Františkáni: počátky, dělení a významné osobnosti

Františkáni jsou členové církevních řádů hlásící se k odkazu společenství věřících sdružených kolem sv. Františka z Assisi, které v roce 1209 dostalo od papeže souhlas s veřejným působením. Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209. Počátky hnutí, jehož nový přístup k řeholnímu působení se pohyboval na hranici hereze, byla důležitá ochrana kardinála Hugolina, budoucího papeže Řehoře IX.

Svatý František z Assisi se narodil v umbrijském městě Assisi v r. 1181 nebo 1182 Petru Bernardonovi, bohatému obchodníku s látkami, a jeho ženě Pice. Jako vůdce assiské mládeže žil zpočátku lehkovážným životem. Boží zjevení na cestě do Puglie jej však přivádí k hlubšímu hledání Boží vůle. V kostelíku sv. Damiána k němu promluví Kristus z kříže: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ Později slyší evangelium o rozeslání učedníků a začne žít životem chudého putujícího kazatele a hlásat zvěst smíření, pokoje a dobra. Přidají se k němu první bratři a takto vzniká první zárodek Řádu menších bratří.

Dělení františkánských řádů

Františkánské řády se dělí na tři základní skupiny, mužské řády, ženské (klarisky) a třetí řád čili terciáři (civilní). V každé skupině je více řádů, které jsou známé pod různými názvy. Františkánské řády se dělí na tři základní skupiny: mužské řády, ženské řády a kongregace a třetí řád neboli terciáři (civilní).

Řád menších bratří (Ordo Fratrum Minorum, OFM) je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě o kapucíny a minority). Řád menších bratří, jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové nebo observanti je jednou z větví františkánů.

K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka - chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály. Zatímco observanti se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj.

Počátkem 16. století byly zrušeny různé jiné skupiny františkánů a bulou papeže Lva X. z roku 1517 se observanti vyčlenili jako samostatný řád. Názorové štěpení se však ani tehdy nezastavilo: pod vlivem Mattea di Bassi (1495-1552) se ustavili kapucíni, jejichž řehole byla schválena 1529. K definitivnímu rozdělení došlo 1517, kdy vznikl řád bratří menších konventuálů (minorité) a františkáni, sdružující všechny přísnější observance v jeden řád.

Konventuálové a observanti

Pro odlišení obou těchto františkánských řádů se používají různé názvy, pojem františkáni obvykle označuje observanty, zatímco tzv. konventuálové se běžně označují jako minorité. Minorité (konvektuálové) zakládali své domy ve městech. Podřizovali se římské církvi a ve shodě s jejím učením bojovali s kacíři. Minorité se tradičně zaměřovali na duchovní působení, zejména na kazatelskou činnost, dále pak na lidové misie. Minoriti, též Menší bratři, jsou žebravým řádem spravující se podle řehole sv. Františka.

Ve 14. století byla významná observantská reforma. Od poloviny 14. století bylo významné hnutí observantů (z lat. zachovávat, ctít), kteří se snažili navrátit k původním myšlenkám sv. Františka. Náš řád navazuje na františkánskou větev observantů. Název se odvozuje od latinského slova observare, což znamená zachovávat. Šlo tedy v podstatě o návrat k přísnějšímu zachovávání řehole a ke způsobu života sv. Františka a počátků řádu, bratři žili především životem modlitby v poustevnách.

Řádové principy a duchovní zaměření

Řád menších bratří je bratrské společenství, ve kterém bratři, vedení Duchem svatým, úžeji následují Ježíše Krista, sliby se zcela odevzdávají Bohu, kterého chtějí milovat nadevšecko, a v církvi žijí evangelium podle způsobu, který zachovával a uložil svatý František. Jsou povinni vést život radikálně evangelijní, to jest: žít v duchu modlitby a zbožnosti, a v bratrském společenství; vydávat svědectví kajícnosti a minority; v lásce vůči všem lidem nést do celého světa zvěst evangelia a kázat smíření, pokoj a spravedlnost svými skutky a prokazovat úctu ke stvoření. Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů.

Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Bratrstvo shromážděné kolem Františka z Assisi získalo 1210 ústní schválení papeže Inocence III.

Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka klíčová. Františkánská modlitba růžence údajně vznikla již v roce 1422. Růženec původně tvořilo sedmkrát deset Zdrávasů, k nimž byly přidány ještě další dva, a výsledné číslo se tak opíralo o zbožnou tradici ohledně Mariiných 72 let života. Tento zvyk, který pochází od františkánů, později převzaly i další řády a zbožní laikové.

Klarisky a třetí řád

Brzy po vzniku prvních skupin menších bratří se v Assisi zformovala také skupina sester odhodlaných žít františkánskými ideály, jež položila základ pozdějšímu řádu klarisek. Klarisky se nazývají podle svaté Kláry - první představené ženského řeholního společenství založeného na její popud sv. Františkem v Assisi v klášteře San Damiano (sv. Damiána). Reformní větev klarisek vznikla souběžně s mužskou větví kapucínů v 16. století.

Terciáři, členové třetího řádu, žijí světským životem, přesto se řídí řádovou spiritualitou. Terciáři existovali již od raných dob řádu a od roku 1221 byla pravděpodobně sestavena první pravidla pro františkánské terciáře, bratrstva kajících se bratrů a sester.

