V dřívějších dobách bychom jen těžko našli někoho, kdo pravidelně každou neděli ráno nevstával do kostela, aby se mohl zúčastnit bohoslužby. Ať už se jednalo o starší lidi, děti či jejich rodiče. Víra je totiž pro některé lidi důležitou součástí jejich života. V současné době má mnoho lidí o náboženství jen pramalé znalosti a chápou ho spíše jako přežitek. I přesto nadále tento „přežitek“ přetrvává. Existuje mnoho různých náboženství a každý si tak může vybrat, které vyhovuje právě jemu. Samozřejmě jsou mezi námi také ateisté, kteří víru považují v naší společnosti za zbytečnou a nepotřebnou.
Zajímali nás názory současných Čechů na katolickou víru, tudíž se v naší práci zabýváme postavením katolické víry v ČR. V praktické části jsme se věnovali osobním rozhovorům s ateisty, ale také katolíky a jejich názorům na katolickou církev. V závěru práce jsme vyhodnotili rozhovory a odpověděli si na výzkumnou otázku, která zní: „Jaký je názor současných Čechů na katolickou víru“? Semestrální práce na téma: „Jaký je názor současných Čechů na katolickou víru?“ jsme vypracovali na základě postupů níže popsaných.
Jako skupina jsme si dali několik dní na promyšlení problematiky, kterou se budeme zabývat v projektu na předmět Komunikace mezi kulturami. Někteří z nás si vypůjčili odbornou literaturu a čerpali náměty na společnou diskuzi na téma, které by je zajímalo. Další člen týmu se soustředili na komunitu, ve které se v současné době vyskytuje - kamarády z programu Erasmus, spolužáky jiné národnosti, apod. Po skupinovém představení jednotlivých témat jsme si pomocí brainstormingu vybrali konečné téma a výzkumnou otázku práce: „Jaký je názor současných Čechů na katolickou víru?“ Dále jsme si sestavili strukturovaný rozhovor, což je metoda dotazování, při níž jsme si předem připravili otázky, jež byly položeny všem našim respondentům. Výhodou této metody jsou jasné odpovědi na položené otázky.
Každý v týmu je z jiné části České republiky. Po vymezení hlavního cíle jsme sepsali literární rešerši a teoretickou část. K vypracování jsme studovali odbornou literaturu, která je zaměřená na problematiku katolické církve, psychologii náboženství a principu, zda má víra v dnešní době ještě význam. Čerpali jsme z internetových zdrojů, které jsou publikovány z dění v České republice i zahraničí. Dále z odborných článků, které jsou zveřejněny na internetových stránkách. Při studování problematiky jsme si zjišťovali informace, které jsme použili při sestavní strukturovaného rozhovoru.
Dané téma rozšířilo obzory většině členů našeho týmu, protože jsme při prohlubování znalostí o křesťanství dozvídali dogmata, která jsou pro současného moderního člověka nepochopitelná. Pro praktickou část práce jsme si připravili sled otázek, které byly seřazeny dle logického uvážení. Jedná se o 3 sekce, ve kterých se zajímáme, zda se dotazovaný respondent setkává nebo je v kontaktu s katolíky (pokud ano, jak na něj působí jejich soužití). Druhá část je zaměřená na názory a přikázání katolické církve. Ve třetí časti jsme se zaměřili na obecné otázky o papežovi, o aktuálním tématu církevních restitucí, o oblíbenosti katolictví jako takovém.
Kvalitativní výzkum jsme provedli v několika městech České republiky - Tachov, Plzeň, Karlovy Vary, Slavkov, Strakonice České Budějovice, Ústí nad Labem a Praha. V práci jsme pak použili výstupy z nejzajímavějších rozhovorů. Mezi respondenty byli naši kamarádi, známí a příslušníci jiné církve než je katolická, různé věkových kategorií a dosaženého vzdělání. Samotný rozhovor probíhal na několika místech v ČR v klidných kavárnách, restauracích bez rušivých elementů nebo u jednotlivých členů týmu doma.
