Poslední večeře od Leonarda da Vinci je jedním z nejslavnějších uměleckých děl na světě. Ovšem během druhé světové války bylo toto mistrovské dílo málem ztraceno při leteckém útoku. Nástěnná malba Poslední večeře od jednoho z nejznámějších malířů Leonarda da Vinci, namalovaná mezi lety 1494 až 1498, představuje poslední večeři Ježíše s dvanácti apoštoly v momentu, kdy Ježíš prohlásil, že ho jeden z apoštolů zradí.
Toto dílo vzniklo v Miláně a dlouhá století přežívalo v refektáři kláštera Santa Maria delle Grazie. Bombový útok na Miláno v roce 1943 poškodil mnoho památek, mezi něž patřila i katedrála Duomo a samotný klášter, kde se střecha částečně zřítila a zničeny byly zdi. Všichni tehdy čekali, že Poslední večeře je navždy zničena. Dle tehdejšího plánování však střecha zůstala při zřetu na zdi a malba zůstala nedotčena díky lešení a pytlům s pískem, které tam instalovala skupina architektů spolu s městskou správou jako součást ochrany památek v roce 1940.
V době 2. světové války to nebylo poprvé, kdy Poslední večeře čelila zkáze. Když byly před válkou Kostel Santa Maria delle Grazie na seznamu UNESCO? Zapsán byl roku 1980. Dílo vzniklo pro Beatrici d’Este a pro Ludovica Sforzu, jehož patron postupně vzal Leonardova díla do Milána. Tehdy pro něj a pro Sforzu Leonardo vytvořil malbu s rozměry 4,6 x 8,8 metru na zdi refektáře dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie. Kompozice ukazuje poslední večeři Ježíše s apoštoly, kde Kristus oznamuje zradu, a to ve chvíli, kdy má u stolu nejintenzivnější emoce a gestikulace.
Leonardo zvolil inovativní přístup i v technice. Ačkoliv tehdy bývalo obvyklé malovat na vlhké omítce, Leonardo pracoval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk. Experiment se neosvědčil dokonale, a proto se renovace v průběhu let několikrát opakovala. I vandalské pokusy o zničení během napoleonských válek se mu nevyhnuly; v refektáři dokonce byli ustáni koně. Poslední restaurační práce trvaly od roku 1977 do roku 1999 a z malby byly odstraněny špinavé nánosy a materiály z předcházejících úprav. Návštěvníci tak dnes mohou vidět Poslední večeři v podobě nejvěrnějšího originálu, i když původní barvy již neodpovídají původní svěžesti.
Leonardo da Vinci přišel do Milána z Florencie na pozvání Ludovica Sforzy, a právě pro něj a pro Beatrici d’Este vytvořil dílo o uvedených rozměrech na zeď refektáře kláštera Santa Maria delle Grazie. Na stěně refektáře pracoval Bramante na úpravách kostela, což mu umožnilo soustředit se na zobrazované vášně, které se projevují ve tvářích apoštolů. Leonardo se nezaměřil jen na námět, ale i na světelné efekty a perspektivu: světlo dopadá na apoštoly tak, jak by to bylo, kdyby okna refektáře bylo nasměrováno na světlo.
Technika, kterou Da Vinci použil, nebyla universálně osvědčená, avšak umožnila mu důsledně pracovat s detaily a postupně jí vyžadovala opakované restaurátorské zásahy. Po dokončení malby se za jejími restaurátorskými zásahy ukázalo, že dílo je klíčové pro studium postav, jejich gest a výrazu. Každý z apoštolů reaguje na oznamování zrady po svém, a jen Kristova dlaň zůstává klidná a rozevřená - jako by kladla otázku na samotnou povahu zrady.
Vidět Poslední večeři dnes může jen omezený počet návštěvníků; je nutná rezervace na přesný čas a návštěvníci se do refektáře dostanou v malých skupinách na patnáct minut. Před samotným zobrazením je třeba počítat s čekací dobou a trpělivostí, ale výsledek stojí za to.
