Přiznat se k homosexualitě v dnešní české církvi je pro kněze velká odvaha. Jiří Pešek, který právě to udělal, svého kroku nelituje. Některé reakce ho mrzely, zároveň ale přiznává, že někteří jeho bratři se setkali s daleko horším přijetím. Doslova mluví o zranění, která v nich církev zanechá. Je to pro ni totiž stále tabu, a tak se třeba stane, že věřící rodina radši svého homosexuálního syna vyhostí.
Pro někoho, kdo nemá svou sexualitu vyřešenou, může být vstoupení do církve útěk a skrytí se. Podle Peška je ale problém v celibátu. Jde o kontrolu člověka ze strany jeho okolí i nadřízených, která může mít pro člověka, který je pod tlakem, fatální následky. Pešek je zmiňuje v souvislosti s případy různých sexuálních útoků v církvi, které se objevují v zahraničí. Prý se ale objevily i v Česku, tuzemská církev o nich ale nemluví.
I po nějaké době přitom na Peška stále útočí věřící, kteří mu jeho krok neodpustili. On si to vysvětluje vnitřním strachem lidí, nevyrovnaností s vlastní identitou a sexualitou. Někdo to prý v sobě může léta dusit a tutlat a nepřijímat sám sebe. Víra mu pak slouží jako ochranný krunýř i munice.
Konzervativnost české církve je podle Peška založená i na mentalitě Čechů, kteří mají problém unést různé názory. Ostrá slova kardinála Duky, která používá na obranu tradiční rodiny a proti homosexuálnímu manželství, ho prý mrzí a zraňují. Jde o výchovu ovcí, které jenom přitakávají. Prý Duku ovládá místo evangelia strach.
Pešek zdůrazňuje, že homosexualita není úchylka a hřích, přesto církev ji tu pořád tak vidí. I proto je prý důležité uzákonit možnost homosexuálního manželství. Jde totiž o symbol. Protiargumenty Pešek odmítá, nejde podle něj o ohrožení rodiny ani začátek konce naší civilizace. Provokativně přitom srovnává homosexuální páry s těmi bezdětnými.
Kdo by měl mít možnost v Česku uzavírat manželství? Jak se žije homosexuálům v české církvi? Když evangelický farář Emil Hankovský ve slovenské farnosti otevřel téma, že je gay, nesetkal se s pochopením. Rozvedl se a odešel do Česka. „Můj vnitřní svět byl úplně rozbitý. Neskutečně těžké, protože jsem měl obrovský strach si něco takového přiznat. Věděl jsem, co všechno to znamená. Tedy do jisté míry rozpad světa, ve kterém jsem do té doby žil a ve kterém mě ostatní viděli. Ano. Věděl jsem ale, že už to nejde dál v sobě dusit. Kdykoli přišel větší stres, dolehlo to na mě, protože uvnitř to už přímo vřelo. Zároveň jsem byl v tom čase zvolen farářem, což ve mně vyvolalo další tlak a další stres, protože jsem tím přijal zodpovědnost.“
V posledních desetiletích, určitě po celou druhou polovinu minulého a v uběhlých prvních dvou dekádách našeho století se mluví otevřeněji o tématech, která byla dříve tabuizována. Jedním z nich je lidská sexualita v kontextu lidské osobnosti a sociálních vztahů. Římskokatolická církev v katechismu, který má vysokou míru závaznosti, doporučuje soucitný postoj k takto zaměřeným lidem a odmítá jejich nespravedlivou diskriminaci. Otevřené v tom zůstává, je-li nějaká diskriminace spravedlivá. Samotné praktikování soužití je tam velmi ostrými slovy odmítáno. I když celibátní kněžstvo této církve přitahuje značný počet lidí s homoerotickými tendencemi a různé podoby takové praxe jsou tam značně zastoupené, kazatelská a zpovědní praxe této církve je velmi přísná. V pravoslavných církvích rovněž převládá odmítání, i když tyto církve nemívají tendenci vydávat obsáhlé dokumenty. V protestantských církvích probíhá diskuse. Není to zcela jednoznačné, ale zhruba lze říct, že historické konfese, luteráni, reformovaní a anglikáni se postupně přiklánějí k tolerantnějšímu přístupu, zejména církve západní civilizace.
