někoho je to historická budova s určitou architektonickou hodnotou. Někdo chce jít na věž na vyhlídku. Ale jsou i lidé, kteří se na kostel podívají jenom proto, že chtějí vědět kolik je hodin – mimochodem, ti mají smůlu, protože hodiny nejdou.

Pro ty, kteří ho navštěvují, znamená ale jistě mnohem víc. I když i tuto skupinu je možné zase rozdělit. A to na ty, kteří ho navštěvují jen občas a z povinnosti, nebo ze zvědavosti, na ty, kteří příjdou na mši svatou jen v neděli a na ty, kteří nevynechají jedinou bohoslužbu. Mnozí hledají vhodný kolektiv, nebo klidnou atmosféru, popřípadě kvalitní hudební produkci farního sboru. Ale přece jenom největší část je těch, kteří v kostele hledají Boha a Boží milosrdenství. Má cesta k tomuto poslednímu začala někde na začátku u toho pohledu na kostelní hodiny – tehdy ještě šli a nyní děkuji Bohu, že to tím neskončilo a že se ve mně našla odvaha a síla projít všemi těmito stupni a dostat se až k tomu nejdůležitějšímu.

I přesto někdy sedíme v lavicích, koukáme na kněze, na zařízení kostela, výzdobu a v duchu si říkame, tady jsem, Buď vůle Tvá. Někdy si začneme uvědomovat, kolik generací prošlo tímto stánkem Božím, co pro ně znamenal a proč umístili obraz nebo sochu toho či onoho světce do svého kostelíčka.

Proč se tak stalo se sv. Martinem, nevím. Ale proč je pod jeho obrazem na hlavním oltáři kopie obrazu Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, tak to vím dost přesně. A tak mi dovolte, abych se o tyto informace podělil.

Jak jsem již lehce naznačil v prvních odstavcích, můj zájem o víru pokračoval přes architekturu a historii. Jakožto amaterského badatele mě zaujala i stará farní kronika, kterou jsem si z pilnosti téměř celou opsal. Na straně 206 je o obrazu učiněna tato zmíňka:
Ve dnech 2. - 14. května 1897 uskutečnil místní farář a biskupský vikář Antonín Schreiber ve Slatiňanech sv. misie, které byly řízeny Otci z Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele od sv. Kajetánka z Prahy. Při této sv. misii byl v sobotu dne 8. května poprvé v kostele vystaven obraz Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, jejž prostřednictvím pana kardinála a arcibiskupa pražského Františka hr. ze Schonbornů, v Římě objednala paní kněžna Vilemína z Auerspergů, rodem z Koloredo Mansfeldů. Milostný obraz ten byl od sv. Otce Lva XIII. posvěcen a odpustky obdařen. O autentičnosti svědčí doklad, tzv. papežské breve.

S jakou úctou byl obraz lidem přijímán, svědčí i několik událostí, uvedenývh v kronice. Za zmínku stojí alespoň ta spojená s korunovací obrazu:
Když kněžna Vilemína z Auerspergů těžce onemocněla, prodlel vznešený a zbožný její knížecí manžel mnohou hodinu na modlitbách před milostným obrazem, prose za její uzdravení. A když kněžna vstala zdravá z lože, složili její děti své šperky, aby z nich nechali udělati korunku na hlavu Marie Pomocnice a jejího děťátka.

Na dalším místě kroniky píše jiný kněz páter Josef Pivoňka (působil zde v letech 1924-1949) tyto řádky: Slatiňanský kostel sv. Martina se honosí milostným obrazem Panny Marie Matky ustavičné pomoci, k němuž lid v dobách těžkých zkoušek s důvěrou se utíká. Ve dnech úporného sucha nebo vytrvalých dešťů, jež hrozí katastrofálně zničiti žeň, bývá tento obraz nesen v prosebných průvodech městem.

Kde přesně byl v té době obraz v kostele umístěn nevím, ale jeho místo bylo jistě významné a vhodné k uctívání. Postupem času se obraz přestěhoval na kůr k varhanům. Podle některých proto, aby ho někdo neukradl. Tam byl až do devadesátých let 20. století, kde ho "objevil" tehdejší správce farnosti pater Bohuslav Směšný a umístil ho dolů do kostela na hlavní oltář hned pod obraz sv. Martina. Za pomocí finančních sbírek nechal u akademického sochaře Otmara Olivy z Velehradu zhotovit krásný nový bronzový rám, který nahradil původní dřevěný. Obraz je z rámu snadno vyjímatelný a v průběhu působení tohoto duchovního, bylo každoročně pořádáno procesí okolo kostela a na zámek, kdy byl obraz osazen do nosítek a nesen v čele průvodu.

Co je na obrazu vyjeveno, kdo ho nakreslil, kdy a kde, je všeobecně známo a pro ty, kdo tyto informace potřebují načerpat, doporučuji si je zjistit na internetu, nebo v literatuře (Novéna k Panně Marii - Matce ustavičné pomoci). Je to velice zajímavé čtení. Mě v souvislosti s Pannou Marií a Slatiňany napadají ještě dvě jiné souvislosti, o kterých také píše farní kronika a které bych chtěl ještě sdělit.

