Zadání zní jasně – pár řádků týkajících se svatého Martina. Když se ale vysloví jméno tohoto světce, první, co mě napadne, není socha, kostel, honosné oltáře ani nic podobného, ale společenství slatiňanské farnosti. Není to tak dávno, kdy jsem začala tuto farnost poznávat. Ovšem silný prožitek je zaručený při každé mši (ne vždy jsem schopna si to uvědomit) – ať už to je slavnostní misijní neděle či tichá čtvrteční mše. Nejen síla zvonečků při největším vrcholu mše, ale i obětní průvod při již zmiňované misijní neděli mi vehnal slzy do očí. Ale čím to je? Přecitlivělostí mě samotné? To nebude ono… Spíš jsem přesvědčena, že zásluhu na tom má „svatomartinská“ farnost, která svým pulzujícím životem a skutky vydává příklad fungujícího (minimálně z vnějšku tak vypadajícího ;)) společenství.

Jsem si jistá, že nejen „taťka“ této velké rodiny - otec Štefan -, ale hlavně svatý Martin může být hrdý na každého člena, který vytváří pohodlí „rodinného krbu“ pro všechny „vetřelce“ (nejen ty chrudimské ;)).

„ Otče Bohuslave, zas Vás trápí ty žaludeční vředy? “
„ To neškodí.“
„ Jak to myslíte, neškodí? Vždyť se bolestí celý kroutíte!“
„ Prostě, to neškodí.“

Se svatými je někdy potíž, myslí jinak, než obyčejní smrtelníci a zásadně nevysvětlují. Ve své svaté trpělivosti dokáží čekat celé roky i desetiletí než nám jejich sdělení dojde. Až časem jsem pochopila, jak to Bohuslav myslel. To neškodí-duši.
Naše doba nám připadá uspěchaná. Informačně jsme propojeni s celým světem. Každý den slýcháme o změnách, které se nás dotýkají nebo nás znepokojují. Říkáme si-staré dobré časy.
Byly ty staré časy opravdu takové, jak si myslíme? Co by nám k tomu mohl říci sv. Martin? Za jeho života se vystřídalo 10 císařů, 6 papežů a 2 vzdoropapežové. Proběhly dva církevní koncily a dvě synody. Rozpadla se Římská říše a Evropou se šíří nepokoje, které dnes nazýváme Stěhování národů. Sám sv. Martin o klidném životě také asi mluvit nemohl, procestoval totiž na koni nebo pěšky 5154 km. ( Szombathely, Pavia, Amiens, Poitiers, Szombathely, sever Itálie, Poitiers, Ligugé, Tours) A to nepočítám misijní cesty po Galii. V roce 370 byl zvolen biskupem. V té době už Martin ví, co má v jeho životě největší cenu. V péči o svoji duši a volí samotu i nepohodlí poustevny. Ví, že jen duše, která se dokáže zbavit zátěže ulpívání na stvořeném, se může vznést a spočinout v Bohu. Tak nám Martin odhaluje jasné Boží gravitační zákony.

Sv. Martin je opravdu zajímavý světec. Měl před sebou vojenskou kariéru v římském vojsku. A on se rozhodl pro Krista. Nebál se udělat to rozhodnutí, i když to pro něj určitě nebylo jednoduché. Dokonce před svým velitelem řekl, že se beze zbraně postaví germánskému vojsku. Schylovalo se k velké bitvě, ale nakonec k ní nedošlo a Germáni Římanům nabídli mír. Bůh ho ochránil. Líbí se mi přísloví: "Unce míru má větší cenu než tuna vítězství."
Sv. Martin mi připomněl dalšího bývalého vojáka - sv. Ignáce z Loyoly. Oba dva nebyli vůbec vlažnými křesťany. Bojovali pro Krista, už ne mečem, nýbrž slovem a činem. Martin bořil pohanské svatyně. Křesťané té doby byli ještě v zajetí pohanských zvyků. My jsme taky takoví pohanokřesťané či půlkacíři jak to napsal Karel Kryl. Bojíme se být s Kristem. Máme své jistoty a na Krista si vzpomeneme až tehdy, když nám teče do bot.
Sv. Martin mi je sympatický také tím, že jako biskup žil skromně. Naproti tomu církevní hierarchie té doby podléhala panovníkovi a zvykla si na pohodlí. Proto byl u prostých lidí velmi oblíbený. Dokázal sloužit druhým a to hlavně chudým lidem.
Vzepřel se také vůli svého otce, který z něj chtěl mít vojáka. A dokázal uhájit svou víru i přesto, že jeho rodiče nebyli křesťany. Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Poslechl Kristovo volání a šel za ním. Říkali o něm, že je fanatik, protože bořil spoustou pohanských mohyl. Chtěli ho i zabít, ale nakonec zemřel vyčerpáním při jedné misijní cestě. Nebyl vlažný, hořel pro Krista, bojoval a získal vítězství. Zemřel a přesto žije dál jako všichni svatí. Můžeme být taky svatí? Nebo je to jen pro někoho?

