Český divadelní a filmový herec, muzikant a fotograf se narodil v Ostravě. Během studií na Damu hostoval v ND Praha, kam po absolutoriu v roce 1996 nastoupil do angažmá. Po třech letech se přesunul do Dejvického divadla, posléze do Divadla Na zábradlí, kde byl až do roku 2012 ve stálém angažmá. Je spoluautor televizního pořadu Partička. Patří mezi přední filmové, seriálové a divadelní herce. Hostuje v divadle Kalich. Je spoluzakladatelem divadla Verze, kde působí jako herec a autor upoutávek na představení.
Project Description Jsem tady. Znáte ho jen jako „jednoho z Partičky“? To ovšem herci jeho záběru i šíře zájmů hodně křivdíte. IGOR CHMELA hraje divadlo i na kytaru, točí, zpívá, fotí a píše texty. Vyšlo v časopise Glanc 20. Nemám. Analogově už fotím málo, naposledy před měsícem se synem, aby viděl a poznal ten proces. To mě skoro překvapuje. Ono je to něco jiného. S kapelou se musíme sehrát, ladit dohromady, držet lajnu, ale nikdo z nás není showman, je to jiná forma projevu. Jednou nás viděl kamarád, říkal, že to je dobrý, ale jen matrice, na kterou musíme nalepit show. Ale já nechci dělat show, mám co dělat, abych vymačkal správný struny na hmatníku. Asi od patnácti, jsem samouk. Jezdili jsme s kamarádem na čundry, když jsme se dostali k děvčatům, která jsme chtěli okouzlit, dvacet minut jsme ladili kytary a pak začali hrát naše autorský improvizační skladby, který byly straááášně nudný. Ne. Pak jsem toho teda nechal, až na vojně jsem byl členem kapely, ale to bylo účelový, žádný velký muzicírování, jen abychom mohli vypadnout z kasáren na ASUT (armádní soutěž umělecké tvořivosti). A od té doby nic, jen jsem o tom snil. Před třemi lety jsme si s kamarádem řekli, že si na prahu padesátky splníme svůj pubertální sen, tak jsme společně s jeho synovci založili kapelu Dafne. Máme dvaadvacet vlastních skladeb. Ta nejmladší jen nazpívala písničku O chátrání. Napsal jsem text, jak mi padají vlasy a vypadávají zuby, ona se nudila, tak jsem jí dal do ruky papír a ona to dala na první dobrou. Nahráli jsme si to, občas si to pustím a pořad si myslím, že je to pěkná písnička. V podstatě ano. Někdy je to tak, že vznikne hudba, nějaký riff, který se mi líbí, tak tam zkouším nacpat text. Je docela těžký to napsat tak, aby to nebylo blbý. Nebo píseň o vztahu, který se rozpadá, Co na to říct? Ona se pořád ptá, proč si mě nevšímáš, proč se koukáš na televizi? A on jen: Co na to říct. Moje paní se ptala, jestli je to o nás. Není. Všechno co zpíváme, je autorský, ale nemusí to být autentický ve smyslu: Včera jsme se s manželkou kousli a dnes vám o tom zazpívám… Koneckonců, kdo je na to zvědavej? Za autorský divadlo považuju i Partičku. Ale s naším divadlem Verze možná dojdeme k nějaké vlastní hře, i když já už teď naše divadlo považuju za autorský projekt, děláme si všechno sami, včetně produkce, a hry, které uvádíme, jsou - kromě tří - české premiéry. Spíš byl zásadní zlom rozhodování, jestli zůstaneme jen zájezdovka, nebo se budeme cpát do Prahy, kde je trh divadel přesycenej. Ale zatím se daří i v Praze. Hrajeme ve Vršovickém divadle Mana. Převážně takzvaně inteligentní bulvár, ale třeba i Martina McDonagha, a třeba inscenace Sudí je hodně autorský počin… A hlavně spolu pořád vycházíme, nehádáme se. Ano. Já už se jako herec neprožívám. Ani nevím, jestli se jako herec zlepšuju, možná se spíš zhoršuju, sám