Významnou část protestantské větve křesťanství tvoří církve označované při různých příležitostech jako evangelikální, svobodné, probuzenecké, vyznavačské a jako církve vycházející ze znovuzrození. V nich je příznivý vztah k praktikované homosexualitě vzácný. Českobratrská církev evangelická překládá sice ve svém oficiálním anglickém názvu slovo „evangelická“ jako „evangelical“, ale patří spíše k historickým větvím reformace. Vznikla na konci roku 1918, brzy po vzniku Československé republiky sloučením reformovaných a luteránů v Čechách a na Moravě a u některých evangelíků českého jazyka v naši části Slezska. Již před patnácti lety synod, nejvyšší volený orgán této církve zastupující všechny farní sbory, vydal obsáhlý dokument pod názvem Problematika homosexuálních vztahů, napřed jako studijní materiál a po diskusi jako stanovisko církve. Tento týden se k dokumentu a vývoji v evangelické církvi po jeho přijetí vrátila online diskuse, resp. webinář, jak se začalo říkat. Pozvání k diskusi přijali tři lidé, kteří se autorsky podíleli na synodním dokumentu. Biblický pohled předložil prof. Martin Prudký z Evangelické teologické fakulty UK. Hledisko etiky představil emeritní pracovník téže fakulty doc. Jindřich Halama. Lékařka MUDr. Dagmar Křížková, spoluzakladatelka sdružení homosexuálních křesťanů Logos, má v současnosti psychiatrickou ordinaci v Benešově. Prudký ve svém obsáhlém úvodním vstupu poukázal na to, že těch několik málo míst ze Starého a Nového zákona, které se uvádějí jako argumenty pro paušální odsouzení homosexuality, je třeba číst v konkrétním dobovém a místním kontextu. Pojetí homosexuality je nové a Bible se jím v té podobě, jak tomu rozumíme dnes, nezabývá. Důležité je, k jaké antropologii Bible směřuje. Halama ve svém vstupu poukázal na dějiny pojetí sexuality v křesťanství, které navazuje na Augustina. Po dlouhá staletí je sexualita čímsi spíše živočišným a je ospravedlněna jen plozením potomků. Státy pod církevním vlivem jiné podoby sexuality kriminalizovaly. Spíše až ve 20. století dospěla teologická reflexe k tomu, že otázka podob pohlavního života není základní věroučnou otázkou. Je to téma spíše pastorační a jeho interpretace jsou proměnlivé. Křížková reprodukovala sexuologickou část dokumentu. Lékaři, kteří se na dokumentu podíleli, upozorňují, že homosexuální sklon je biologicky podmíněný. Připomněla rovněž odhady zastoupení homosexuálně orientovaných lidí od 1 po 10 % populace. Upozornila, že homosexuální chování nemusí být vždy projevem převažujících homosexuálních preferencí. Preference samy mohou být různě intenzivní. Lékaři dospěli k tomu, že homosexuální orientace je lékařskými prostředky nezměnitelná. Pokusy o „léčbu“ homosexuality byly neúspěšné. Homosexualita byla postupně v různých částech světa vyřazena ze seznamu nemocí. Na úvod odpovědí tří pozvaných odborníků na otázky diváků připomenul Vymětal, že v synodním dokumentu je důležité téma lásky. Konstatovalo se, že debata v církvích na toto téma od přijetí dokumentů pokračovala. Halama připomněl vývoj v evropských církvích, někde až v posledních dvou desetiletích. Křížková referovala o tom, že v její psychiatrické praxi dnes už sexuální preference pacientů hrají malou roli. Potíže se sexualitou a vztahy se vyskytují rovnoměrně u lidí heterosexuálně i homosexuálně zaměřených a sama orientace nebývá faktorem psychické poruchy nebo partnerské krize. Na dotaz posluchače Halama poukázal na to, že není důvod upírat lidem, žijícím v partnerství stejného pohlaví možnost skutečné lásky a ta je z hlediska hodnocení jakéhokoli lidského soužití rozhodující. Zprávu lze uzavřít Halamovou myšlenkou. 6. prosince 2022 (ČB 11/2022) Otázka sexuální orientace nebyla v době vzniku ČCE téma hovoru, avšak je zřejmé, že lidé odlišné sexuální orientace se v církvi vyskytovali již tehdy. Sledováním textů i životních osudů lze soudit, že také někteří významní členové církve patřili k lidem s odlišnou sexuální identitou, i když sami o sobě takto ještě nesmýšleli. Někteří si zřejmě svou odlišnost zřetelně uvědomovali a řešili ji různým způsobem - volbou celibátního způsobu života či sňatkem s osobou odlišného pohlaví. Praktikovaná „homosexualita“ byla v té době trestná, nemáme však stopy po tom, že by lidé odlišné sexuální orientace byli tehdy v evangelické církvi odsuzováni. V té době také začíná v české společnosti diskuse o právech LGBT lidí, ale evangelická církev do této diskuse nezasahovala. Po druhé světové válce byla praktikovaná homosexualita v socialistickém Československu dekriminalizována r. 1961. Ve stejném roce začal vznikat významný Český ekumenický překlad Bible s výkladem (1961-1979). Biblické texty, které se používají při diskusích o LGBT lidech, jsou v tomto výkladu ještě komentovány tradičním způsobem. Sporadicky se však života církve ve sborech účastnili i lidé z LGBT komunity, kteří svou sexuální orientaci neskrývali a byli přijímáni i se svými partnery. V určitém ozvuku doléhaly i do socialistického Československa zápasy za práva queer lidí. Svržení totalitního režimu proběhlo v roce 1989. V roce 1990 vyšel v Katolickém týdeníku inzerát, vyzývající zájemce o pastorační pomoc homosexuálním lidem stejně jako lidi z této komunity, kteří mají zájem o pastoraci. Vzniklé společenství se přesunulo do evangelického sboru v Kobylisích a institucionalizovalo se (1993) jako spolek Logos - sdružení homosexuálních křesťanů. V Kobylisích došlo na přelomu tisíciletí k prvnímu požehnání páru osob stejného pohlaví. V letech 2005-2006 se otázkou homosexuality zabýval synod Českobratrské církve evangelické a jeho výstupem byl materiál Problematika homosexuálních vztahů (2006). V roce 2006 byla v ČR zavedena instituce registrovaného partnerství osob stejného pohlaví; spolek kazatelů ČCE jej uvítal s formulací, že institut podpory vztahu pro lidi s homosexuální orientací je důležitý. „Biblické výpovědi o tom, že není dobré člověku býti samotnému, nasloucháme především jako upozornění a zaslíbení, že naše lidství se naplňuje ve vztahu s druhým člověkem. Institut registrovaného partnerství pak chápeme jako podporu takového vztahu v případě lidí s homosexuální orientací,“ uvedl tehdy spolek.
