Úvodní pohled a klíčová otázka
Jsem křesťanka, jsem evangelička, jsem studentka teologie. Nejsem tedy žádná autorita - a z této pozice si dovolím klást otázky a hledat na ně odpovědi.
Sexualita v dnešní společnosti přestala být tabu. Nemyslím teď na veřejně prodávané erotické časopisy a vulgární sexuální scény ve filmech a seriálech. Na tom se všichni shodneme, že to není nic, co bychom měli přijímat za své.
Myslím teď na sexuology, kteří i veřejně radí lidem se sexuálními problémy. Divadlo, knihy, které se sexuálnímu životu nevyhýbají. Když jsem se probírala regály v knihovně a databází na internetu, většina knih o sexualitě z křesťanského pohledu byla z katolického prostředí. Mám pocit, že u nás evangelíků se o sexu nemluví. Je to něco neslušného, a tak úplně nevíme, jak se k tomu postavit.
Katolíci sex mimo manželství sice oficiálně vylučují, ale rozhodně ne všichni se tímto pravidlem řídí. Tady si protestant řekne, však oni mají zpověď. Já osobně považuji sex za něco, co nám bylo dáno od Boha, stejně jako potřeba spát, mýt se, cvičit nebo tančit.
Ve většině pohlavních styků nejde o plození potomstva, evangelická církev neodmítá kondomy ani antikoncepci, proč je tedy sex tabu? Neměli bychom začít o sexuálním životě mluvit otevřeně, abychom z něj sňali ten cejch čehosi zakázaného? Neměla by existovat zdravá křesťanská výchova k sexualitě? Výchova k partnerství, kdy je sexuální vztah spojením, kterým vyvrcholí toto hledání, ale nejde o nic mysteriózního.
Souvisí to s biologickými potřebami, které by měly sloužit nám, a ne my jim. Věřím, že člověk, který přemýšlí o svém životě, se nebude pářit jako králík s kdekým na potkání. Spíš se bojím opačného extrému. Ze strachu o sexu hovořit se nám stane něčím nepřijatelným, co ze svého života vytěsníme.
Vyvažování svobody a zodpovědnosti
Jeden kamarád mi kdysi řekl, že my protestanti si neumíme život užívat. Já bych to poopravila: ti silnější z nás to dokážou, ti slabší buď odcházejí ke katolíkům a nebo se stávají papežštější než papež. Jsme ospravedlněni pouhou vírou a z této perspektivy žijeme své životy. Věřím-li v sebe sama, dokážu si zodpovědně najít partnera a s ním mít vztah přesahující rámec přátelství. Nemusím na to mít papír, ale mělo by jít o vztah důvěrný, prostoupený láskou a směřující k uspokojení, tedy k naději. Víra, láska, naděje. Slyšíte to tam?
Kde jinde tuhle trojici hledat. Tohle bude asi hodně odvážné tvrzení, ale dopustím se ho. Myslím si, že něco takového se může přihodit i v krátkém časovém úseku a může to být stejně hodnotné, jako vztahy trvající léta. Když budu pracovat bez víry, že to má smysl, nebudu to dělat s láskou a neuvidím v tom žádný smysl. Bude to z křesťanského pohledu stejné jako sex s prostitutkou. Ale nikdo mě za to lynčovat nebude. Nevěra, nenávist a beznaděj se mohou vkrást do každého vztahu. Ten vztah je nemocný a je potřeba ho léčit.
Etické a teologické rámce pro sexualitu
Zákaz sexuálního styku před svatbou je něčím, co ještě stále doporučujeme, ale málokdo z nás praktikuje. Ve chvíli, kdy instituce manželství bere za své, mi to připadá minimálně zastaralé. Tak jako poznáváme svého partnera v různých životních situacích a zjišťujeme, zda se k sobě hodíme, mi přijde hloupé tuto podstatnou stránku vynechat. Mladým křesťanům bych jako budoucí farářka doporučila, aby tohle poznání přišlo až po té, co si budeme jisti těmi ostatními parametry.
Můj další pohled souvisí s otázkou, zda je křesťanské zůstávat ve vztahu a přitom být ve vzájemném vztahu s někým dalším. Lidské vztahy jsou složité a často dochází k tomu, že ztratí na intenzitě, nebo úplně vyprchají. Pak dochází k nevěrám a mimomanželským vztahům. Tady jsou ale opět dva možné přístupy. Jsme dva lidé, kteří spolu vychovávají děti a dohodli jsme se, že náš milenecký vztah skončil. Druhý a častější případ je, že žijeme spolu, moc nám to neříká a máme nějaký tajný vztah, kterým si zpestřujeme život. Společnost, církev odsoudí obé a troufnu si říct, že ten první model bude pro lidi méně přijatelný. Napadá mě další varianta - jsem křesťan, tudíž nemohu porušit manželské pouto, ale zamiluji se. Budu udržovat přátelský vztah, ve kterém nedojde na intimnosti, ale jeden pro druhého budeme víc než je nám naše zákonná polovička.
