Ladak v Himálaji na severu Indie je zemí rozeklaných vrcholků a rozlehlé pouště, kde jsou starobylé kláštery zahaleny modlitebními praporky a buddhističtí mniši se dělí o slova moudrosti s projíždějícími cestovateli. V ranním světle hory září jasněji než zlato a jsou jemnější než hedvábí. Řada za řadou se proplétají krajem jako pozlacené nitě a vyšívají krajinu, kam až oko dohlédne. Stojím na stúpě v klášteře Ensa, visím z jejího bíle kuželovitého vrcholu a v ohromeném tichu zírám na své okolí. Dole se po dně údolí potuluje stádo divokých koní, dvě malá hříbata bezstarostně skotačí vedle svých matek. V této drsné měsíční krajině stříbrných skal a prašných plání, nad nimiž se tyčí Himálaj, se život zdá být nejistý a zároveň nesmírně cenný.
Zdá se, že nejistý je i pro mě, když mě starostlivým mávnutím ruky zavolají dolů z posedu a pozvou dovnitř. Starobylý klášter byl postaven téměř před tisíci lety, a zatímco mnohé v regionu byly zmodernizovány, v Ense se od té doby nezměnilo téměř nic. Drží se na okraji horského svahu, je to nesourodý shluk budov, kde žije jen pět mnichů a jeden ošuntělý toulavý pes se zablešeným ocasem.
Tenzin, který mě před chvílí zavolal, teď klidně sedí v koutě, na klíně má tak starobylé písmo, že když obrací stránky, drobné úlomky se odlamují a spojují se s prachem tančícím kolem jeho hlavy jako svatozář. Sedím u jeho nohou, abych vyslechl učení z buddhistické filozofie, ale zdá se, že on by se nejraději dozvěděl, co mě přivedlo do tohoto odlehlého koutu Ladaku.
Údolí Nubra leží na úplném severu regionu a já jsem v stylovém hotelu Kyagar strávil posledních pár dní obcházením klášterů. V regionu jich je na sto, od rozlehlých komplexů jako Diskit, který jsem navštívil den předtím a seděl v oblaku kadidla mezi sedmdesáti mnichy zpívajícími své každodenní sútry, až po maličkou Ensu, kde právě klečím. „Naše pobyty mohou trvat šest měsíců až rok,“ vysvětluje Tenzin. „Je mi tady na kraji světa smutno? Možná, ale dává to duši prostor k růstu, a stačí se podívat na mé okolí. Jsou pro mě neustálým zdrojem inspirace.“
Jeho výrok je tím hlubší, čím více Ladaku vidím, a následující den se vydávám na jednu z nejvyšších horských silnic světa: průsmyk Khardung La. „Ladak je možná považován za poušť,“ uvažuje můj průvodce Paldan, “ale jen se podívejte na ty barvy. Mně ta krajina připadá jako z jiné planety.“ Ukazuje na vrcholky poseté odstíny fialové a modré, zatímco oranžové bobule statných rakytníkových keřů vypadají jako malé ohníčky hořící k nebi. Když projíždíme kolem, svišti s tlustým zadečkem spěchají do svých nor a pastýř pasoucí pětistovku ovcí se osaměle vyjímá na úbočí hory.
„Tento vrchol je považován za zdroj štěstí,“ vysvětluje Paldan, když se zastavujeme u balvanu ověšeného tisíci modlitebními praporky. „Mniši sem v květnu, v měsíci Buddhova narození, konají poutě a často jdou celé týdny, aby dosáhli vrcholu.“
Do kláštera Thiksey, který se podobá bývalému sídlu dalajlamy, paláci Potala, míří mniši z celého světa. Vyjíždíme výš. Vzduch je tu nahoře řídký, teplota prudce klesla a ledový vítr buší do auta znepokojivě blízko okraje útesu. Krajina je však fascinující: moře hor táhnoucí se do nekonečna pod azurově modrou oblohou. „Člověk si tady nahoře opravdu připadá blíž ráji,“ říká Paldan skoro sám pro sebe.
Čas v horách nabývá zvláštní kvality, jako by zákony, kterými se řídí jeho plynutí, neměly mezi vrcholy žádnou moc, ale až příliš brzy jsme nahoře a za nejvyšším bodem - 5 334 metrů, což je stejná výška jako základní tábor Everestu - a začínáme klesat k naší další zastávce nedaleko hlavního města Ladaku.
Shel Cottage je možná nejluxusnějším ubytováním na světě. Když si sedám na střešní terasu k obědu s čerstvými saláty a kuřecí polévkou thukpa, výhled se rozprostírá směrem ke klášteru Matho a můj hostitel Saumya mi vysvětluje, že dva tibetští mniši tam už rok meditují v izolovaném transu. „Říká se, že jejich těla jsou posedlá dávnými duchy,“ říká. „V únoru se při obřadu vynoří, aby předpověděli budoucnost vesnice.“
Nejsem tu však kvůli návštěvě kláštera Matho a v pět hodin ráno mě v polotmě budí krátká cesta do Thiksey. S tím, jak se blížíme, narůstá definice, jako když umělec přidává tahy štětcem na plátno, a já chápu, proč mu lidé přezdívají „Mini Potala“. Kaskádovitě se svažující dolů po skalnatém výběžku skutečně připomíná ikonický tibetský palác Potala, který byl domovem dalajlamy před jeho útěkem z čínské okupace v roce 1959.
