Evangelium (řecky euangelion = dobrá zpráva) je zvěst o tom, že Bůh si zamiloval každého člověka, má s ním dobré úmysly a nabízí mu cestu k životu v plnosti. Evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, který je ztělesněním této dobré zprávy.
Evangelium Ježíše Krista bylo sepsáno čtyřmi redaktory (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) a každé bylo zaměřeno na jinou cílovou skupinu tehdejší společnosti. Evangelia v Bibli nelze považovat za literaturu faktu ani za běžnou biografii; nebyla sepsána s cílem podat historicky přesné informace ani zaznamenat chronologii jednotlivých událostí. Hlavním obsahem evangelia (tj. radostné zvěsti) je Ježíš Kristus - jeho příchod na svět, jeho smrt a zmrtvýchvstání (srov. Řím 1,1nn. a 1 Kor 15,1-8).
Historie a kanon křesťanské Evangelií zkoumají, proč je evangelium nazýváno jedním či čtyřmi texty. Podle tradice byl Markův původ nejstarší a vznikl patrně v rozmezí let 60-73 po Kr. Slovo „evangelium“ se v Novém zákoně vyskytuje zejména v Pavlových listech (celkem 60krát) a bývá chápáno přinejmenším způsoby: jako obsah Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání, a také jako kázání o Ježíši Kristu. Markovo evangelium ukazuje, že evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, a zároveň kázání samotného Krista (Mk 1,15: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obrátte se a věřte evangeliu.“).
Existují také apokryfní evangelia, která se do kánonu Nového zákona nezařadila. Církev přijala do Nového zákona čtyři evangelia - Matouše, Marka, Lukáše a Jana - z praktických důvodů a od 3. století se považují za oficiální záznamy o Ježíši Kristu. V otázce počátků a pořadí jejich sepsání se objevují různé názory a texty, ale obecně se shoduje, že evangelia vznikla v různých komunitách a zachovávají jedinečné perspektivy na Kristovo poslání.
Slovo euangelion znamenalo původně „radostnou zvěst“ a jeho použití ve Starém zákoně ukazuje na prameny pro zvěst o naději a vykoupení. Izaiášova proroctví a texty, z nichž vychází především pojetí zvěstování, poskytují teologické souvislosti, z nichž evangelia čerpají svůj význam. V Novém zákoně se výraz „evangelium“ používá převážně v jednotném čísle, ale postupně se i v tomto kontextu vyvinul na označení samostatných spisů, které dnes nazýváme Evangelia podle jejich autorů.
Z hlediska literárního vykladu se evangelia považují za literární druh, který zahrnuje různé formy - podobenství, Ježíšovy spory, řeč o konci světa, zázraky a další. Přesto jsou evangelia jako celek hodnocena jako součást stejného literárního druhu, kterému říkáme evangelium. Jakýkoli výklad však musí vycházet z jejich hlavního obsahu - radostné zvěsti o Ježíši Kristu a jeho záchraně.
Historické a teologické diskuse o původu a struktuře evangelijní tradice pokračují: některé apokryfní texty a jejich datace vyvolávají debatu o jejich roli a významu vedle kanonických evangelií. Tomášovo evangelium, Protoevangelium Jakubovo a Evangelium podle Petra ilustrují různé tradice a vývoje raného křesťanství. Dnes však máme nejpřímější prameny v kanonických evangeliích a jejich vykládky v apostolských listech, které tvoří jádro Nového zákona a základní rámec pro pochopení evangelia jako Boží dobré zprávy pro člověka.
V posledních dobách se zdůrazňuje, že evangelium není pouze historická zpráva, ale živá zvěst, která má mluvit k lidem dnes. Vzájemnost, láska a otevírání se Kristovu poselství jsou nosnými body, jak evangelium předávat dnešnímu světu. Z tohoto pohledu Evangelium zůstává nadčasovou a univerzální zvěstí o Boží lásce k člověku a jeho touze po plnosti života pro každého člověka na všech kontinentech a v různých kulturrách.
tags: #k #jakemu #nabozenstvi #patri #evangelium