Historie a teorie sexuality v protestantském prostředí
Křesťané všech konfesí mají tendenci uchylovat se k moralismu. Tady bych ráda citovala filosofa Jaroslava Šimsu, který v roce 1928 ve svém spisku pro mládež O lásce a flirtu píše: „Moralisté se obyčejně sice natřásají nad každou lidskou slabostí a špatností, ale při tom ji i s chutí přetřásají a rozšlapávají a skoro se z ní radují.“ Tato myšlenka je platná i dnes a odkrývá, že rozhovor o sexualitě je dlouhodobý proces plný střetů.
Mezi významnými teoretiky sexuality bývá uváděn Michel Foucault a jeho Dějiny sexuality, který zkoumá, proč jsou činnosti a slasti spojeny s morálním zájmem. Vztahy mezi náboženstvím a erotikou popisuje Kurt Marti v knize Něha a bolest: „Náboženství a erotika, divoký, leč nerozlučný pár.“
Církev jako společenství lidí dnes čelí moderním problémům a musí je pojmenovat a řešit, aby obstála ve světě plném návodů na život. Postoje protestantské etiky jsou různorodé; evangelíci již dávno nepovažují rozmnožování za primární cílovou oblast sexuality. Barthův pohled na vzájemnost mezi mužem a ženou bývá často citován: „Základem a centrem vztahu muže a ženy je vzájemnost, o niž jde i v sexu.“
Sexuální orientace a LGBTQ v kontextu ČCE
Otázka sexuální orientace nebyla v době vzniku ČCE tématem hovoru, ale je zřejmé, že lidé odlišné sexuální orientace se v církvi vyskytovali i tehdy. Sporadicky se života církve ve sborech účastnili i lidé z LGBT komunity, kteří svou orientaci neskrývali a byli přijímáni i se svými partnery. Po listopadu 1989 vznikla řada společenství a iniciativ pro LGBTQ lidem, např. Logos - sdružení homosexuálních křesťanů, které se později institucionalizovalo v Kobyliském sboru.
V roce 2006 byla zavedena instituce registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Spolek evangelických kazatelů ČCE podpořil tehdy vznik zákona a připomněl, že sexualita není veličinou určující naši hodnotu jako lidí. V roce 2019 byla ustanovena komise pro rozhovor s LGBTQ+ komunitou a v roce 2021-2022 vzniklo veřejné prohlášení „Žijeme spolu v jedné církvi“ a synod ČCE vyjádřil souhlas s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví. Tato vyjádření mají za cíl otevřít prostor pro diskusi a vzájemné porozumění v ekumeně.
Současné hnutí a praktické dopady
V současnosti probíhá v české společnosti i v Parlamentu ČR diskuse o definici manželství, která zahrnuje nebo vylučuje páry stejného pohlaví. Podobné debaty se odehrávají v ekumenickém prostoru, kde některé církve jsou pro a jiné proti, s tím, že diskuse nadále pokračuje. Nedávná témata genderu a Istanbulské dohody nadále vyvolávají společenské i církevní názory, kde ČCE zaujímá proměnlivý postoj v souladu s rozvíjejícími se teologickými debatami.
Život kněze a celibát v kontextu evangelické teologie
Celibát bývá často diskutován jako radikální volba, která má reflektovat Ježíšův životní styl a sloužit Kristovu království. Těmito slovy popsal Meisner, že celibát není ochuzení, ale dar a prostředek k opuštění hedonismu a k plnému nasazení pro službu. Celibát je v očích teologie cestou, která nejen ztělesňuje radikální závazek k Bohu, ale také slouží jako svědectví pro ostatní o možnosti volby mimo běžný hedonismus. Podle některých názorů je však celebritární životní styl stále předmětem veřejné diskuse a různých odpovědí na otázku „jak může člověk žít bez manželství“.
V kontextu ČCE je důležité, že otázka celibátu je propojena s důrazem na svědectví Boží svatosti. Kněz žijící v celibátu je svědkem a výzvou k zamyšlení pro věřící i pro mladé lidi, kteří zvažují kněžské povolání. Jeho radikální volba připomíná, že Bůh překračuje lidské hranice a že milost Boží se projevuje i prostřednictvím kontrastu k běžným očekáváním. Kněz by měl být schopen doprovázet lidi na cestě k setkání s Kristem a vyvažovat nároky svědectví Boží svatosti s realitou světa.
Praktické shrnutí pro farnosti a budoucnost
Mezi evangelickými sbory existuje široká škála postojů k sexualitě a k LGBT tématům. ČCE, stejně jako další evropské denominace, hledá cestu, jak žít víru v kontextu moderní společnosti a zároveň zůstat věrná biblickým principům. Rozhovory o sexualitě a vztazích jsou důležité pro pastorační práci, provozování bohoslužeb i pro liturgické vedení. Zásady kolektivního rozhodování a dialogu napříč sbory a senioráty pomáhají hledat co nejvhodnější cestu vpřed v souladu s Božím požehnáním a lidskou důstojností.
tags: #evangelicka #cirkev #celibat