Od roku 2011 se v Praze koná Prague Pride, začínající bohoslužbami v evangelickém kostele. Synod Českobratrské církve evangelické zřídil v roce 2015 místo celocírkevního faráře pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené. Farář Mikuláš Vymětal, který tuto pozici od začátku zastává, má oficiální mandát pro pastoraci mj. Od roku 2019 působí v ČCE nový poradní odbor pro přípravu rozhovoru s LGBT lidmi. Pořádá tři online diskuse - s autory dokumentu z roku 2006, s evangelickým gayem, katolickou lesbou, evangelickými rodiči homosexuální dívky a s představiteli církví ze Slovenska, Německa a USA. Tyto diskuse, publikované na stránkách církve, mají vysokou sledovanost i v zahraničí. Součástí tohoto textu je omluva homosexuálně orientovaným lidem za to, že jim církev v minulosti často ubližovala, a přání, aby lidé s homosexuální orientací nacházeli v evangelických sborech domov a byli přijímáni i se svými partnery. Přijetí tohoto dokumentu vyvolalo diskusi na synodu i na církevním internetovém fóru.
Duha na obzoru? V současnosti probíhá v české společnosti i v Parlamentu ČR rozhovor o dvou návrzích: O zavedení definice manželství pro všechny včetně párů osob stejného pohlaví a protinávrh, definující manželství tak, aby bylo pro všechny zásadně vyloučeno. Podobné definice se nedávno prosadily na Slovensku a v Polsku. Prakticky toto téma rozděluje českou ekumenu: na jedné straně stojí Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská a Starokatolická církev; na druhé straně stojí ostatní církve s obecným odporem. Existují názory odlišné od oficiálního stanoviska církve. Z ČCE se ozývají hlasy, pro které zůstávají praktikovaná homosexualita a zejména manželství homosexuálních párů nepřijatelné. Otázka genderu je složitá a v ČR ji často označují za ideologii. Proti tzv. genderové ideologii kázá zvláště katolická církev. Důsledkem postoje společnosti i politiků je Istanbulská úmluva, kterou Česká republika podepsala v roce 2016, ale dosud neratifikovala. Projekt Víra v barvách duhy spojuje téma menšinové sexuální orientace a křesťanství. Desítky duchovních, teologů, historiků a biblistů ve videorozhovorech podporují manželství pro všechny. Stojí za tím dvacetiletý Tobiáš Frýdl, který cítil, že z církví slyšet jen odmítavé hlasy. „Oddal byste stejnopohlavní pár?“ - „Pokud by to církev umožnila, neměl bych s tím problém.“ „První a nejdůležitější podle Bible je láska,“ zdůrazňuje emeritní biskup Štěpán Klásek z Církve československé husitské. Videorozhovory ukazují otevřený pohled zástupců různých církví na LGBT+, čímž se projekt stal důležitým nástrojem dialogu. Veřejné představení projektu se plánuje na 30. listopadu v kostele Husův sbor v pražských Vršovicích. Frýdl upozorňuje, že jde o jeho soukromou iniciativu, která má ukázat, že hlasů je více a že hnutí existuje napříč církvemi i generacemi. „Církev českobratrská evangelická má otevřený postoj,“ tvrdí. „Oficiální postoj římskokatolické církve považuji za nepřátelský,“ komentuje Jaroslav Lorman. „Měl bych očekávat, že křesťané pochopí i tuto zkušenost. Víra v barvách duhy má zatím převážně pozitivní ohlasy.“
Co mají křesťané proti homosexualitě? | Tim Keller na Kolumbijské univerzitě
tags: #evagelicky #knez #homosexualita