Autor: Ing. Inkvizice - asi každý si pod pojmem inkvizice představí vysoce postaveného katolického kněze v černé kápi s kameným až děsivým pohledem, který bojuje proti kacířům s pomocí Boží a zábavuje svět od všeho nečistého a bezbožného. To ale zatím nezní přeš tak hrozivě. Bojovat v této větě může znamenat, že se snaží svést lidi na správnou cestu, tedy na cestu křesťanství, ne však silou násilí.
Inkvizice vznikla ve středověku mezi léty 1231 a 1478. Jako takové byly inkvizice dvě. „Klasická“ Římská inkvizice vznikla jako první v roce 1231. Založil ji papež Řehoř IX., který chtěl zakročit v boji proti kacířům a proti těm, kdo hlásili jinou víru. Po ní následovala inkvizice Španělská. Ta vznikla díky nátlaku Ferdinanda V. Dnes se na inkvizici díváme úplně jinak. Je ale třeba se pozastavit nad tím, že inkvizice vznikla v době největšího rozkvětu křesťanské moci, kdy náboženský fanatismus dosáhl závratných výšin a kdy všichni, kdo se církvi postavili, za to museli pykat. Takže ať chtě nechtě, inkvizice se stala vládnoucí třídou, které se plně důvěřovalo, že přináší pouze blaho a spásu.
Tajemství úspěchu inkvizice podle historiků tkví ve třech základních předpokladech: 1) ve víře v posmrtný život - kdy církev ve své dobrotě přesvědčovala lidi na cestu spásy i proti jejich vůli; 2) v přesvědčení - že ti, kdo nesdílejí názory církve, smrtelně hřeší a navíc ohrožují spásu všech ostatních. Postup inkvizice byl ve všech případech stejný. Aby mohl být vznešený rozsudek, bylo potřeba věrohodného, ale i nevěrohodného svědka.
Osoba, která podala oznámení na kacíře, se označovala jako denunciant. Pokud se obžalovanému podařilo dokázat, že denunciant je proti němu zaujatý a křivě proti němu vypovídal, mohl být ke svému štěstí z bane trestu smrti. Ovšem k takovým případům docházelo málo. Inkvizice totiž před obžalovaným jméno denuncianta zatajovala.
K zatýkání kacířů si inkvizice vybírala pouze klidnou noc, kdy inkvizitoři nenápadně vpadli do domu obžalovaného a ještě v pološpoňí ho odtáhli do vězení. Jen někteří šťastlivci, kteří se o zprávě zatykače dozvěděli, dříve stačili uniknout, ale těch byla jen hrstka. Jiní šli dobrovolně v přesvědčení o své nevině, která jim ale později nebyla moc platná. Ve vězení mohl být odsouzený až několik měsíců, dokud nebyl řádně prověřen a dokud nebyly proti němu vzneseny další důkazy.
Formality se dařilo obcházet. V prvním stupni byl obžalovaný zaveďen do mučírny, kde mu byl přečten rozsudek a do detailů mu byly představeny mučící nástroje. Např.: jakou mají činnost, jak dlouho na nich obžalovaný vydrží v bolestech. Následně měl obžalovaný 52 hodin na přemýšlení a na přiznání. Pokud se ale i za tuto dobu nepřiznal, přešlo se k druhému stupni. Druhým stupněm bylo vyvolání fyzické bolesti, kdy se používalo např.: palecníce, opalování ohněm, nebo vypalování kacířských znaků do kůže.
Pokud se ani po druhém stupni nepřiznal a přežil, následoval třetí stupeň - Španělská bota. Byly to železné formy s nerovným vnitřním povrchem, které svíraly nohy. V této fázi už obžalovaný nebyl schopný vypovědět. Následoval čtvrtý stupeň - skřípec, kdy byl obžalovaný upevněn a docházelo k vynášení končetin. Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek připadl církvi a byl odsouzen podle inkvizičních zákonů. Přírozně inkvizice měla zájem na tom, aby se obžalovaný přiznal co nejdříve, protože tím se zkracoval nutný pobyt ve vězení.