První z nich je umístění Sochy Bolestné Panny Marie na Skalce nad Slatiňany.
V červenci roku 1852 nechala paní kněžna Gabriela z Auerspergů (dle svého nákresu)a na své výlohy postavit na Skalce mezi Slatiňany a Škrovádem postavit kamenný sloup s obrazem bolestné Panny Marie, kterouž mistr kamenický pan Zábranský ze Škrovádu vyhotovil. Pochází tento obraz od roku 1444. Výška sloupu je 20 1/4 stopy . Obraz je vymalován na mramorové plotně 36x28 palců veliké. Obraz tento byl nalezen na zbořeništi kláštera v Dolních Rakousích a od kněžny Gabriely z Auerspergů do Slatiňan převezen.

K tomuto místu se pojí pověst o zachránění kněžny Auerspergové za selského pozdvižení v XVIII. věku. Sem prý s jinými obyvateli zámku se uchýlila a tu octla se samojediná prostřed již na ni se sápajícího lidu. V nejtrapnějším pro ni okamžiku vystoupil prý ze zástupu stařík, který promluvil k lidu, že kněžna nezasluhuje, aby jí ublíženo bylo, neboť sama prý ujímala se poddaného lidu a jinak mu mnoho dobrodiní prokázala. Domluva ta neminula se účinku a kněžně nejen že nic zlého se nestalo, ale dán jí byl i bezpečný průvod, který ji nazpět do zámku doprovodil. Na poděkování Panně Marii za záchranu, nechala kněžna zbudovat na skalce tento mariánský sloup. Druhým příběhem, který přímo nesouvisí ani s kostelem, ani farností a přiznávám není uveden ani ve farní kronice. Je příběh uvedený na oficiálních stránkách kláštera Matky Boží v Králíkách. Ve zdejším klášterním kostele je na hlavním oltáři Milostný obraz Panny Marie Sněžné, který je srdcem tohoto poutního místa a předmětem velké úcty. Dříve než byl darován poutnímu místu, byl jeho vlastníkem královéhradecý biskup a zakladatel poutního místa Tobias Jan Becker. Ten jej dostal jako student od hraběnky Putzardové ze Slatiňan u Chrudimi, v době, kdy byl vychovatelem jejích vnuků. Uviděl u ní obraz, který byl kopií malby z baziliky Santa Maria Maggiore v Římě. Ten ho natolik fascinoval, že se ze všech sil snažil ho získat. Hraběnka ze začátku odmítala mu jej darovat, ale nakonec mu jej s těžkým srdcem věnovala. Tobias měl obraz s sebou všude, kde jako kněz působil a nabádal lidi, aby se modlili a ctili jej. Později, když obraz věnoval na Horu Matky Boží, byl dodatečně ozdoben stříbrnou tunikou, perlami a zlatým řetízkem. Jak je z textu patrné, má Panna Marie ke Slatiňanům velmi blízko. Snad i proto chtěl jeden z předešlých správců farnosti změnit titul farního kostela na "Panny Marie a sv. Martina", čemuž nebylo z vyšších míst vyhověno.

Celý tento článek se odchyluje od původního zadání a nepodařilo se mi ani dodržet stanovený rozsah textu. V podstatě je to jen souhrn určitého množství informací. Ale i přesto pevně věřím, že tyto řádky donutí čtenáře alespoň ke krátkému zamyšlení a snad i částečně obohati jeho duchovní rozhled stejně jako pomohli pisateli.

Na závěr a zcela pod čarou, mi dovolte zveřejnit jednu spíše konspirační teorii o tom, proč mohl dostat místní kostel titul sv. Martina. Svatý Martin byl mimo jiné voják a někteří historici se domnívají, že prvotní církev se snažila ho předložit lidu jako určitou náhradu za římského boha války Marta. Z tohoto důvodu existuje mezi vědci dokonce teorie o tom, že lidé zasvěcovali kostely sv. Martinu na místech poznamenaných nějakou bitvou, nebo jinou tragickou událostí, na místech takzvaně klatých, aby si zakladatelé vyžádali jeho pomoc a ochranu.

Mnohem pravděpodobnější však je, že fundátorem (zakladatelem a správcem) kostela byl nějaký šlechtic, snad voják, který měl sv. Martina za svého patrona.

Svatý Martin. Vlasatý rebel.

Čtvrté století po Kristu. Římská říše se rozpadá. Mocný stát, který byl pánem tehdejšího světa, už nedokáže hájit své hranice. Není schopen potírat bandity. Centrální moc reprezentovaná císaři nebudí už hrůzu svou silou, ale spíše svou narůstající nemohoucností.

Uprostřed zmaru, poklesu vzdělanosti i bohatství lidé nacházejí novou naději. Ne v hmotném světě, nýbrž v evangeliu. Bůh podivuhodně obrací krach ve vítězství. Víra v Krista triumfuje nad pohanskými modlami.