Na střechu se dostáváme ve chvíli, kdy se nad horami začíná rozlévat světlo a dva mniši začínají troubit na tibetské rohy, které jsou dvakrát vyšší než oni, a ohlašují tak nový den. Napadl první sníh této sezóny a svět je pokrytý bílým prachem, nízké, melodické tóny rohů se truchlivě ozývají údolím.
Ještě stále se ztrácím v zamyšlení, když sedím mezi mořem červeně oděných mnichů v hlavní modlitební hale a podávají mi šálek máslového čaje. „Vidím, že se tě toto místo dotklo,“ říká starší mnich vedle mě s vědoucím úsměvem. „Ale nic není trvalé a tento okamžik pomine stejně jako život.“
Klášter Däpung, ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, je spolu s kláštery Sera a Gandän považován za takzvané tři pilíře tibetského státu. Jednou za rok do něj míří tisíce poutníků z celého Tibetu, aby si tu modlitbami a drobnými oběťmi zajistili pár bodů na nelehké cestě k reinkarnaci. Většinu mnichů v Däpungu tvoří mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí z vlastní vůle - někteří na pár měsíců, jiní na celý život.
Den v klášteře začíná zpravidla v sedm hodin, kdy mniši uklízejí a čtou Buddhovo učení. Tradiční snídaní je čaj se solí a jačím máslem a čolak, těsto uhnětené z pražené ječné mouky a čaje. V osm hodin se všichni sejdou v hlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a v jednu se jdou opět modlit. Po dvou hodinách přichází přestávka a v šest večer vše znovu pokračuje do devíti hodin. Večerka je v půl dvanácté.
Jídlo si mniši částečně vypěstují v klášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lamové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí výuky. Neděle je dnem odpočinku a jednou za rok mají mniši dva týdny volna a mohou navštívit svou rodinu.
Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, v klášteře začíná svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká „jogurtový svátek“. Lhaské ulice jsou zaplaveny lidmi hledajícími autobus směřující k Däpungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Autobus se potom půl hodiny pomalu sunu zácpami.
Ze staré tibetské části Lhasy s kamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme a šlapeme se zástupem poutníků nahoru. Dav poutníků je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, lamové ve vínových rouchách cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, divoce vyhlížející Khampové, staříci se slaměnými klobouky, ale i mladí výrostci v džínách. Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků.
Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajlama nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií a dalších regionů. Ti nejchudší nosí alespoň jednoduchý talisman a thengwu; ti bohatší jsou ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a stříbrnými náramky.
Uvnitř je svitek papíru popsaný lamaistickou mantrou Óm mani padme húm. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak získává body, aby v příštím životě reinkarnoval do lepší bytosti. Thangky jsou závěsné svitkové obrazy zdobící tibetské chrámy i domovy; vyobrazeny bývá Buddha a bódhisattvové, obklopení vzory s květinami či mraky.
Další motivy zahrnují mandaly, výjevy z historie, astronomie a medicíny či kolo počátku - řetěz závislého vzniku vyobrazený na kole, které drží Mara. Thangky visí uprostřed khory, poutnického okruhu kolem kláštera. Momentálně probíhají modlitební obřady a přípravy k dalšímu svátku, kdy poutníci navazují na skály modlitebními vlaječkami v šarlatovém, zeleném, žlutém, modrém a bílém provedení.
Velmi důležité jsou také okruhy kolem klášterů. Barkhór kolem chrámu Džókhang ve Lhasy, Lingkhor a khora Däpungu představují jedny z nejposvátnějších tras; poutníci obcházejí ulicemi a kopci podle tradičních pravidel. Když prošli branou kláštera, získají požehnání opata za malý příspěvek a pokračují úzkými uličkami areálu k thangce.
Historie tibetského klášterního života je poznamenána náhlým zhoršením po roce 1959 a následným zánikem většiny klášterů během kulturní revoluce. Až v roce 1980 se začala obnovovat náboženská místa; dnes jsou kláštery znovu otevřené a počet mnichů odhaduje kolem patnácti tisíc. Däpung je největším klášterem světa a jako centrum moudrosti i politiky sehrává klíčovou roli v tibetském duchovním dědictví.
Podrobnosti o jednotlivých klášterech a jejich významu v moderní době doplňují další úryvky: klášter Ki v údolí Spiti se stará o 300 mnichů a nabízí nové pokoje a matrace díky dlouhodobé podpoře; klášter Diskit, Kowang a další v regionu Ladaku čelí výzvám financí i prostor; klášter Kopan v Káthmándú je známý jako centrum studia a meditace, které propojuje východ a západ a nabízí různé typy pobytů pro studenty.
Dalším významným místem v Nepálu je klášter Bouddhanath v Kathmandu, největší stúpa Nepálu, kde oplývá atmosféra kadidla a modliteb. Swayambhunath, známý jako opičí chrám, leží na vrcholu údolí a je jedním z nejstarších klášterů světa; Namobuddha a další svatyně doplňují panteon míst, která lákají poutníky z celého světa. Kopan a tato místa tvoří bohatý řetězec poutních i studijních destinací v Himálaji a jeho širším okolí.
tags: #buddhisticti #mnisi #klaster