to nevyhodnotím… A upřímně - je mi to trochu jedno. Takhle: samozřejmě bych byl rád, kdyby mi někdo věrohodnej řekl: Igore, už se na to nedá koukat, přestaň předstírat, že jsi herec! Ale kdo mi to opravdu upřímně poví? Už jsem o sobě četl takový kritiky! Ale nějaký feedback samozřejmě dostávám. A přes všechny pochybnosti o herectví, který mám, se tu profesi snažím vykonávat zodpovědně. Divadlo miluju, je to jedno z mála živých umění, kdy se lidi sejdou na jednom místě v jeden čas. Pak to cítíte, jestli se baví, nebo ne. A před vyhořením vás asi chrání ta šíře zájmů, ne? Možná jo, možná je to i trochu únik, každopádně to potřebuju. Je šílený dělat jen herectví, vidím, jak to některý kolegy sežere, pak se s nima nedá o ničem mluvit. Jen co točíš, s kým točíš. Znáte ten vtip? Potkaj se dva herci. Jeden říká: „Včera jsem tě viděl na náměstí.“ A ten druhý: „Jo? Rodiči“ divadla Verze jsou - vedle režiséra Thomase Zielinskiho - dva manželské páry: Linda Rybová s Davidem Prachařem a vy s Janou Janěkovou. Čistě prakticky: je to nákladnější, když spolu jezdíme na zájezdy a musíme platit chůvu. A ve vztahové rovině? Kdyby to nešlo, už spolu nejsme. Zmínil jste, že jste v lecčems samouk. Ti nejdůležitější asi přišli až v době, kdy jsem to uměl ocenit. Na DAMU bych za všechny jmenoval Jana Kačera, a hlavně Vladimíra Mikeše, který ve mně zažehl zájem o literaturu. Konec světa se prý nekonal od Patrika Ouředníka. A baví mě historie, teď hodně sudetoněmecká otázka. Mí prarodiče žili v Sudetech, babička byla Češka, ale děda Němec. Když vypukla válka, musel narukovat jako voják wehrmachtu. Měl vyznamenání, v bitvě u Smolenska jejich 111 pancéřový pluk porazil frontu Rudé armády. Když se po válce vrátil z amerického zajetí domů, čekala ho tam jeho manželka s jeho dvěma dětmi (mojí mámou a strejdou) a třetí se mělo narodit. Uf. Když jsem po tom pátral, našel jsem udání. Jistý předseda MNV Eliáš nahlásil, že děda někomu vykládal, že „bral malé ruské děti za nohy a trhal je v půli těla jako žabu“. Představuju si, jak to asi bylo… Ožrali se v hospodě a „slušní čeští sousedé“ na dědu dotírali: „Tak cos za války dělal ty, ty nácku.“ A on jim řekl: „Trhal jsem děcka v půli jak žaby, ty debile.“ Totální nesmysl, že. A pak? Děda se nechal spolu se svou maminkou odsunout s tím, že se vrátí… Babička se třemi dětmi zůstala. Našel jsem ještě další dokumenty, kde se třeba píše, že po odsunu byl babičce odebrán přístroj Radio Gigant a jedna kráva. A pod těmito dokumenty byl podepsán zase ten Eliáš! Normálně rabovali. Oni žili na hranici, která dělila Čechy a Sudety, v obci Buková. Jel jsem se tam podívat s dětma, po stopách rodiny, a dozvěděl jsem se, že tam je jistý chlapík, který je posedlý historií a píše už druhou knihu o Bukové. O obci se čtyřmi baráky! Měl fakt všechno, třeba i vysvědčení mojí mámy a mýho strejdy. Z německé i české školy. Ptal jsem se, kde jsou hroby mých předků, on říkal, ať to radši nehledám. Tak. Němcům se děla hrozná příkoří po válce, ale mnozí se tam podíleli s henleinovci na strašných zvěrstvech. Je ošemetný se do toho pouštět, je to komplikovaný. To dítě se babičce narodilo? Teta se narodila, měla i svoje děti, ale umřela, ještě než dospěly. V Bukové jí říkali Ruska, měla trošku gruzínský rysy, ale byla krásná. Moje maminka mi vyprávěla, jak babička skákala ze skříně, aby potratila… A