Historické konflikty a reformy

Ještě za života sv. Františka se v řádu začaly projevovat první rozpory. Největší rozpory však vyvolávala otázka naprosté chudoby. Uvnitř rychle se šířícího hnutí došlo záhy k vnitřní diferenciaci. Ve 13. století se vyhranily dva myšlenkové proudy: jeden se držel přísné řehole (spirituálové), druhý (silnější) prosazoval umírněný výklad s ohledem na reálnou ekonomickou situaci (konventuálové). Od 1245 se spor prohluboval a ohrožoval jednotu řádu, třebaže Bonaventura jako řádový generál (1257-1274) se postaral o dočasné uklidnění.

V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněné verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Mnoho spirituálů opustilo na protest kláštery a stali se z pohledu církve schizmatiky (nazývali se fraticelli). Konflikty, morové epidemie (1348-1352) a papežské schizma (1378-1417) vedly k úpadku řádu. Marasmus probouzel však i reformní snahy a tzv. observanti znovu začali hájit ideál chudoby.

Organizace řádu a jeho přítomnost v Čechách

Řád řízený generálem se dělí na provincie. Nižší jednotkou jsou kustodie, spojující několik klášterů, v jejichž čele stojí kvardián. Řád má kněze, laické bratry a terciáře, řídící se řádovou spiritualitou, ale žijící světským životem. V čele řádu stál generál, zvaný též generální ministr; řádové území bylo rozděleno na jednotlivé provincie v čele s provinciály či provinciálními ministry, provincie se dále dělily na kustodie vedené kustody. Představené jednotlivých konventů, kvardiány, volila provinciální kapitula.

Do českých zemí přišli menší bratři na přelomu 20. a 30. let 13. století a velmi rychle se usadili v řadě českých i moravských měst. V České republice žijeme v šesti klášterech. Česko-moravská provincie sv. Václava vznikla 1467 oddělením od provincie rakouské. V 18. století se noviciát řádu pro celou českomoravskou provincii nacházel v Kroměříži v nyní již zbořeném klášteře v dnešním areálu Octárny (konvent byl zrušen v roce 1788). V letech 1940-1950 pak v Kroměříži fungoval františkánský internát Kolej sv. Antonína (Serafínské kolegium).

V českých zemích vznikl nemalý počet klášterů až v 17. století; nejvýznamnějším z nich byl konvent u kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Za husitské revoluce bylo hodně klášterů pobořeno nebo zaniklo. Některé obnovené přešly k františkánům, část byla zrušena za josefinismu. Malý počet klášterů se dochoval podnes.

Významné osobnosti františkánské tradice

Mezi významné františkánské osobnosti patří svatý Antonín z Padovy, nejznámější františkán vůbec, jehož sochy jsou v mnoha kostelích světa. Klíčovou osobností františkánské řehole byl svatý Bonaventura z Bagnoregia, veliký teolog, filozof a také generální ministr františkánského řádu, který napsal Legendu Maior a Legendu Minor - životopisy svatého Františka. Dále k významným postavám patří Tomáš z Celano, který napsal první Františkův životopis.

Mezi osobnosti ovlivněné františkánským duchem patří i postavy, které nebyly přímo členy řádu: Dante Alighieri ve své Božské komedii oslavuje Františka jako ideál křesťanské chudoby. Autorem radikální františkánské chudoby byl básník a terciář Jacopone da Todi. Ve středověku a v novověku byl Františkův vliv patrný na osobnosti jako Francesco Petrarca či G.K. Chesterton. Do Nového světa pronesl františkánské ideály i terciář Kryštof Kolumbus.

Mezi moderními osobnostmi spojenými s františkánstvím autor zmiňuje Otce Pia, kapucína a stigmata, a Charlese de Foucaulda coby oddaného žáka radikální spirituality. V českém prostředí lze mezi významné osobnosti zařadit Božího služebníka Františka Noska či kardinála Františka Tomáška.

Františkánská kultura a vliv

František je inspirativní nejen pro řád; jeho vliv je značný i v umění. Giottovy fresky v Assisi zásadně formovaly vizuální představu o Františkovi. Františkův život a jeho písemné dědictví má hluboký dopad na dějiny a kulturu. Autor moderní biografie sv. Františka představuje Františka jako „prvního Itala“ a důležitou postavu italské identity, člověka, který hluboce ovlivnil kulturu, jazyk i duchovní život Itálie.

„Il primo italiano“ není čistě náboženskou biografií, ale historicko-kulturním esejem, který propojuje životopis, dějiny, duchovní reflexi i úvahu o současnosti. Cazzullo v knize zmiňuje řadu významných postav, které patří k františkánské tradici, nebo byly Františkem zásadně ovlivněny. Františkův příklad - radikální chudoba, mír, úcta k přírodě a lidskosti - má co říct i dnešnímu světu, který prochází krizemi.

Organizační údaje a symbolika

Řádový oděv tvoří tmavohnědý hábit s volnou kapucí přepásaný bílým provazovým cingulem se třemi uzly. Motto řádu zní „PAX ET BONUM“ (tj. „Pokoj a dobro“). Patrony řádu jsou Panna Maria, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský a sv. Bonaventura. Řád má kněze, laické bratry a terciáře.

Řád se v průběhu staletí přizpůsoboval historickým změnám, procházel reformami a vnitřními spory, avšak jeho spiritualita a odkaz sv. Františka zůstávají dodnes živé v celé řadě náboženských a kulturních aktivit.

tags: #frantiskani #pocet #clenu