Kdo ale má být poslem, který bude nejen křesťanství hlásat, ale kdo bude křesťansky i žít? Kdo bude hovořit jazykem tehdejších lidí?

Nakonec to není žádný učenec, ale bývalý voják, samorost a rebel, který se dokáže postavit nejen proti pohanům, ale i proti tehdejší aristorkracii. Svatý Martin se nebojí vystoupit proti těm klerikům a biskupům, kteří po uznání církve malomocným římským státem pochopili službu Bohu jako skvělý kšeft a šanci urvat pro sebe podíl na moci. Jde do konfliktu kvůli snaze tehdejších špiček církve odpůrce nepřesvědčovat, ale ničit.

Není divu, že tehdejší galské církvi nebyl Martin po chuti. Narodil se na území někdejšího Maďarska. Nepatřil k nim. A ten vzhled!

Svatý Martin nemluví, nefilozofuje, ale koná. Zahání démony, křísí mrtvé, boří pohanské modly. V tom je jeho síla, díky tomu získává autoritu.

Martin všude vítězí. Jen ve svém úsilí o to, aby církev nenechávala popravovat heretiky, ztroskotal.

Je milosrdný. Zastává se těch nejslabších. Tomuto mixu síly a slabosti tehdejší doba rozuměla. Když někdo v noci míří do temného lesa, nevybere si za společníka jemného vzdělance, ale spíše podsaditého nebojácného chlapíka s velkou sukovicí, který se nebojí nikoho, ničeho a má dobré srdce.

A takový byl svatý Martin z Tours.

Černý oř

Znak klubu vychází z historie jeho sídla. Ta se pojí se záchranou původního českého plemene Starokladrubský vraník, což je méně známá barevná varianta Starokladrubského bělouše. Vraníka do Slatiňan vytáhl z popela jeho existence, jako bájného Fénixe (který to ovšem zvládne sám - taky to není kůň, že?) Prof. Bílek, který se tímto zasloužil mimo jiné o symbol Slatiňan a potažmo našeho HC.

Toto však není jediná konotace symbolu, dejme tomu, že hřebce, v našem znaku. Jako takový je symbolem síly, ušlechtilosti, nezkrotné svobody a pro nás už asi nedostižné rychlosti.

A v neposlední řadě: náš farní kostel je pod patronací sv. Martina, který, jak známo, jezdil svého času - můžete hádat - na koni.

Tady je třeba nejprve uvést na pravou míru lidovou tradicí neblaze ovlivněný výklad historických pramenů. V českých zemích a snad dokonce i na Moravě je rozšířená neověřená hypotéza (vyjma zkušenosti našich předků), že tento světec přijíždí od nepaměti na bílém koni. Ovšem, pozorný a nezaujatý návštěvník slatiňanského farního kostela po bedlivém prozkoumání klíčového důkazu - obrazu hlavního oltáře, zjistí, že pod sv. Martinem sloužil (kromě jeho podřízených vojáků) kůň vraný. Lze se proto domnívat, že v době své aktivní vojenské služby jezdil sv. Martin na koni, jehož krev, s notnou dávkou seriózní fantazie, koluje dodnes v "našich" starokladrubácích. Tedy vranících! Mimochodem, snad proto se naše děti tak často marně těší na sníh právě na počátku druhé listopadové dekády.

Věž kostelní

Pokud jste pozorně vydrželi sledovat tuto úvahu až sem, pak je již pochopitelná souvislost vraníka s věží kostela, jíž vtiskl charakteristickou podobu při novogotické přestavbě světoznámý F. Schmoranz (nebo alespoň některým Východočechům známý). Věž tedy symbolizuje naše propojení se svatomartinskou farností.

Křížek na věži pak vyjadřuje křesťanskou tradici, která je fundamentem vlastně i celé soutěže.

Snadno lze uhádnout, že letopočet, tvořící korpus věže, je rokem založení HC a současně rokem vstupu do náročné soutěže KAHL.

Epitaf

Svatý Martin byl důstojník slavné římské armády ve 4. století. Byl tedy předchůdcem neméně slavných a zdatných vojáků středověku - rytířů. Jeho prostřednictvím se také chceme hlásit do širší rodiny rytířů, jejichž samotný název se stal synonymem čestného bojovníka. Ať už jde o post útočníka, nebo obránce (jen si nejsem jist co s brankářem). Právě bojovnost (a právě brankář) bude totiž nejspíš naše hlavní (a asi i jediná) přednost. Takže až kladenští rytíři pohrdnou svými hvězdami, budeme se na ně těšit s otevřenou náručí.

Věřím, a čas prokáže, že jsme toho hodni.

Ve Slatiňanech o svátku sv. Martina, A.D. MMXII

Převzato ze: http://www.kahl.cz/tymy/hc-vranici-slatinany/home-vra/

Nemohlo by být legendární zobrazení Svatého Martina pro nás zrcadlem ???

Neměli bychom se pokusit v tomto obraze hledal jakýsi návod ???