pamatovala, když tam Rusáci přijeli, jak si všechno brali a jak se chovali, hovada, kriminálníci. Děda byl vlastně válečný hrdina. Nechci, aby to vypadalo, že jsem přehnaně pyšný na to, že děda bojoval v armádě, které velel člověk, který rozpoutal největší válečný konflikt v dějinách lidstva. Hodně na to myslím, co to muselo být. Asi dost hrůza. Pak má člověk tendenci hájit dědu, psali, že byl členem NSDAP, což on popřel, psali, že byl fanatickej nácek. Nevím, myslím, že tak byl ocejchovaný, jako asi téměř každý tehdy žijící Němec. Ale přemýšlím o tom, jaký to asi bylo. Vrátil se do míru. A co ho čekalo doma? Mírov! Věznice. Mí starší bratři mají jiného otce než já. Já ho nikdy neviděl, oni párkrát v životě. Našel jsem ho. V jednom městě, kde jsem byl na zájezdu s Partičkou, jsem se za ním stavil. Jeho synové - moji starší bratři to už asi měli uzavřený a neměli potřebu se v tom šťourat. Ale já tu potřebu mám. Zkrátka mě lákalo poznat jejich otce, kterého já znal jen z vyprávění. Tak nějak. Pozval mě dál. „Tož co chceš o mně vědět?“ „Nevím, jsem zvědavej na otce svých sourozenců.“ A on mi dvě a půl hodiny vyprávěl celou tu historii, jako kdyby se potřeboval očistit. V bytě měl elektrické klávesy, svoje obrazy - přemalovával pohlednice hradů a nahý ženský. Pracoval jako horník, později jako lesní dělník. Nakonec mi řekl: „Tož co, já už teďka jenom čekám, kdy chcípnu.“ Bylo to strašně smutný. Pro mně ale bylo přínosný poznat jinou verzi historie než tu, kterou jsem slyšel od svý mámy.
O Igorovi Chmelovi dnes
Vyrostl v Ostravě. Vystudoval železničářskou průmyslovku a u dráhy nějaký čas pracoval. Pak jel kamarádovi Martinu Fingerovi „nadhazovat“ na přijímačky na DAMU a komise ho přesvědčila, aby si taky podal přihlášku. A vzali ho. Hrál v Národním divadle, v Dejvickém divadle a v Divadle Na zábradlí, je zakládajícím členem spolku Verze a dodnes jezdí na šňůry s Partičkou. Hrál v mnoha filmech (mj. Rodina je základ státu, Čtyři slunce, Největší z Čechů, Pravidla lži, Muži v říji) a televizních seriálech.
Jeho aktivity zasahují do více oblastí: divadlo, hudba, zpěv, fotografie a texty. Komplexnost zájmů mu umožňuje překlenout oblast autorského divadla Verze i populární formu Partičky. Ve Vršovickém divadle Mana ho čeká publikum, které vyžaduje inteligentní bulvár i autorské počiny, mezi něž patří i Sudí. A hlavně spolu pořád vycházíme, nehádáme se. Divadlo miluju, je to jedno z mála živých umění, kdy se lidi sejdou na jednom místě v jeden čas. Pak to cítíte, jestli se baví, nebo ne.
Igor Chmela reflektuje naší historii a rodinné kořeny s důrazem na komplexnost lidských životů, stejně jako na to, jak mohou osobní zkušenosti formovat herecké pojetí a tvorbu. A i když se cítí více jako autor a performer než jen herec, jeho práce v Divadle Verze a s Partičkou zůstává pevně zakotvena v české kulturní scéně.
Klíčové momenty kariéry a osobní reflexe
- Absolvování DAMU a angažmá v Národním divadle; postup do Dejvického divadla a později na zábradlí.
- Spoluzaložení divadla Verze a spolupráce na projektu Partička.
- Hudební iniciativa Dafne s kapelní tvorbou a autorskými texty; výklad kapele a singl O chátrání.
- Historické a rodinné záznamy: Sudety, osudy předků a hledání pravdivé verze historie.
- Význam herecké práce v různých divadelních prostorech a ochota sdílet zkušenosti a reflexe s publikem.