Již v bibli je srdce synonymem jádra bytosti. Místo, kde sídlí tajemství lásky. Právě tak je i zahlédla ve svém vidění svatá Markéta Marie Alacoque (1648 - 1690), sestra kláštera Navštívení v Paray-le-Monial. Nejsvětější Srdce Ježíšovo se jí zjevilo poprvé v roce 1673 jako živé Srdce v Ježíšově těle a symbolizovalo Ježíšovu lásku k lidem.
Náznaky úcty k Božskému Srdci se objevují již v křesťanském starověku. Až do 12. století se úcta Božskému Srdci prokazovala soukromě. Omilostněné duše byly k úctě Ježíšova Srdce často bezprostředně vedeny Božím Duchem. Svatý Anselm interiorizoval Ježíše Krista, takže druhá božská osoba se v křesťanské literatuře začala ztotožňovat s Nejsvětějším Srdcem Pána: „Otevření jeho boku nám totiž vyjevilo nesmírné dobrodiní lásky jeho srdce k nám.“
Ve 13. století Pán ukázal svaté Ludgardě krvácející ránu ve svém boku a ztotožnil se se svým Srdcem. Ctihodná Ida se napájela z pramene prýštícího ze Spasitelovy hrudi. Svatá Gertruda z Helfty po stigmatach vložila ruku do Spasitelova Srdce a vytáhla ji ozdobenou sedmi zlatými prsteny. Koncem 13. století sepsala invokace litanií k Srdci Ježíšovu. Rovněž spolusestra svatá Mechtilda z Hackebornu nahlížela Ježíšovo Srdce a klaněla se mu ve chválách a díkůvzdání.
První zachovanou příručkou k uctívání Božského Srdce je Phatera divini amoris od Jana Spravedlivého-Lansperge, vytištěná roku 1573. Úcta k Božskému Srdci byla včleněna do pobožnosti k pěti ranám Kristovým. Rána v boku je nejvýznačnějším bodem kříže a je spojena s tajemstvím Ježíšova Srdce. V 16. století se uctívání oddělilo od pobožnosti k pěti ranám Kristovým, avšak zůstává soukromou pobožností. Úcta Nejsvětějšího Srdce se rozvíjela díky spisům svaté Gertrudy a dalších mystiků, a zapojily se i řady jezuitů a dalších řádů.
Kolem 17. století je úcta k Ježíšovu Srdci již značně rozšířena. Založené kongregace usilovaly o vzrůst Božího království v lidských srdcích prostřednictvím meditací o utrpení Kristově a svatých ranách. Svatý Jan Eudes sestavil liturgické texty a oficium k Nejsvětějšímu Srdci a po schválení textů biskupy mohly kongregace slavit svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jeho dílo připravilo půdu pro poselství, které Ježíš svěřil svaté Markétě Marii Alacoque.
Svatá Markéta Marie Alacoque se věnovala šíření úcty k Božskému Srdci a v roce 1673 se jí zjevil Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Dne 16. června 1675 se jí zjevilo Srdce Ježíšovo hořící láskou a poslední velké zjevení proběhlo 2. července 1688. Paray-le-Monial vtiskl pobožnosti k Božskému Srdci specifický ráz smírného uctívání, zejména v pátek na konci oktávu po slavnosti Těla a krve Páně. Svatá Markéta s pomocí jezuity Claude La Colombiera šířila úctu a poté pokračovalo šíření v Evropě i po světě.
Na počátku 18. století úctu k Božskému Srdci šířil svatý Ludvík Maria Grignion z Mantfortu. V letech 1720-1722 několik francouzských biskupů zavedlo ve svých diecézích svátek Božského Srdce. Ke schválení liturgických textů pro celou církev došlo v roce 1765 za pontifikátu papeže Klementa XIII. Ke konci 18. století miliony lidí praktikovali úctu, avšak osvíenci se ji snažili zničit. Vznikaly nové řeholní společnosti zasvěcené Srdci Ježíšovu a jeho šíření bylo posíleno liturgickými a teologickými dokumenty papežů-zejména encyklikami Pia IX., Leva XIII., Pia XI. a Pius XII., které propojují úctu k Srdci s eucharistií a Kristovou vládou.
Roku 1856 byl zaveden svátek Božského Srdce Páně a v roce 1889 byl povýšen na slavnost první třídy. Modlitba litanií k Božskému Srdci a mše svaté na první pátek se rozšířily po světě. Papežové vyzdvihovali teologické základy úcty a vyzývali k praktické participaci na tajemství Boží lásky. Přibližně po dvě století od zjevení v Paray-le-Monial se zasvěcení a modlitby staly široce rozšířenými, zasvěcování se týkala jednotlivců, rodin i států (Belgie 1869).
Symbolika Božského Srdce je často zobrazována jako srdce obklopené trnem, plamenem a křížem, které vyjadřuje lásku, oběť a utrpení. Plameny představují planoucí lásku, koruna z trní utrpení, rána a kapky krve ukazují cenu oběti, kříž je jádrem významu a světlo paprsků zjevným Božím světlem. Moderní úcta sahá do Francie 17. století, avšak středověká mystika (např. Gertrudy Veliké) ukazuje, že charakterní vliv na duchovní život byl přítomen i dříve. Příběh svaté Markéty Alacoque má díky svým zjevením specifický význam pro praxi uctívání a zasvěcení, která nakonec našla pevnou oporu v římském učitelském a liturgickém rámci.
Zásvětná modlitba Nejsvětější Srdce Ježíšovo vyjadřuje pevné rozhodnutí patřit Kristu a konat vše z lásky k němu. Obětování a prosba o očistění obětí vnitřně doprovázejí vývoj osobního vztahu s Božským Srdcem. Uctívání Božského Srdce Ježíšova je symbolem lásky, která něco stojí, a připomíná věřícím hodnotu oběti a víry v jeho nekonečnou lásku.
Vliv této úcty se odráží i mimo církevní prostředí, například v tetovacích a oděvních motitech s planoucím srdcem, křížem a dřevěnými či kovovými prvky. Obecně platí, že Srdce Ježíšovo funguje jako odkaz na lásku skrze oběť a vyjadřuje hluboké lidství a společenství s Bohem. Z historického pohledu jeho kult prošel výraznou evolucí: od soukromé úcty k veřejné liturgické praxi a široké kulturní ikonografii, která přežívá dodnes.
Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
Rozšíření a současná forma úcty
V moderní době se modlitba a zasvěcení Božskému Srdci stala součástí mnoha rodin a komunit. Zasvěcení probíhá nejen individuálně, ale i jako součást rodinné víry a veřejného kultu. Srdce Ježíšovo se stalo jedním z nejrozšířenějších symbolů na světě, často tetovaným či zobrazeným na špercích, které vyjadřují hodnoty oběti, lásky a věrnosti.
Vrcholem teologického výkladu je propojení úcty k Božskému Srdci s eucharistickou spiritualitou a Kristovou vládou nad světem, což je zdůrazňováno v dokumentech učitelského úřadu církve. Moderní dokumenty připomínají, že modlitba a praktikování zasvěcení má vést k hlubší účasti na svátostech a větší civilní i duchovní odpovědnosti věřících.