Nikdy mě nenapadlo zamýšlet se nad zobrazeným motivem a nevím, jak se mi podaří v krátkosti rozvinout myšlenku…

Pokud k sobě budeme upřímní je jasné, že každý z nás je a měl by být, když ne žebrákem,

tak zcela jistě pokorně prosícím člověkem o almužnu z nekonečně štědré ruky Božího milosrdenství. S naprostou jistotou můžeme věřit tomu, že naše potřeby, ať vyjádřené a nebo pozapomenuté a zaházené v našich srdcích hromadou starostí všedních dnů, jsou slyšet a Pán Bůh o nich ví. Ví o nich určitě víc, než my sami… a zahaluje nás pláštěm své lásky, kterou si nedokážeme představit. Je třeba Boha pokorně a v naději naší mnohdy chabé víry prosit, abychom měli stále na mysli ,, Pane, chci Tě potřebovat“ Chci přijímat z tvé štědrosti a vnímat tvoje obdarovávání v každém okamžiku mého, našeho života… v našem vstávání, usínání, v našich radostech a bolestech… Cítit teplo jeho pláště, který je nekonečně velký a něžně sametový. Plášť Svatého Martina jistě nebyl něžně sametový, ale jeho kousek byl dostatečně velký pro jednoho chudáka. Pán Bůh má plášť pro nás, pro všechny…

A obráceně. Každý z nás by měl dokázat, stejně jako zobrazený Svatý Martin, dát něco ze svého. Protože jakýmkoliv dobrým skutkem nekonáme dobro jenom pro druhé, ale také obdarováváme sami sebe. Sbíráme cenné body pro naší spásu.

Naše pomoc druhým nemusí mít nutně materiální podobu. Byli jsme vybaveni darem víry. Neskutečným kreditem na naší cestě do ráje. Je krásné si toto uvědomit, chtít darovat a prosit o stejný dar pro druhé. Snažit se žít tak, abychom šli příkladem a náš obraz nebyl pouze na plátně zarámovaného obrazu nebo fotografií v albu, ale byl krásný v srdci všech lidí, které nám Pan Bůh poslal do cesty…

… protože s Bohem je krásné žít…

Doposiaľ nie je známe, v ktorý deň sa 11. novembra pripomínaný sv. Martin z Tours narodil, bolo to však údajne v roku 316 v Sabarii (dnes Szombathely v Maďarsku). Na prianie svojho otca sa stal dôstojníkom rímskeho jazdectva v Gálii. Jeden mrazivý večer však zmenil jeho život, keď sa podelil so žobrákom o svoj plášť, ktorý rozťal mečom. V noci sa mu potom zjavil Kristus odetý v darovanej polovici plášťa. Martin opustil armádu, nechal sa pokrstiť a stal sa pustovníkom. Okolo roku 360 si Martin, povolaný Hilariusom, biskupom v Poitiers, v blízkom Ligugé postavil pustovňu, ktorá sa rozrástla do prvej rehoľnej komunity – kláštora Marmoutier, liaheň misionárov. Skromný, múdry a vážený Martin bol v roku 371 vysvätený za biskupa v Tours a diecézu doviedol k nebývalému rozmachu.

Martina nazývali biskupom chudobných a keď zomrel, na jeho pohrebe 11. novembra sa zišli davy ľudí, medzi nimi asi 2-tisíc mníchov. K jeho atribútom patrí žobrák, plášť, malomocný, kôň a hus (podľa legendy sa vraj ukryl medzi kŕdeľ husí, keď nechcel prijať hodnosť biskupa). Je patrónom okrem iného aj vojakov, jazdcov, kováčov, tkáčov, krajčírov, vinárov, pastierov, hostinských, cestujúcich, chudákov a žobrákov, zajatcov, abstinentov, domácich zvierat a husí.

Svätý Martin Toursky [vyslov: túrsky] (iný názov: (svätý) Martin z Tours; na kresťanskom Východe: Martin Milosrdný; lat. Martinus; * 316 alebo 317, Sabaria (dnes Szombathely) – † 8. november 397, Candes) je jeden z najznámejších a najpopulárnejších svätcov rímskokatolickej cirkvi. Bol synom pohanského rímskeho dôstojníka, mníchom a neskôr biskupom v Tours.

Život sv. Martina

Mladosť

Narodil sa v Panónii (v dnešnom Maďarsku). Otec mu dal meno po starorímskom bohu Marsovi - boh vojny. Po stopách svojho otca rovnako vstúpil do vojska. Pravdepodobne bol iba brancom medzi 15. - 17. rokom života. Od mladosti chcel byť kresťanom, zapísal sa medzi katechumenov a bol presvedčený, že oddanosť Bohu mu bráni, aby mohol byť zároveň kresťanom a slúžiť aj ako vojak. Za tieto myšlienky si „vyslúžil“ väzenie, a neskôr ho prepustili. Krst neprijal hneď, biskup sa bál nepríjemností zo strany jeho otca preto Martin pristupuje k sviatosti neskôr pravdepodobne na Veľkú noc v roku 339.

