Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. Čtyřicátý den po Zmrtvýchvstání slaví církev Ježíšovo nanebevstoupení.
Tento svátek se objevil ve 4. křesťanském století v Jeruzalémě a odtud se šíří do celého křesťanského světa. Vychází z události popsané v 1. kapitole Skutků apoštolů. Krom Skutků zmiňuje velmi lakonicky Ježíšovo nanebevstoupení Markovo evangelium a o něco obšírněji i Lukášovo, které událost situuje k Betánii nedaleko Jeruzaléma. Skutky pak upřesňují, že se tak stalo na Olivové hoře, kde je až dosud tradicí udržováno konkrétní místo Ježíšova nanebevstoupení.
Apoštolské listy se na tuto událost odkazují nepřímo, mluví o Kristově oslavení. Jak uvádějí Skutky, setkával se zmrtvýchvstalý Kristus se svými učedníky po čtyřicet dní. Je to číslo symbolické - 40 dní strávil Mojžíš na Boží hoře, 40 dní trvalo zvědům, než se vrátili z průzkumu Zaslíbené země, 40 dní se Ježíš postil na poušti. Jedná se o tzv. „číslo plnosti“.
V liturgickém kalendáři uzavírá slavnost Nanebevstoupení první část velikonoční doby, následuje devítidenní čas, čas proseb o Dar Svatého Ducha. Sesláním Ducha Svatého se doba velikonoční uzavírá - Svatý Duch je největším darem Zmrtvýchvstalého. Karl Rahner k tomu uvádí, že nanebevstoupení znamená završení jeho činu na kříži a ve vzkříšení, vítězné povýšení, konec moci zla a vytvoření nového panování nad světem.
Vlastní Ježíšovo nanebevstoupení nelze chápat jako „kosmický let“. Nebe není jiné místo vesmíru; Nebesa, kam Kristus vstoupil, jsou tady a teď. Kristus vstoupil do nebe, do Otcovy slávy. „Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším… a vešel jednou provždy do svatyně.“ Kristus vstoupil s vlastní krví a získal věčné vykoupení.
Kristus vstoupil do nebe se svou vlastní krví; krev je lidská a skrze lidstvo je s ním každé člověčenstvo spojeno. Tato slavnost je oslavou oslaveného lidství: lidství posvěcené vtělením, vykoupené křížem a proměněné zmrtvýchvstáním, oslavené nanebevstoupením. Ježíš řekl učedníkům, že budou jeho svědky v Jeruzalémě i na konci země; Duch Svatý jim poskytne moc (Lk 24,48; Sk 1,8).
Slavnost vyzdvihuje poslání křesťanů: hlásat pokání a odpuštění hříchů všem národům, počínaje Jeruzalémem; seslaný Duch vede k apoštolátu a službě. Kristus zůstává s učedníky a dává jim sílu k svědectví - „Jděte do celého světa a hlásejte Evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15).
Modlitba a život modlitby jsou v dnešní slavnosti klíčové. Modlitba není jen úkon, ale neustálý dialog s Bohem; rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem s celou duší. V modlitbě se projevuje Trojice působící v duších věřících. Život modlitby vede k apoštolátu jako zákonitému projevu vnitřního života a spoluúčasti na díle vykoupení. Apoštolát vyžaduje disciplínu a odvahu, ale i spolupráci s Kristem a Boží milostí.
Apoštolát je tedy dýchání křesťana: všeobecné kněžství věřících umožňuje účast na bohoslužbě a službu druhým skrze slovo, modlitbu a pokání. Kristus nás zve, abychom byli ipse Christus, spojeni s ním a dáváni Otci skrze Duch Svatý. Svou činností bychom měli kráčet po cestách lásky a spravedlnosti a aktivně se podílet na zabezpečování království Božího na zemi.
Vyslovená prohlášení svatých otců a liturgické bohoslužby spojují obě zóny: teologické pochopení nanebevstoupení a praktické volání k apoštolátu. Kristus vyšel na nebesa a přitom zanechal prostředníky, kteří pokračují v díle vykoupení. Velké poselství během křtu nás vybízí k spolupráci s Bohem na díle spásy a navazování kontaktů s lidmi pro Krista.
Naše odpovědnost je velká: být svědky Krista v každé době a v každé společnosti, usilovat o svatost, světlo víry a lásky k bližnímu. Podle křtu máme být součástí Kristova Těla a věrně plnit jeho vůli: šířit Evangelium, modlit se, sloužit a posvěcovat každodenní práci. Ať svět pozná skrze nás Kristovo milosrdenství a pokoj.
