Abrahám, Izák, i Jákob žili se svými rodinami a služebnictvem ve stanech a jako hosté v Kenaánu, neboť ještě nepřišel čas, aby zaslíbenou zemi obdrželi. Abrahámův stan byl jako stan beduínů situován delšími stranami na východ a západ. Abrahamův otec Terach odešel se synem Abrahamem ze země Chaldejské, z Kaldejského Uru, a usadil se v Háranu, kde Terach také zemřel. I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“
Abraham prošel Kanaán, Negeb a sestoupil do Egypta, protože byl v zemi hlad; tam vydával svou krásnou ženu Sáru za sestru. Faraon si ji vzal za ženu, ale byl za to Bohem potrestán a Abraham i Sára byli z Egypta vyhoštěni. Vrátili se do Negebu, kde se Abraham a Lot rozdělili. Hnul se tedy Abram se stany a usadil se při božišti Mamre u Chebrónu, i tam vybudoval Hospodinu oltář. A mluviti budeš před Hospodinem Bohem svým, řka: Syrský chudý otec můj sstoupil do Egypta s nemnohými osobami, a byv tam pohostinu, vzrostl v národ veliký, silný a mnohý.
Izák byl narozen a vzal si Rebeku, dceru Bathuela z Syrian Mesopotamie, a byl s ní spokojen. Izák byl forty years old when he took to wife Rebecca, daughter of Bathuel the Syrian, out of Syrian Mesopotamia, sister of Laban the Syrian. Abrahámovo rodiště - je země Nimrodova; Nimrod založil v Šineáru Babylon, Erek, Akad a Kalné. Izák uvedl Rebeku do stanu Sáry a zamiloval si ji. Poté Izák žil u Abimelecha z Filim, a nazval svou ženu Rebeku sestrou, avšak Abimelech to zjistil a vzal je pod ochranu. Izák mohl sít a sklízet, neboť v Kanaánu panoval hlad.
Jákob sloužil u syrského Lábana dvacet let, než se vydal s ženami a dětmi na cestu domů. Na cestě se s Boží pomocí (oltář Bet-el) usmířil s bratrem Ezauem; předtím však zápasil s Bohem a obdržel jméno Izrael. Bůh Hospodin se Jákobovi několikrát zjevil a opakoval zaslíbení daná Abrahamovi. Jákobových dvanáct synů založilo dvanáct kmenů Izraele. Na cestě k Efratě (Betlém) zemřela Jákobova milovaná žena Ráchel při porodu druhého syna Benjamína. Prvním jejím synem byl Josef, kterého Jákob miloval nejvíce, a jeho bratři ho nenáviděli. Farao nazval Josefa Psonthomphanech a dal mu Egypťanku Asenat za manželku. Po prožití hladu se Izrael usadil v Egyptě a Pán vyvedl lid z egyptského otroctví skrze Mojžíše.
Možná dějinný sklon k zamyšlení nad Zákonem a desaterem se odvíjí od pobytu Izraelitů v Egyptě, kde Mojžíš vyvedl lid z Egypta a přinesl Zákon na hoře Sinaj. Hospodin vyšel na Sinaji v ohni, hora Sinaj byla zahalena kouřem a lid se třásl. Mojžíš obdržel od Boha dvě kamenné desky se slovy Božími psanými, a Desatero se stalo základem smlouvy mezi Bohem a izraelským národem. Desatero položil základy morálního a náboženského řádu, který měl provázet lid na jeho pouti do zaslíbené země.
Desatero, známé také jako Dekalog, se zapisovalo na dvě tabule a samotný zápis byl vnímán jako Boží slovní zárodek na člověka. V hebrejštině vychází Desatero ze dvou verzí: Exodu 20 a Deuteronomia 5, s odlišnostmi a doplněními. Zákon obsahuje dvě sekce: mezi lidmi (mezi člověkem a člověkem) a mezi člověkem a Bohem. V prvních deseti přikázání se klade důraz na vztah k Bohu (např. “Nebudeš mít jiné bohy přede mnou” a “Nezobrazíš si Boha”); v dalších pak na vztahy mezi lidmi (cti otce a matku, nepokradeš, nepokradeš, nebud…).
