Fascinující dokument o jedné z nejvýznamnějších gotických katedrál světa - Notre‑Dame v Chartres, duchovním srdci Francie a mistrovském díle středověké architektury.
Divák se vydá do nitra monumentální stavby, jejíž vitráže, světlo a prostor vytvářejí neopakovatelnou atmosféru.
Chrám se pyšní největší kryptou ve Francii a slavnou relikvií tuniky Panny Marie.
Unikátní architektonické prvky činí z Chartres jednu z nejlépe dochovaných gotických katedrál vůbec.
Říká se, že v jejích dvou tisících kamenných postavách, třech velkých rozetách a na 176 oknech s malbami na skle je zaznamenáno celé Písmo svaté.
Stojí na vyvýšeném místě nad řekou Eure, přítokem Seiny, kde kdysi stávala druidská svatyně.
Ranně křesťanský chrám byl v 8.století zničen Hunaldem, vévodou Akvitánským, pak znovu postaven a o století později zapálen vikingskými nájezdníky.
Také románská krypta z 11.století se stala obětí ničivého požáru.
Roku 1194 se započalo se stavbou gotické katedrály s bohatou sochařskou výzdobou a okny zářícími barvami, která byla roku 1260 za přítomnosti krále Ludvíka IX. Svatého slavnostně vysvěcena.
Od té doby nedošlo k podstatným úpravám a gotická stavba už téměř osm set let přitahuje pozornost věřících i laických návštěvníků.
Vítají nás dvě charakteristické věže katedrály, Vieux Clocher (Stará věž), vysoká 105m, z níž na první pohled vyzařuje čistá, strohá gotika a naproti ní Clocher Neuf (Nová Věž), vysoká 117m, zdobená filigránskými kružbami ze 16.století.
Vstupuje se západním, tak zvaným „královským portálem“, který zdobí sochy velebící Krista - Krále.
Stejně jako my dnes přicházeli tudy králové i prostý lid, aby v úžasu shlédli hru světel a stínů, připravenou neznámými staviteli, sochaři i tvůrci barevných vitráží.
Rozeta - symbol Slunce a Krista, byla vsazena do tohoto portálu kolem roku 1215.
Nehledě na to, že byla prvním růžicovým oknem v chrámu, má úctyhodný rozměr 12,18m.
Za zvuků varhanní hudby, která se právě nese chrámovým prostorem, naše dychtivé oči sledují děj Posledního soudu, který byl vepsán do skla.
Andělé troubí na pozouny, mrtví vstávají z hrobů, archanděl Michael váží jejich duše a jeho počínání sleduje ďábel.
Čerti odnášejí nehodné oběti do pekel.
Tři okna umístěná pod rozetou symbolizují nejvyššího soudce Krista.
Severní portál, pocházející také z počátku 13.století, je nazýván „portál zasvěcenců“.
Jsou tu postavy starozákonních mágů, Melchizedecha s pohárem, v němž mnozí spatřují svatý grál, Árona s holí proměny, Davida s loutnou zvukových vibrací a Šalomouna jako stavitele Jeruzalémského chrámu.
V jejich středu se nachází svatá Anna držící Pannu Marii.
Protější jižní portál má uprostřed žehnajícího Krista, který je obklopen apoštoly.
V jeho růžicovém okně je pak zobrazena Apokalypsa.
Hned na vedlejší stěně vzhlížíme ke slavnému velkému chrámovému oknu z 12.století, věnovanému Panně Marii.
Připadá mi, že nikde v této úchvatné svatyni nezáří modř oken tak magicky jako tady.
Je to tak zvaná chartreská modř, kterou se už jinde nepodařilo ve výzdobě zopakovat.
Září stále stejně, ať venku svítí slunce, či je pod mrakem.
Patří k hlubokým alchymickým tajemství katedrály.
Je snad součástí tajemnému odkazu rytířského řádu templářů, který zmiňuje ve své knize o tajemstvích Chartres Luis Charpentier.
Many ze vzácných pokladů interiéru katedrály v Chartres bylo v průběhu věků zničeno, a to zejména v 18.století za Francouzské revoluce.
Některé památky se zachovaly ve zlomcích, jiné byly nahrazeny kopijemi nebo novými kultovními předměty.