Vojenský plášť

Po prepustení sa mu stala známa príhoda v Amiens, ktorú umelci znázorňujú vo svojích dielach. Martin mečom rozrezal svoj vojenský plášť, aby ochránil polonahého žobráka pred zimou. V noci sa mu vo sne zjavil Kristus zaodetý polovicou plášťa, ktorú daroval Martin žobrákovi.

Život mnícha

Po tomto sne sa Martin stal žiakom sv. Hilária v Poitiers a prijal krst a stáva sa pustovníkom v Ligugé v prvom kláštore na území Galie. Už po prvých mesiacoch svojím životom oslovoval ľudí tak, že sa k nemu pridávali ďalší a Martin sa tak stal „priekopníkom západného mníšského stavu“ až do roku 372, keď ho vymenovali za biskupa v Tours.

Život biskupa

Keďže videl veľkú potrebu zasväteného života, ako prostriedok pokresťančovaní vidieckych oblastí, založil niekoľko kláštorov. Dovtedy bolo kresťanstvo sústredené predovšetkým v mestách.

Martinovi sa pripisuje ničenie pohanských chrámov a posvätných stromov. Rovnako jemu sa pripisujú prvé „vizitácie“ diecéz. Jeho 25-ročná biskupská služba sa vyznačovala slávou, ktorá vyšla dogmatických debát (debaty sa týkali prisciliánov), zo zázračných uzdravení malomocných, a dokonca sa vraví, že vzkriesil mŕtveho k životu.

Koniec života

Martin tušil čas blížiacej sa smrti a prosil svojich spolubratov, aby mohol zomrieť v kláštore medzi nimi. Zomrel 8. novembra v Candes a pochovali ho 11. novembra 397 v Tours.

Uctievanie sa po smrti veľmi rýchlo šírilo, nie len vďaka jeho zázrakom za života a po smrti, ale aj vďaka životopisu, ktorý napísal Sulpicius Severus. Tento životopis sa stal najobľúbenejším v stredoveku a vzorom pre všetkých vtedy žijúcich hagiografov.

Jeho kult je veľmi rozšírený po celom svete. Dosvedčuje to 500 dedičských a 4 000 farských kostolov, ktoré sú zasvätené sv. Martinovi, iba vo Francúzku. Jeho hrob sa stal hlavným pútnickym miestom Frankov. Onedlho boli vysvätené nové kostoly na jeho počesť v Ríme, Ravenne a v Canterbury. Vo veľkej úcte ho mali v Španielsku, Nemecku a Holandsku. Okolo roku 1800 už 173 starobylých kostolov nieslo jeho meno.

Život Martina v umení

Najobľúbenejším výjavom je scéna, keď Martin je na bielom koni a delí sa o svoj plášť so žobrákom. Je ešte veľa ďalších zobrazení v knihách a vitrážach v Tours, Chartres, Beauvais a Bourges.

Jeho atribútom je buď ohnivá guľa, ktorá sa zjavila nad jeho hlavou, keď slúžil sv. omšu, alebo hus (z 15 stor.) - lebo sťahovanie husí súvisí s jeho sviatkom.

„Leto sv. Martina“ - krátke obdobie, ktoré sa niekedy vyskytuje okolo jeho sviatku.

Rímskokatolícka cirkev jeho sviatok slávi 11. novembra. Gréckokatolícka a pravoslávna cirkev si ho pripomína 12. októbra.

Svätý biskup Martin Tourský patrí medzi svätcov, ktorých úcta a pamiatka sa veľmi rozšírila v Cirkvi. V Európe je mu zasvätených niekoľko tisíc kostolov a kláštorov; viaceré mestá, hrady, ostrovy a iné lokality nesú jeho meno, s jeho sviatkom sú spojené niektoré ľudové tradície (nové víno, prvý sneh a i.).

Napriek tomu, že sv. Martin Tourský žil v dávnom 4. storočí, vieme o jeho živote pomerne veľa. Zaslúžil sa o to predovšetkým jeho žiak Sulpicius Severus, ktorý napísal obšírny životopis sv. Martina. Sulpiciove údaje možno kriticky porovnávať s údajmi sv. Paulína z Noly a iných jeho súčasníkov, ktorí po sebe zanechali cenné písomné svedectvá.

Svätý Martin Tourský bol synom vyššieho rímskeho dôstojníka a narodil sa roku 316 alebo 317 v rímskom posádkovom meste Sabaria v Panónii, dnešné Szombathely v Maďarsku. Kým bol ešte dieťaťom, jeho otca preložili do Pávie v severnej Itálii. Tam Martin získal dobré základné vzdelanie. Na vyššie štúdiá sa nedostal, lebo otec ho už v pätnástich rokoch, dva roky prv, ako bolo zvykom, prinútil, aby sa stal vojakom.