Podle apostola Pavla je cílem Zákona láska; zákon slouží jako průvodce a rádcem, který ukazuje cestu, ale sám o sobě člověka nezachraňuje. Z pohledu Nového zákona Ježíš rozvíjí Desatero k hlubší morální standardu, který jde od negativního k pozitivnímu: miluj bližního jako sebe sama, miluj Boha nad všechno a svou láskou naplňuj zákon. Desatero tedy není překonaným; je navíc prožitelným vynálezem nového srdce v Kristu, které vede k vyšší spravedlnosti.
Historicko-teologické souvislosti Desatera
Desatero vstupuje do kontextu smlouvy mezi Bohem a izraelským národem. Smlouva vynáší Boha jako osvoboditele, který žije a působí v dějinách lidí. Příběh Sinaje a následný výklad Desatera se stal jádrem identifikace a liturgie Izraele. Desatero má tedy charakter ústavního zákona: je to božský základ morálního řádu, který formuje kulturu společnosti. V souvislosti srovnání s Hammurapiho zákoníkem z 18. století př. n. l. se ukazuje, že Desatero klade důraz na věrnost Bohu a na etické povinnosti vůči bližním; není to jen soubor sankcí, ale morální rámec pro vztahy a spravedlnost.
Na Sinaji šel Boží hlas skrze hrom a plamen dovnitř lidu; Mojžíš potom pokračoval v prorocké roli a stal se prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Předané slovo je zapsáno Božím prstem na kamenné desky, což symbolizuje trvalost a posvátnost Zákona. V židovské tradici se rozvíjí teologické interpretace o tom, jak bylo Desatero vyryto na dvou deskách a jak se případné vyobrazení a obrazové motivy vyvíjely v různých tradicích. Z hlediska liturgie a teologie Desatero utváří základ pro židovský i křesťanský pohled na svědomí, spravedlnost a svobodu.
Desatero v křesťanské a židovské perspektivě
V židovství jsou některá slova Desatera považována za absolutní, zatímco křesťanství klade důraz na působení milosti a ospravedlnění vírou: Desatero zůstává platné; jeho morální zákony jsou posíleny výkladem a naplněním v Kristu. Křesťanství však vykládá Desatero v kontextu následování Krista a lásky k bližnímu jako nejvyšší zákon; Ježíš učí, že láska naplňuje celý zákon a proroky. Sobota a některé praktiky zůstávají diskutabilní v různých křesťanských tradicích; někteří křesťané v minulosti přesunuli den odpočinku na neděli, jiní udržují sobotu. Desatero tedy není jen statický text; v rámci církevních tradic se interpretuje a přetváří v souladu s novým svědectvím o Ježíši Kristu a o tom, jak má být spravedlnost a milost žity v životě jednotlivce a společnosti.
Inspirační význam Desatera spočívá v tom, že odkládá egoistické touhy a vyzývá k lásce k Bohu a k bližnímu. Z pohledu didaktického a etického přístupu, Desatero vymezuje základní morální rámec pro vzdělávání, vztahy a komunitní život nejen v náboženském, ale i univerzálním lidském kontextu. V edukačním pojetí lze Desatero chápat jako soubor principů, které mohou sloužit jako odrazový bod pro diskuzi o pravidlech, jejich univerzálnosti a kultivačním rámci pro společnost.
Praktické souvislosti a zamyšlení
Někteří lidé se cítí lépe bez pravidel a někteří se cítí lépe s pravidly. Desatero jako „pravidla k žití“ má schopnost poskytovat rámec, který chrání jednotlivce i společenství před zneužitím a úpadkem. Při reflexi nad jednotlivými přikázáními se zvažují jejich univerzálnost a relevanci pro současnost, a zkoumají se vztahy mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi. Čistě teoreticky a prakticky lze Desatero chápat jako univerzální etický kodex, který vychází z Božího charakteru a vede člověka k vzájemné zodpovědnosti, laskavosti a spravedlnosti.
Rozšíření: Desatero se stává důležitým prvkem v liturgii a teologii; jeho vyjádření a interpretace se liší podle tradic, ale jeho jádro - láska k Bohu a láska k bližnímu - zůstává středem. Křesťanská interpretace často zdůrazňuje, že láska je naplněním zákona a že Ježíš vede k nové morální realitě, kde vnitřní srdce a motivy člověka mají váhu stejně jako vnější skutky. Desatero tedy zůstává živým a dynamickým textem, který vyzývá k reflexi, pokání a odpovědnému životu v komunitě.
tags: #abrahamova #hora #deset #prikazani