Život je životem, když je v pohybu, sílí a roste. Bůh sám posvětil jeho dynamiku, když ho sám na sebe vzal od početí až k trpkému konci. Proto je život něco posvátného, budí úžas, radost i bázeň. Je zázrakem i požehnáním, proto se mu nemá bránit, když se ohlásí. Každé dítě, které přichází na svět? Je to nad naše chápání: Věčný, neměnný Bůh vyrůstá jako dítě na zemi! Panna počne, plod v ní zraje, rodí se!
Náš Bůh nepřichází do světa jako vyspělý technokrat s počítačem pod paží, a hotovým programem řešení všech problémů. Přichází jako malý, nedospělý, neužitečný? No prostě mimo program? Takže nikdo s ním nepočítá. Vždyť už v Betlémě pro něj nebylo místo a tak uzřel světlo světa pod širákem za městem.
Bohu jsme vyhradili místo daleko na nebi, kde nám nevadí; v nouzi se máme aspoň, ke komu utíkat. S Ježíškem na zemi je to už složitější: plete se nám tak dlouho pod nohy, až pochopíme, že si nárokuje nás celé. Zdánlivě jen dětsky žvatlá, a přece je tím rozhodujícím Slovem, kterým nám Bůh promlouvá do života: Přijmi mne a budeš žít!
Historie a duchovní význam Pražského Jezulátka
Pražské Jezulátko není proto jen němá figurka. Je nám vánočním blahopřáním Božím. Přáním věčného života už v tomto našem čase! Naši předci tomu rozuměli. Radostí z blízkosti Pána zahrnovali Jezulátko drahocennými dary, jako Tři králové. I Papež Benedikt mu přivezl šatičky a ozdobil ho korunkou. Trochu dětinského folklóru mimo program, který teprve začne? Nikoliv! Ale smrtelně vážné vyznání víry v Toho, jenž všemu, dává smysl, je všeho počátek i konec, Alfa i Omega.
Právě proto nemůže mít ve světě své místo jinde, nežli v samém srdci člověka. Bude odtamtud kralovat? Řekněme ANO! A Nový Rok pak může bez obavy začít. Ježíši, Božské Dítě, věřím v Tebe, doufám v Tebe, miluji Tě a klaním se Ti jako svému Králi. Svou moc a slávu jsi skryl do podoby malého dítěte. Mnoho národů světa Tě takto uctívá. I já Tě uctívám ve Tvém Dětství jako svého Pána, Spasitele a Boha, který všemu vládne a všechno tvoří nové.
Prosím Tě, smiluj se nade mnou, odpusť mi mé hříchy a stvoř mi srdce čisté - srdce dítěte. Ty víš, že nejsem schopen (a) bez Tvé pomoci vykonat žádný dobrý skutek. Odevzdávám se Ti. Dívej se mýma očima, usmívej se mým úsměvem, promlouvej mými ústy, pracuj mýma rukama. A kdybych na Tebe někdy zapomněl (a), připomeň se mi způsobem Tobě vlastním - Milosrdenstvím a něžnou Láskou.
Svatý otec Benedikt XVI. při své návštěvě naší vlasti ve dnech 26. až 28. září 2009 často ve svých promluvách hovořil o naději. Opravdový křesťan je ten, který má velkou naději. „Touto Velkou Nadějí může být jedině Bůh...; nikoliv jakýkoliv bůh, ale ten Bůh, který má lidskou tvář“ (Spe salvi 31). Bůh, který se zjevil v betlémském Dítěti a jako Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý. Lidé, kteří mají velkou naději, mají také mnoho odvahy jako mágové, kteří podnikli dlouhou cestu při následování hvězdy a kteří dokázali pokleknout před Dítětem a dát Mu drahocenné dary. Všichni potřebujeme tuto odvahu zakotvenou v pevné naději.
Význam svěcení a posvěcení předmětů v katolické tradici
Používání posvěcených předmětů je jednou z praktik v katolické církvi, které bývají chybně chápány. Z velké části je tomu tak proto, že je mnozí katolíci v průběhu staletí používají pověrčivým způsobem, protože se nikdy nedozvěděli, jak s nimi správně zacházet. To je nešťastné, protože posvěcené předměty mají obohacovat náš duchovní život, a ne jej omezovat.