V Pávii sa Martin zoznámil s kresťanstvom a dal sa zapísať medzi katechumenov. Jeho rodičia boli pohania a najmä otec sa pridŕžal starej pohanskej tradície, spojenej s kultom cisára. Ako mladého vojaka preložili Martina do mesta Amiens v severnej Galii, terajšom Francúzsku. Tam sa mu prihodila známa epizóda, ktorú s obľubou zobrazovali maliari a ktorá je charakteristická pre tohto svätca. Raz v zimnej noci Martin prechádzal mestom. Mal kontrolovať vojenské hliadky. A tu zazrel na ulici polonahého žobráka, ktorý pýtal almužnu. Martin nemal pri sebe peniaze, ale chcel ochrániť úbožiaka aspoň pred zimou. Preto mečom rozrezal svoj vojenský plášť a polovicu daroval žobrákovi. Nasledujúcej noci sa mu vo sne zjavil Kristus prikrytý polovicou jeho plášťa.

V tom čase bol Martin ešte katechumenom. Krst prijal na Veľkú noc 339, keď mal 22 alebo 23 rokov.

Po prijatí krstu sa chcel Martin zasvätiť Božej službe. Ale ako člen cisárskej gardy nemohol tak ľahko opustiť vojsko. Preto ostal v armáde ešte asi 15 rokov a dosiahol dôstojnícku hodnosť. Bol kamarátsky a veselý, ale vždy v hraniciach kresťanského poriadku. Ako dôstojník mal sluhu. Ale zachádzal s ním po bratsky: jedol s ním pri jednom stole, a keď bol sluha ustatý, on sám mu slúžil.

V marci 354 sa Martin zúčastnil na vojenskej výprave proti germánskym Alemanom. Pred začatím bojov vojaci dostávali osobitné peniaze, nazývané "donativum". Ale Martin neprijal túto prémiu a oznámil svojmu veliteľovi, že chce odísť z vojska. Veliteľ sa rozčúlil a obvinil svojho podriadeného zo zbabelosti. Ten však, aby dokázal, že ho pri rozhodovaní nevedie zbabelosť, sa ponúkol, že pôjde oproti nepriateľovi pred ostatným vojskom, ozbrojený iba krížom. Tak sa aj stalo. K boju potom vôbec neprišlo; objavilo sa germánske posolstvo, ktoré žiadalo mier. Kresťania v tom videli zázrak a Martina už bez ťažkostí prepustili z vojska.

Bývalý dôstojník sa vybral do Poitiers v západnej Galii. Tam bol biskupom sv. Hilár, o ktorom Martin pravdepodobne počul už predtým. Horlivý biskup prijal Martina veľmi priateľsky a chcel ho vysvätiť za diakona. Ten však odmietol. Okrem skromnosti ho k tomu mohla viesť skutočnosť, že kňazi a veriaci neradi videli bývalých vojakov v duchovnej službe a neskoršie cirkevné predpisy priamo zakazovali udeliť bývalým príslušníkom armády vyššie svätenia. Hilár teda ustanovil Martina za exorcistu, čo bol nižší stupeň duchovnej služby. Pritom ho mohol hlbšie zasväcovať do cirkevnej služby a do cirkevnej vedy.

Jednej noci mal Martin zvláštny sen, v ktorom videl Boží pokyn, aby získal pre kresťanstvo svojich vekom pokročilých rodičov, ktorí žili v Panónii. Odobral sa od biskupa Hilára s prísľubom, že sa vráti. Po dobrodružnej ceste našiel rodičov, ale iba matku sa mu podarilo získať pre Krista. Ostal za istý čas v Panónii, kde sa viackrát dostal do sporu so stúpencami Áriovej bludárskej náuky. Keďže ich chránil sám cisár Konstancius, trúfali si Martina urážať, ba aj verejne trestať za obranu katolíckej viery. Prenasledovaný vyznavač odišiel do Milána, kde sa dozvedel, že biskup Hilár z Poitiers je vo vyhnanstve v ďalekej Frýgii. Ostal teda v Miláne, kde žil na okraji mesta ako pustovník. Ale ariánsky biskup Auxentius ho vyhnal. Martin sa utiahol do Ligúrie, kde žil s istým priateľom-kňazom na ostrove Gallinaria ako pustovník.

Na začiatku roku 360 sa Martin dozvedel, že biskup Hilár sa vracia z vyhnanstva. Ponáhľal sa mu oproti do Ríma, ale tam ho už nestretol. Našiel ho až v Poitiers. Biskup s radosťou privítal Martina, vysvätil ho za diakona a neskôr pravdepodobne za kňaza. Martin však neostal v meste, ale s Hilárovým súhlasom žil mimo mesta ako pustovník a zároveň ohlasoval evanjelium vidiečanom. Čoskoro sa k nemu pripojili viacerí spoločníci. Vznikol tak kláštor Ligugé, najstarší známy kláštor v západnej Európe.

V tom čase začali Martinovo účinkovanie sprevádzať zázraky a jeho povesť ako divotvorcu sa rýchlo rozšírila. Keď roku 371 zomrel biskup Libor v meste Tours, na sever od Poitiers, miestni duchovní a veriaci chceli mať za biskupa Martina. Keďže predpokladali, že sa bude brániť, pozvali ho pod zámienkou, aby prišiel k istej ťažko chorej žene. A keď sa Martin spolu s manželom údajne chorej ženy blížili k mestu Tours, tam ich už čakali tourskí veriaci, chytili Martina a víťazoslávne ho priviedli do mesta. Tam ho manifestačne zvolili za biskupa. Martin sa podrobil ich vôli a pravdepodobne 4. júla 371 bol vysvätený za biskupa.