Současné interpretace a historický kontext
Renesanční génius Leonarda da Vinci se během života věnoval mnoha oblastem - medicíně, vědě a inženýrství, což se odráží i v jeho poznámkách a rukopisech, které dnes tvoří široce uznávaný zdroj pro pochopení myšlení člověka renesanční epochy. Z jeho deníků a zápisků vyplývá, že Leonardo psal řečmi a myšlenkami, které se vzájemně doplňují, a některé jeho poznámky jsou napsány zrcadlově a černou barvou. Rukopisy obsahují poznámky o matematice, filozofii, botanice a medicíně a ukazují, že jeho mysli nebyla jen umělecká, ale i technicko-intelektuální.
Codex Atlanticus, Windsorský kodex, Leicesterský kodex, Pařížský kodex B a Arundelův kodex představují klíčové sbírky Leonardových nanášení myšlenek, kresby, anatomické studie, inženýrská díla a výkresy. Codex Atlanticus obsahuje více než tisíc listů a zahrnuje širokou škálu Leonardových zájmů - od geometrii, algebry, hudebních nástrojů, strojů, létajících zařízení až po urbanistické návrhy a anatomické kresby. Windsorský kodex je známý svými anatomickými kresbami a studiemi koní; Leicesterský kodex naopak obsahuje studijní materialy o vodě a světle Měsíce, a to spolu s poznámkami o Leonardově osobním životě. Arundelův kodex v Britské knihovně ukazuje například prototyp potápěčského obleku a další technické poznámky. Pařížský kodex B zahrnuje návrhy létajících strojů a záznamy, které odrážejí Leonardovu zvídavost pro létání a pohyb, mimo jiné inspirované Giottovým dílem.
V souvislosti s Poslední večeří se často zmiňuje, že Leonardo začlenil do díla prvky, které vyjadřují jeho pohled na svět - zda Ježíš byl Syn Boží, či člověk. Renesanční doba přinášela nový způsob zobrazení člověka a jeho emocí - odklon od středověké vznešenosti k zobrazení hluboké lidskosti. To se odráží i v dalších srovnáních s jinými cenacolo, například freskami v Florencii, které ukazují různá pojetí poslední večeře, od gotických a renesančních přístupů ke kompozicím s různým uspořádáním stolu a reakcí apoštolů.
V kontextu restaurování a akceptace díla stojí za zmínku, že Leonardoovo dílo prošlo restauracemi i rozsáhlými zásahy během 20. století. Obnovená barva a jasnost detailů umožňují dnešnímu divákovi vidět původní záměr autora i přesto, že původní barevnost již nemusí odpovídat vzniku díla. Restaurátoři zdůrazňují, že technically technically but the results show a faithful restoration.
Praktické informace pro návštěvníky
Poslední večeře se nachází v refektáři klášterního kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně a je opatřena omezením počtu návštěvníků kvůli nutnosti rezervace a omezené návštěvní době. Návštěvníci se dostanou do refektáře v malých skupinách a obdrží patnáctiminutový čas pro prohlídku. Před návštěvou je vhodná rezervační doba a čekací doba se může lišit podle sezony.
Pro snadnou orientaci a větší srozumitelnost můžete využít doprovodné popisky a informační materiály v galerii kolem díla.
Vysvětlení velkého umění: Poslední večeře od Leonarda da Vinci
Současně lze sledovat dokumenty a odborné studie, které objasňují techniky použití tempery a oleje na sádrový štuk a jejich vliv na trvanlivost malby.
| Rok vzniku | 1494-1498 |
|---|---|
| Rozměry | 4,6 x 8,8 m |
| Technika | tempera a olej na sádrovou omítku |
| Lokace | refektář kláštera Santa Maria delle Grazie, Milán |
Další zajímavosti zahrnují fakt, že Poslední večeře byla zajištěna tehdejším mecenášstvím Ludovica Sforzy a že architekti a restaurátoři se v průběhu let snažili zachovat dílo pro další generace.