Místo vzácné černé madony, která podle některých odborníků byla v keltské době uctívána jako černá Matka, stojí dnes v chrámové lodi Panna Maria ze Sloupu (Notre-Dame-de-Pillar).
Tato zlacená barokní socha, umístěná v chrámové lodi na vyvýšeném sloupu, tone v záplavě květin.
Poutníci přicházejí do kaple zasvěcené nejsvětějšímu srdci Panny Marie, kde se vystavuje k uctění ojedinělá relikvie, známá jako Roucho Panny Marie.
Francouzi ji nazývají Sante Chemise.
Říká se, že roucho měla na sobě spositelova matka ve chvíli narození malého Ježíše.
Původně více než pět metrů dlouhý kus látky a závoj zdobený proti sobě stojícími lvy, získala ve Svaté zemi císařovna Helena a přivezla ho do Konstantinopole.
Odtud jej obdržel darem Karel Velký.
Jeho vnuk Karel, zvaný Lysý, posvátnou relikvii věnoval roku 876 kostelu v Chartres.
Podobně jako v Byzanci bylo toto roucho za válečných událostí vyvěšováno na hradby coby ochrana.
Obyvatelé Chartres jím prý byli dvakrát ochráněni před útoky Normanů.
Títo historické kapitoly ukazují, jak hluboká je tradice spojená s touto relikvií.
V 10.století bylo roucho umístěno do cedrové schránky pokryté zlatem.
Její čtyři stěny byly vyzdobeny drahokamy, mezi nimi i velkým safírem, darem neapolského krále Roberta.
Relikvie zázračně přečkala velký požár roku 1194, jemuž padla za oběť románská bazilika.
Pouze dva menší kousky látky však zůstaly po Francouzské revoluci, kdy chátra schránu rozpečetila a vypáčila.
Roku 1927 oba fragmenty prozkoumali povolaní experti a datovaly je do 1.století.
Navíc se zjistilo, že pocházejí z Palestiny nebo ze Syrie.
Se Chartres je spojována též úcta ke svaté Anně, matce Panny Marie.
Dokazuje to ostatně i velká vitráž v jižní rozetě se svatou Annou a Pannou Marií v jejím náručí.
Katedrála má mezi svými poklady i vzácnou Anenskou relikvii, pocházející z jedné z křižáckých výprav.
Roku 1204 se zúčastnil výpravy do Konstantinopole hrabě Ludvík I. z Blois, vnuk franckého krále Ludvíka VII., známého mimo jiné tím, že ač král, přišel do Chartres bos, pěšky jako kajícník ze vzdálenosti 20km.
Hrabě z Blois získal při posvátném tažení hlavu svaté Anny, kterou poslal do Chartres, sám se už domů nevrátil a podlehl útrapám výpravy.
Relikvii předala katedrále jeho žena Kateřina.
V přední části hlavní chrámové lodi nalezneme do podlahy vsazený proslulý chartreský labyrint ze 13.století.
Podobné labyrinty byly umístěny i v dalších středověkých katedrálách, například v Remeši, byly však postupně odstraněny, jen právě charterský se zvláštní náhodou zachoval dodnes.
Je to jakási bílá kachlová stezka na tmavém pozadí v devíti soustředných kruhových segmentech o celkové délce 261,5m.
Ve středověku jí poutníci procházeli déle jak jednu hodinu, mnozí z nich po kolenou, a připomínali si jeruzalémskou křížovou cestu i utrpení Ježíše Krista.
Přitom přednášeli zvláštní litanie, které přispívaly k udržení rytmu.
O velikonocích se pod vedením duchovních na ploše labyrintu tančilo a pohazovalo míčem, symbolem Slunce a Krista.
V nové době zde hledají lidé velký zdroj pozitivní energie.
Uvádí se, že kdo projde celým labyrintem bos, získá intuitivní otevřenost vůči přírodním silám i nebeskému řádu.
Jeho obrazem je harmonie uzavřená v celém posvátném prostoru.
Chvíli potrvá, než naleznu labyrint, zastavený řadou židlí určených pro návštěvníky varhaního koncertu.