Legenda praví, že svatý Martin jel jako voják na svém hnědákovi a cestou uviděl žebráka, který k němu natahoval své prázdné ruce. Tu zželelo se Martinovi onoho ubohého muže a dal mu polovinu svého pláště, čili polovinu toho nejcennějšího co měl. Martin odjel a tu se mu zdál sen jak se pláštěm, který obětoval, zakrývá sám Ježíš.

Dobře, koncept hrdiny, který vše obětuje pro druhého je hezký, ale kolik na něm je pravdy? Možná nás motivuje, když vidíme někoho, kdo „To“ dokázal, kdo dokázal vzdát se toho, co pro něho bylo v tu chvíli nejcennější pro dobro druhého, ale je to použitelné pro život? Když den co den míjíme bezdomovce, ubohé, chudé, když den co den hrajeme pro sebe a ne pro druhé a když se nato zeptáme nějakého křesťana, co dělat, odpověď se rozhodně neshoduje s odpovědí, která je v legendě svatého Martina. Rozhodně ale nemyslím jen náš přístup k bezdomovcům, myslím náš přístup k dobru jako takový, k upřednostňování druhého. Vždyť, dle svatého Pavla, snažíme se o dobro, ale vždy jen vyjde zlo, nejsme dost silní nato konat dobro a Pavel byl jiná liga. Selháváme stále a stále, míjíme dalšího a dalšího bezdomovce, ničíme další a další vztahy, konáme zlo, působíme bolest a rozhodně jsme úplně mimo obrazu svatého Martina.

Já si však myslím, že jsme daleko legendě, ne však skutečnosti. To čím je legenda, to z ní udělali romantičtí snílkové, kteří, kdo ví jestli, s Bohem měli něco společného, protože v obrazu Legendy nikde nevidíme Boha, ale člověka, který je tak úžasný, suprový a spravedlivý, že se dokáže obětovat pro druhého. Ale houby takhle to není. Můžu se snažit jakkoli, stejně to nakonec všechno poseru. Tak jak můžu konat dobro? Není jiná cesta než nechat Boha, ať převezme iniciativu. Následně to však nebude vypadat, že když Bůh převezme iniciativu, začnu konat dobro, bude to vypadat tak, že já to poseru, a Bůh to vezme k sobě a napraví, neboť kdybych viděl, že jsem dokázal být dobrý, zpychnul bych, nejlepší cesta pro mě i pro ostatní je cesta „Boží nápravy“. Takže to vypadá takto: Já jdu cestou, uvidím bezdomovce, pokusím se mu pomoc, ale situaci ještě zhorším, popojdu par kroků, řeknu: Bože vezmi vše do svých rukou, i tohle co jsem pokazil, a vidím, jak moje snaha mu nakonec pomohla, ale zcela v jiném směru než jsem zamýšlel. A tak si myslím, že podobným způsobem to mohlo být i u svatého Martina.

Sv. Martin nedělal dobré skutky proto, že chtěl být slavný, ale dělal to z dobré vůle. Narodil se v roku 316 či 317 v Panonii (dnešním Maďarsku). Umřel roku 397 v Galii (dnešní Francii), bylo mu 80 let. Byl na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a nemocí oslabený. Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži. Svátek má 11. Listopadu. Byl pohřben v Tours v bazilice sv. Martina. Jeho atributy jsou voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra a berla. Sv. Martin je patronem vojáků, jezdců, koní a podkovářů, vinařů, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, úrody na polích. Z pozice biskupa zahájil velké obracení tehdejších Galů na křesťanství. Staral se o veškeré obyvatelstvo ve Francii, snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se vzepřel světské vládní moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) po celé zemi najdeme spoustu měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm. Mně se na sv. Martinovi líbí to, že dělal dobré skutky a pomáhal lidem. Našel svojí víru v Boha a udělal vše, aby Boha mohl následovat.

• Narození – 316, Savaria, Panonie (dnešní Maďarsko)
• Úmrtí – 8.11, 397, Candes, Galie (dnešní Francie)
• Patron vojáků, jezdců, koní a podkovářů, vinařů, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, úrody na polích
• Byl to voják a poté se stal biskupem (v roce 370).

Martin byl statečný, hodný díky svému činu, když rozdělil svůj plášť napůl a dal ho zmrzlému žebrákovi. Měl dobré srdce a tím nám dokazuje, že se máme koukat kolem sebe a pomáhat ostatním, nemyslet jenom na sebe.

Já si myslím, že bylo správné to, co udělal a má důvod být svatým. Snažím se pomáhat a být prospěšná lidem kolem sebe. Držím se hesla, jak se chovám k druhým, tak se oni budou chovat ke mně. Jsem hrdá, že zrovna náš kostel je pojmenován po sv. Martinovi.