Když došlo k propuštění, majetek obžalovaného často nepřipadl církvi a musel zaplatit jen pobyt ve vězení; pokud nemohl, byl prodán do otroctví. Inkvizice nebyla jen mocná, patřila mezi nejbohatší instituce, jenž si svůj majetek zvětšovala zatýkáním a odsuzováním nevinných.
Historie inkvizice je spojena i s významnými postavami a díly. Např. Galileiho proces a jeho Dialogy, které byly v roce 1634 zařazeny na Index librorum prohibitorum, a jeho věznění v domácím vězení až do smrti. Žádný ze záznamů neuvádí slavnou formulku „A přece se točí“ jako doložený historický fakt, ale legenda přežila.
Představme si to i z hlediska literárních souvislostí: Jáma a kyvadlo, povídka Edgara Allana Poea, zkoumá efekt teroru, jehož ústředí je v tom, že vypravěč po rozsudku pozná svou bezbrannost. Tato tematika se dotýká i inkvizice a vznikla z pozdního romantismu.
Historie inkvizice a její metody byla inspirována jak duchovní, tak sociální dimenzí. Mučení nebylo výhradní výsadou inkvizice; rané formy trestů se objevovaly už dříve, a to i v laikách. V latinské textové tradici jsou uvedeny populace, které upozorňují na rizika, že někteří s kacířími mohou manipulovat svědectví a dokumenty.
Doménou inkvizice bylo vyvozování viny a konfiskace majetku, ačkoliv některé původní fáze se vyznačovaly zjemněním trestů a vyčleněním z vězení. Zákazy a tresty se lišily podle míry hříchu, a nejvyšší trest byl vyhrazen těm, kdo kacířství nepřiznali ani po opakovaném vyšetření.
Pro historiky je důležité rozlišovat mýty od faktů. K historickým pramenům patří dochované dokumenty inkvizičních tribunálů a archivní materiály vatikánských archivů. Významní autoři, kteří se zabývali dějinami inkvizice, zahrnují Jiřího Chalupu, Miroslava Hrocha, Iosefa Griguleviče a další.
Kulturní a právní kontext inkvizice
Inkvizice byla institucionálně řízena papežstvím, přičemž biskupové vyhlašovali rozsudky a obžalované následně vyhledávaly kacířství. Dominikánský řád dostal specifická privilegia k výkonu inkviziční práce a nebyl omezen světskými úřady. Velká inkvizice v Toulouse v letech 1245-1246 sledovala masové svědectví až 5 471 lidí z Lauragais, kteří vypovídali před soudem.
Albigenská křížová výprava, počátek translace katarství a jeho potlačení v jižní Francii, vedla k masakrům i k ocitání katarství v dalších regionech. Tato období zaznamenala významné bitvy a politické dohody, které měnily podobu inkvizice a jejího vlivu nad církví a světskou mocí.
VItvářel se obraz církve jako entity bojující za čistotu víry a morálky, i když to často znamenalo vyřazení a vyloučení jinak smýšlejících. Katarské doktríny, které tvrdily, že Bůh stvořil svět, avšak ztělesněný v hmotném světě nebyl, byly pro církev nepřijatelné a vedly k silnému pronásledování.
Galileo Galilei a inkvizice
Galileo se stal klíčovou postavou v konfliktu mezi heliocentrismem a oficiálním učením církve. Počáteční akceptace Koperníkovy teorie ustoupila, když byl Galileo obviněn z hereze a vynesen mu trest. Závěrečný verdikt z 22. června 1633 ho poslal do vězení a poté na domácí vězení, Dialogy Galileo Galilei byly zakázány a jeho další práce byly z Indexu vyřazeny.
V průběhu staletí se církev k heliocentrické teorii postupně stavěla různě - v 19. století byla povolena šíření Kopernikova díla, roku 1835 vyškrtána z Indexu a teprve roku 1992 vyhlásil papež Jan Pavel II. rehabilitaci Galilea a uznal nesprávnost dřívějšího postoje inkvizice.
Note: Přes všechny historické souvislosti zůstává inkvizice sporným tématem, které může být vykládáno různými způsoby.