Zvláštnosťou Martinovho biskupského pôsobenia bolo, že okrem vykonávania pastierskych povinností v miestnej cirkvi misionárčil medzi vidieckym obyvateľstvom na širokom okolí. V tom čase totiž biskupská pastorácia ešte nezachytávala celé územie, ale sústreďovala sa na mestá. Vidiečania, najmä poľnohospodárski nevoľníci, ostávali opustení. Martin poznal ich neutešenú situáciu pri desaťročnom pôsobení v Ligugé. Preto sa im usiloval pomôcť. Okrem toho, že sa sám vydával na misijné cesty, utvoril v Marmoutier, neďaleko Tours, stredisko na výchovu duchovenstva, kde sa klerici okrem iného pripravovali aj na pôsobenie medzi vidiečanmi.

Duchovní v Marmoutier žili takmer kláštorným životom. Všetko imanie mali spoločné. Spoločne sa modlili, spoločne i jedli. Ich jedlo bolo jednoduché, chudobné, podobne i šaty. Mladí klerici venovali veľa času opisovaniu Svätého písma a diel starých kresťanských spisovateľov. Takto sa nielen šírila cenná kresťanská literatúra, ale mladí duchovní získavali vedomosti, potrebné pre úspešné účinkovanie. Podľa Sulpicia Severa, žiaka a prvého životopisca sv. Martina, Marmoutier sa stalo školou askézy, ale súčasne aj semeniskom mníchov a biskupov.

Z Toursu a prostredníctvom Marmoutieru Martin vyvíjal apoštolskú činnosť, ktorá zasahovala veľkú časť Galie. Pritom uvádzal do života niektoré novoty, ktoré mali veľký význam pre ďalší rozvoj Cirkvi a pre jej pastoráciu. Jednou takou významnou novotou bolo zakladanie vidieckych farností. S ňou súvisela aj ďalšia, a to pastoračná vizitácia diecézy, ktorá sa rozprestierala na väčšom území. Martin navštívil každý rok všetky farnosti biskupstva. Cestoval na somárovi, loďkou alebo jednoducho peši. Vo farnostiach býval a spával v sakristii pri kostole. Vždy ho sprevádzali niekoľkí mnísi a klerici. Počas svojich ciest Martin zakladal, kde sa dalo, malé vidiecke kláštory, ktoré sa stali ohniskom kresťanského života na vidieku. Tento druh malých asketických komunít sa potom rozšíril a vo veľkej miere sa zaslúžil o pokresťančenie galského vidieka v 4. a 5. storočí.

Životopisci spomínajú početné zázraky, ktorými Boh oslavoval svojho služobníka. Martin však nechcel mimoriadnymi skutkami budiť pozornosť. Boli to úkony silne viery alebo ešte viac prejavy zanietenej lásky, ktorou sabiskup Martin usiloval pomôcť ľuďom postihnutým nešťastím alebo nespravodlivosťou. Uzdravoval posadnutých zlým duchom, malomocných a iných chorých, dokonca kriesil i mŕtvych. Ľudia zvlášť obdivovali jeho odvahu, s ktorou sa vedel postaviť zoči-voči nebezpečným nepriateľom, a tí mu nemohli ublížiť. Viackrát sa smelo predstavil aj tvrdým mocipánom a dosiahol u nich oslobodenie ľudí, ktorí boli nespravodlivo väznení, prípadne odsúdení na smrť. Tak sa v záujme spravodlivosti a kresťanskej ľudskosti odvážil ísť až k cisárom Valentiniánovi a Maximovi.

Hlboký cit spravodlivosti a kresťanskej lásky viedol biskupa Martina dokonca tak ďaleko, že sa zastával španielskeho askétu Prisciliána, ktorého synoda v Bordeaux roku 384 odsúdila ako bludára. Na naliehanie španielskeho biskupa Ithacia cisár dal Prisciliána popraviť a vydal drastické nariadenia proti jeho prívržencom. Martin veľmi ľutoval, že sa cirkevné otázky dostali pred štátny súd a pokladal postup biskupa Ithacia za nekresťanský. Dva razy navštívil cisára Maxima v Trevíre, aby zachránil tých, čo boli odsúdení na smrť. Cisár napokon vyhovel Martinovi s podmienkou, že uzavrie cirkevné spoločenstvo s Ithaciom. Biskup Martin, hoci pokladal Ithaciovo počínanie za odsúdeniahodné a vo všeobecnosti namierené proti asketickým mníchom, urobil cisárovi po vôli, a tak zabránil veľkej masakre v Španielsku.