Církev je ustanovila proto, aby nás vedly k hlubšímu vztahu s Kristem a k tomu, abychom se zaměřovali na posvěcování každé části našeho života. Místem, kde jsou tyto předměty obzvláštně mocné, je náš domov. Pokud je používáme ve víře, mohou nás chránit před duchovní újmou a inspirovat nás, abychom vedli svatý život oddaný Bohu. Svěcená voda nám připomíná křest a zároveň je symbolem duchovního očištění. Říká se, že svěcená voda má velkou moc nad ďáblem, jelikož ten tuto „čistou“ vodu nesnáší, protože je po celou věčnost naprosto nečistý.
Svěcená voda je připomínkou vody, která vytekla z Kristova boku, což je symbol křtu, a připomíná nám den ďáblovy porážky (Kristova ukřižování). Je starobylým zvykem mít doma na zdi nádobku se svěcenou vodou. Bývají to zdobené či zcela prosté pohárky, z nichž lidé mohou svěcenou vodu použít k posvěcování se během dne. Obzvláště užitečné je mít takovou nádobku u dveří do domu a také do ložnic členů rodiny. Tímto způsobem se budeme vždy soustředit na Krista a připomínat si, že máme zůstávat čistí.
Dalším velmi mocným posvěceným předmětem, který se častěji nachází v domovech, je krucifix. Nejen že nám připomíná velkou Boží lásku k nám, ale je také silným odrazujícím prostředkem pro duchovní nepřátele. Krucifix je satanovou zhoubou a symbolem všeho, čím opovrhuje.
Požehnání a svěcení předmětů nejsou kouzla či zázraky na počkání. Jak ukazuje modlitba při žehnání kadidla a křídy: Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, shlédni na nás, kteří prosíme, abys přijal naši modlitbu jako vonný dým kadidla. Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho milost; nemá tedy za cíl „donutit“ Boha k jednání. Požehnání je dar Boží milosti, která má vést k dobru a posvěcení, nikoli k magické kontrole světa.
Svátostiny nejsou svátostmi, ale znamení vyjadřující účinky, zvláště duchovní, které se dosahuje na prosby Církve. Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost posvěcuje téměř každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání a požehnání pro osoby, předměty a místa. Požehnání není automat na zázraky, ale modlitba, která vyjadřuje ochotu Boží pomoci a milost pro daný životní stav.
Pražské Jezulátko v kontextu kultury a moci oděvů
Soška Pražského Jezulátka se obléká do různých oděvů podle liturgických období a zvláštních darů. Historie oděvů sahá až do 17. století a odhaluje bohatství šatníku, který se neustále rozvíjí díky darům věřících z celé země i ze zahraničí. Nejstarší relikty mají původ v renesančních výšivkách a jejich datování ukazuje, že některé šaty pocházejí z třicátých až čtyřicátých let 17. století.
Mezi významné dárce patřily šťavnaté příběhy císařovny Marie Terezie, která darovala šatičky již v roce 1754, a polozapomenuté legendy o královských dárcích, které byly často zpochybněny. Novodobé šaty mohou být jednak historické, jednak moderní; některé textilie byly přešity na nový samet během komunistického období, což zásadně měnilo původní materiály. Skautský oděv ze třicátých let minulého století a tradiční české šatičky s drahokamy ukazují širokou škálu kulturních vlivů.
Geografické a duchovní dopady úcty k Jezulátku
Geografické rozšíření úcty je ovlivněno španělským a italským původem Jezulátka, misijní činností karmelitánů a činností jezuitů, kteří uchovávali kopie. Šíření samotné sošky má kořeny v kronice patera Cyrilla, která popisuje zázraky a legendy spojené s Jezulátkem a která byla popsána v roce 1737. Úcta k Pražskému Jezulátku se šířila z Prahy do celého světa, a to prostřednictvím klášterů, kopií i liturgické praxe.
V současnosti zůstává Pražské Jezulátko významnou duchovní ikonou, která propojuje rodiny, farnosti a diecéze. V roce 2009 navštívil Pražské Jezulátko papež Benedikt XVI., jehož proslov zdůraznil, že Jezulátko zpřítomňuje Boží blízkost a lásku a modlitby za děti i rodiny jsou důležité pro společnost. Úcta k Jezulátku tak nadále představuje duchovní prodloužení Vánoc, klanění Kristovu vtělení a vyznání, že Bůh vzal na sebe lidství včetně dětství.
Používání posvěcených předmětů je tedy cestou k prohloubení víry a zbožnosti, nikoli magickým nástrojem. Je důležité chápat posvěcení a požehnání jako součást liturgie a duchovního života, která má vést k posvěcování každodennosti a posílení vztahu s Bohem.