Jen jejich středem se táhne volný prostor a lze tu vystopovat vnitřní růžici labyrintu.
Na chvíli zavírám oči a pocítím brnění procházející celým tělem.
V kryptě pod katedrálou se nachází keltská studna, nazývaná „studna moci“, jejíž vodě byly již v předkřesťanských dobách připisovány zázračné účinky.
Legenda vypráví o křesťanech, kteří byli umučeni v její blízkosti.
Byla prý mezi nimi i svatá Modesta, dcera římského místodržitele.
Proto se studni říkalo též Puits de Saints Forts (Studna světců silných ve víře).
Jiná pověst hovoří o oltáři galských druidů, který stával poblíž studny.
Byl zasvěcen Panně, jež porodila dítě a její temná soška, vyřezaná z hruškového dřeva, zde byla dlouho uctívána.
Pohanský kult se v křesťanských dobách změnil v uctívání Panny Marie z Podzemí (Notre-Dame-Sous-Terre).
Středověcí poutníci zachovávali zvyk spát po devět nocí v blízkosti studny a popíjet z jejího pramene.
Mnozí z nich byli zázračně uzdraveni, mimořádně účinná prý byla tato léčba proti epilepsii a psychosomatickým chorobám.
Proto byl součástí svatyně i špitál, určený nemocným, kteří tu s důvěrou hledali vysvobození od svých bolestí, či lehkou smrt.
V roce 1650 však nechali představitelé církve zazdít podzemní chodbu, kterou poutníci přicházeli, aby se zabránilo pohanským praktikám.
Studna byla zasypána, naštěstí ne napořád.
Na začátku 20.století archeologové divotvornou studnu nově odkryly a v její blízkosti se našly i zbytky keltských staveb.
Už zase přicházejí návštěvníci, v doprovodu místního průvodce mohou nahlédnout do hlubiny okrouhlé studny a uctít sedící sochu Panny Marie s Ježíškem na klíně.
Procházíme monumentální podzemní kryptou ve směru od severu k jihu, ze tmy ke světlu, tak jak přicházeli dávní poutníci.
Sedmdesát metrů dlouhá galerie, zvaná svatá loď, působí tajemně.
Přesto nese znaky užívání při současných bohoslužbách.
Moderní oltář je z kamene, lámaného v lomu poblíž Berchéres, ze kterého pochází též velká část kamene sloužícího ke stavbě katedrály.
V místech, určených kdysi k odpočinku a přespání poutníků, stojí vzácná křtitelnice z 12.století, která je stále využívána ke svému účelu.
Dlouhá řada židlí vybízí k usednutí a k meditaci.
Pohled se přitom zastaví na středověké fresce, znovu odkryté v roce 1976, na které svatá Panna drží v rukou Ježíše a po jejím boku jsou svatí biskupové Savinien a Potentien, kteří podle legendy byli posláni evangelizovat kraj Chartres.
Francouzská gotika má v podstatě dvojí výraz - jeden temný, žulový a druhý světlý, opukový nebo pískovcový.
Právě ten druhý se nejvíc zasloužil o proslulost tamních katedrál.
Snadno opracovatelný kámen je ideálním stavebním i sochařským materiálem.
A když jsem se ptala, jak je možné, že ve Francii neexistuje stejně monumentálně rozvinuté baroko, historička umění odpověděla, že to nebylo potřeba: "Gotické katedrály tady sloužily tak dobře, že v baroku nevznikala společenská poptávka po sakrálních stavbách tohoto rozsahu."
Těžko měřit, zda je nejkrásnější Notre Dame v Paříži, katedrála v Remeši, Amiensu, Rouenu či ta chartreská.
Francouzi nazývají vrcholnou či pozdní gotiku flamboyant. Znamená to něco jako planoucí, zářící.
A když se dívám na všechny ty ozdoby a na žebroví vysokých oblouků, přesnější výraz mě nenapadá.
Elegantní věže, každá jiná
Katedrála v Chartres se nachází na nádherném místě. Je usazena na malém kopečku uprostřed Pařížské pánve.
Když jedete kolem po dálnici, můžete se její krásou kochat pěkně dlouho.
V nepravidelných zvonicích jako by se obrážela všechna mírně přezíravá francouzská uvolněnost.