Biskup Martin Tourský sa dožil vyše 80-tich rokov. Zomrel 8. novembra 397 pri pastoračnej návšteve vo vidieckej farnosti Candes. Jeho telo previezli po rieke Loire do Tours, kde ho pochovali 11. novembra za účasti veľkého množstva ľudí. Na čele pohrebného sprievodu kráčalo dvetisíc mníchov a Bohu zasvätených panien. Pochovali ho na predmestskom cintoríne v jednoduchom hrobe medzi veriacimi, ako si to sám želal. Čoskoro však vznikla nad jeho hrobom jemu zasvätená bazilika.

Sv. Martin Tourský patrí medzi prvých vyznavačov, teda nie mučeníkov, ktorým Cirkev priznala titul svätosti a liturgickú úctu. A táto úcta sa mimoriadne rozšírila. Vo Francúzsku vzniklo vyše 3600 kostolov a kláštorov zasvätených sv. Martinovi. Pomerne veľkú úctu tomuto svätcovi preukazovali tiež v Taliansku, Nemecku, Rakúsku a zvlášť v Uhorsku, kde kedysi stála jeho kolíska. Mnoho kostolov a farností je zasvätených sv. Martinovi aj na Slovensku. Medzi nimi najvýznamnejšie sú dóm sv. Martina v Bratislave a katedrála sv. Martina v Spišskej Kapitule a v Podskalí.

"Svatý Martin přijede na bílém koni," byla věta v mém dětském srdci toužebně očekávaná. Miloval jsem sníh a tím pádem jsem s netrpělivostí očekával příchod Svatého Martina. Nevěděl jsem kdo, nebo co byl Svatý Martin zač a upřímně, bylo mi to jedno. Hlavní bylo že přijede pán na statném bílém oři, takovém jako byl Jurášek ve filmu Popelka, a svým mečem roztrhne oblaka plná sněhu. A poté jsem konečně mohl uskutečnit své velkolepé plány na výstavbu sněhuláka.

Dnes už jsem starší a vím, že martin nepřijede a nesesype sníh na zem (ikdyž si to stále přeji). Také vím, že byl jeden z těch, který se nedal strhnout davem, ale šel za svým srdcem a za tím, co považoval za správné. Z prvu poslušný voják, hledající, laskavý a dále šlechetný biskup, pokorný a svědomitý. Muž, který se držel svého srdce a to srdce ho zavedlo k Ježíši. Jak pravý legenda. Martin jedoucí do vojenského tábora uvidí prosícího žebráka. Byla zima, chlad a jediné co měl Martin na zahřátí byl plášť. O ten plášť se s chudým žebrákem rozdělil. Následujícího večera se Martinovi zdál sen, ve kterém byl Ježíš a měl na sobě tu polovinu pláště, který dal Martin žebrákovi. Jak praví evangelium "cokoli jste udělali pro toho nejposlednějšího z vás, pro mě jste udělali." Poté se nechal Martin pokřtít a vydal se po cestě, po které jeho srdce tíhlo už od mládí. Byl obdivován pro velké skutky a pro laskavé srdce.

*316 nebo 317 Savaria, Pananonie (dnešní Maďarsko)
† 8.11.397 Candes, Galie

Svatý Martin byl římský voják, poustevník a kněz v městě Tours (sv. Martinovi se také říká Martin z Tours). V Tours zakládal první kláštery. Ostře vystupoval proti pohanům a obracel lidi na křesťanství. Když se řekne sv.Martin, většina lidí si vzpomene na jeho čin, kterým zachránil žebráka od chladu, když roztrhl svůj vojenský oděv a polovinu dal žebrákovi.Martin dostal své jméno po bohu války Martovi, protože jeho otec chtěl z Martina vojáka. Z rodné Panonie se s rodinou odstěhoval do Pavie, kde se poprvé dozvěděl o křesťanství a velmi ho zaujalo.Jeho rodiče (pohani) Martinovo nadšení rozhodně nesdíleli a otec ho poslal do armády. Sv. Martin byl vojákem nerad, přesto však plnil vojenské povinnosti spolehlivě a tak ho i povýšili.na důstojníka.

Legenda o plášti

Když se jednoho velmi chladného zimního večera vracel Martin do tábora, uviděl u vrat žebráka, prosícího o almužnu. Martin u sebe neměl peníze, ani jídlo.Tu ho však napadla myšlenka: Roztrhl svůj vojenský oděv a polovinu dal žebrákovi.Martin tu noc spatřil Ježíše, hovořícího k andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsánu v evangeliu „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“

Poté se dal Martin pokřtít, opustil vojenskou službu a odešel do Poitiers za biskupem Hilartiem, který se stal jeho učitelem a jeho velkým vzorem. Poté odešel Martin zpět do Panonie, kde chtěl bojovat proti pohanství. Situace se však vyhrotila a tak Martin odcestoval do Itálie, kde žil jako poustevník.Nicméně se za pár let opět vrátil do Galie. Svatý Martin procestoval téměř celou Evropu.

Martin zemřel v 80ti letech 8.11. 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest. Jeho tělo bylo převezeno do Tours a 11.listopadu byl pohřeb.Martinovy ostatky byly uloženy do krypty.Na celém světě najdeme asi 4,5 tisíce kostelů jemu zasvěcených. Ve Francii jich je 1500 (!).