Osmnáct svatostánků na území pevninské Francie, které jsou zasvěceny bohorodičce Panně Marii, „naší dámě“, se může pyšnit titulem Notre-Dame, a jen jeden z nich leží přímo v srdci Paříže.
Jen jeden z nich je středověkým veledílem, ve kterém se snoubí jemné prvky románského slohu s pompézně gotickými, a jen jeden z nich je úzce spjat se jménem Victora Huga, snad nejslavnějšího romantického spisovatele vůbec.
Ačkoliv nejde o největší ani nejkrásnější katedrálu, rozhodně je nejznámější a v současnosti nejobdivovanější frankouzskou katedrálou, kterou nechal roku 1163 na největším ostrově řeky Seiny Île-de-France vystavět biskup Maurice de Sully.
A to na základech křesťanské baziliky, která zase svého času vyrostla z kořenů starořímského chrámu, reinkarnace svátosti, dalo by se říci.
Její mecenáš se dokončení stavby nedožil, stejně jako se jí nedožilo dalších pár jeho následovníků.
Stejně jako tomu bylo u ostatních katedráal, i tato se stavěla po generace a definitivně dokončena byla po takřka neuvěřitelných 182 letech.
To se psal rok 1345, u vlády byl Filip z Valois a země již 8 let byla ve válce s Anglií, která měla trvat 100 let.
Chrám Notre-Dame v Paříži opakovaně zažíval vzestupy a pády.
Korunována zde byla například Marie Stuartovna, a právě zde došlo prostřednictvím římsko-katolické církve k posmrtnému očištění jména slavné Johanky z Arku.
Od roku 1455 už tedy jedině světice Johanka, nikoliv kacířka a buřička.
Také mocná ruka Velké francouzské revoluce dosáhla na “Naši dámu”.
Ačkoliv se v té době stala místem ateistického kultu rozumu, který měl nahradit náboženství, paradoxně byla revolucionáři vyrabována a poničena.
Vrcholem se pro Notre-Dame stala korunovace Napoleona Bonaparte na císaře roku 1804.
Jeden by čekal, že katedrálu s tak bohatou minulostí v samém centru Paříže nemůže potkat osud opomíjené či chátrající stavby.
Omyl.
Po pádu Napoleonova impéria upadla Notre-Dame v zapomnění.
Lid měl dokonce v plánu její takřka posvátný kámen použít na stavbu dalšího z mostů přes řeku Seinu.
Victor Hugo do Chrámu Matky Boží v Paříži usadil děj svého skvělého románu o jednom znetvořeném zvoníkovi Quasimodovi a jeho zakázané cikánské lásce Esmeraldě.
A udělal to záměrně.
Gotika byla v tomto období dějin považována za surově ošklivou, což Hugo moc dobře věděl.
Propojil groteskní postavu zvoníka s „ohyzdným” uměním, čímž čtenáři nabídl jiný úhel pohledu na to, co je vlastně krása.
V prvních třech kapitolách románu v podstatě pěl na tento středověký umělecký sloh ódy a dával najevo touhu o zachování této „gigantické kamenné knihy”, jak gotiku tituloval.
A právě to na romantické čtenáře zapůsobilo nejvíce.
Vznikla sbírka, která podnítila monarchy, aby s chrámem něco udělali.
V letech 1841 až 1846 pak proběhla celková rekonstrukce katedrály.
Cit pro krásu a fantazie architekta Viollet-le-Duca, který tehdejší stavbu vedl, je patrný i v současnosti.
Moderní dějiny na Notre-Dame v Paříži nezapomněly.
Byla zde například vedena zádušní mše za Charlese de Gaulla po jeho smrti v roce 1970, slavnostní mši zde o deset let později vedl snad největší z papežů 20. A dnes?
Notre-Dame je v současnosti nejnavštěvovanější pařížskou památkou.
A není to dáno jen volným vstupem, i když za vyhlídku z věže si už připlatíte, a skvělou lokalitou v samotném centru města.
Především romantický genius loci a nesmírně opojná atmosféra, která jako by vypadla z Hugova románu, táhne turisty k Bohorodičce.
Tak se tam stavte taky!
Projíždka po Seině při západu slunce, piknik u Chrámu lásky, večer v rytmu tanga nebo šálek horké čokolády v jedné z nejslavnějších pařížských cukráren.
| Název | Umístění | Rok dokončení | |
|---|---|---|---|
| Notre-Dame de Paris | Paříž, Île de la Cité | 1345 | Středověké veledílo |