Katedrála v Chartres je dlouhá 130 metrů.
V průčelí má dvě věže - románskou a gotickou. Ta románská je vysoká 103 metrů.
Snažím se představit si, jak jen tam tehdejší zedníci dostali perfektně padnoucí kvádry, ale nedaří se mi to.
V gotickém stylu postavená věž zvaná Nová nebo Severní je o devět metrů vyšší a o pár století mladší.
Stojím před hlavním portálem a v průvodci si čtu, že pochází z let 1145 až 1155.
Pokouším se vyznat ve skrumáži všech světců, ale vzdávám to.
Bohorovný výraz jejich tváří a klidné, románsky trochu toporné splývavé šaty - to je balzám na nervy, i když nikdy nebudu vědět, kdo z nich je kdo.
Rozety a okna Ke všem gotickým klenotům je dobré přicházet buď brzy ráno, nebo až k večeru.
Možná jsem byla zcela pod vlivem magičnosti tohoto místa, ale všechny ty úžasné vitráže v Chartres se mi zdají daleko krásnější v pozdně odpoledním světle, pár okamžiků předtím, než slunce zapadne za okolní domy.
Barevnost, nápaditost motivů i řemeslná propracovanost se nedá slovy popsat.
Skoro se nechce věřit, že některé z nich tu byly ještě před požárem v roce 1194, tedy že něco může setrvávat v tak oslňující kráse více než osm set let.
Ona pověstná chartreská modř je skutečná taková, jak se o ní povídá.
Omamná jako samo nebe.
Jestli to byl suchý kalkul církevních činitelů, kteří chtěli mít pevnější ruku nad svými ovečkami, technologická nutnost nebo umělecký záměr, to bych se možná někde dočetla.
Ale hledat to nebudu, protože přemíra dat i exaktních informací mi většinou kazí dojmy.
Podvečerní atmosféra v Notre-Dame de Chartres je jako taková duchovní peřina, která vás jemně zavalí.
Informace Katedrála Notre-Dame v Chartres, ležící zhruba osmdesát kilometrů jihozápadně od Paříže, byla vystavěna mezi roky 1134 a 1260.
Od roku 1979 je zapsána na seznam památek UNESCO.
* Otevřeno: denně od 8.30 h do 19.30 h
* Vstupné: dospělí: 6,20 eura, děti a senioři 4,20 eura
* Prohlídka krypty - vstupné: dospělí: 2,70 eura, děti a senioři: 2,10 eura
* Severní věž katedály - vstupné: dospělí 6,50 eura, děti, senioři: 4,50 eura
Na místě dnešní katedrály si postavili podzemní svatyni už Keltové.
První křesťanský kostelík tu pak vyrostl ve 4. století, a to v římské osadě Carnotum.
V 2. polovině 9. století věnoval římský císař Karel II. Holý Chartres vzácnou relikvii: závoj Panny Marie.
To učinilo z města poutní místo, a díky tomu tu roku 1020 začala pro uchování vzácného pokladu vznikat románská bazilika.
Když ji v roce 1194 zničil požár, obyvatelé ihned zařídili výstavbu nového kostela, který byl dokončen za neuvěřitelných 30 let.
Z původní baziliky zůstalo zachované průčelí a 105 metrů vysoká věž Clocher Vieux (tedy Stará zvonice), která je nejvyšší existující románskou kostelní věží na světě.
Její protějšek pochází až z 16. století, neboť původní věž byla zničena bleskem.
Většina z této „kamenné bible“, jak bývá katedrála přezdívána, vznikla v gotickém stylu.
Interiéru dominuje prostorná hlavní gotická loď o výšce 37 metrů, pod níž se nachází krypta z 11. století, která je největší ve Francii.
Největší chloubu katedrály však představují barevné vitráže.
Díky tomu, že v době válek byly rozebrány a bezpečně uschovány, můžeme dnes obdivovat jejich originály z 12. a 13. století.
Rada: Zkuste se soustředit na příběhy vylíčené v jednotlivých oknech.
Informace doplňující kontext a souvislosti katedrály tak prosakuje do celého popisu, který propojuje historii, architekturu a duchovní význam Chartres.