Jelikož většina rozhovorů proběhla s lidmi, kteří nebyli věřící, často jsme nad jednotlivýma otázkam vedli debatu o tom, jak je v současném českém moderním světě pro nás nepochopitelné smýšlení katolické církve. Existuje mnoho knih, které se zabývají problematikou katolické církve samotné, psychologií náboženství a také otázkou, jestli má víra v dnešní době ještě význam. Problematikou názorů současných Čechů na katolickou víru se knižní autoři příliš nezabývají.
Ve článku Poslední varování, které bude papež ignorovat jen na vlastní nebezpečí autor reaguje na vyjádření kardinála Martiniho, které učinil krátce před svou smrtí. Kardinál Martini kritizoval katolickou církev a prohlásil, že skomírá a ztratila kontakt s lidmi. Věřících ubývá, protože se církev nepřizpůsobuje novým zvyklostem rodinného života a s každou novou generací ztrácí své příznivce. Autor článku zkonstatoval, že příčinou problému je strach katolické církve: „Katolická hierarchie se bojí svého autoritářského šéfa a není ochotna zpochybnit, jeho ortodoxní názory na antikoncepci, homosexuální vztahy, druhé svatby rozvedených lidí v kostele, přijetí žen do kněžského stavu, zrušení celibátu a množství dalších otázek.
Rovněž v Britských listech se ve článku Církevní restituce a Jana Šilerová vyjadřuje autor k rozhovoru paní Šilerové se zástupcem katolické církve panem Holubem. Pan Holub v tomto rozhovoru hovoří o tom, že církvi se má vrátit v restituci částka cca 137 miliard Kč (vrácení polí, luk a lesů v hodnotě 78 miliard Kč a 59 miliard za finanční odškodnění majetku, který vrátit nelze). Autor článku konstatuje, že: „Názory lidí katolickou církev vlastně nezajímají. Vyzdvihuje úlohu své církve - charita, oprava památek. Je snad cílem církve charitativní činnost? Ježíš by se asi divil, jaké má následovníky. Že by učil hromadění statků vezdejších a péči o ně?
Ve skutečnosti se římskokatolická církev a myšlení jejich představitelů nezměnilo za stovky let ani o píď. Touha po majetku a napojení čelních církevních představitelů na politiku trvá dál, názory druhých je nezajímají. Ačkoli se oba výše zmíněné články zabývají jinými tématy, vyplývá z obou jeden závěr. A to že představitelé katolické církve odmítají jakoukoli změnu vlastních hodnot či názorů. Pro pochopení této seminární práce je důležité vědět, v co vlastně křesťané a tedy i katolická církev vlastně věří. Nejjednodušší je říci, že věří v Boha. Proto je třeba vysvětlit, kdo je Bůh pro křesťany.
Každý už asi někdy slyšel vysvětlení, že Bůh je Otec, Syn a Duch svatý - souhrnně Trojice. Popřípadě jednodušší odpověď: Bůh je láska. Pro vysvětlení svaté Trojice je třeba uvést pár faktů vyplývajících z Bible. Bůh je pro křesťana stvořitelem celého světa a všeho živého včetně člověka, kterého stvořil k obrazu svému. Sám Bůh se zjevil národu Izraele, se kterým uzavřel smlouvu, že ho nikdy neopustí. Protože chtěl sdílet život lidí, poslal na zem svého syna - Ježíše (v překladu „Bůh zachraňuje“).
Podobu Otce tak má Bůh v očích křesťanů, neboť je vládcem světa. Synem se stal, když na sebe vzal lidskou schránku Ježíše Krista. Druhá definice Boha jako lásky se dá vysvětlit velice jednoduše. Křesťané vidí boha jako nekonečného, všemohoucího, dobrého a milosrdného. Křesťanství samotné vzniklo ve východořímských provincích. Základní podobu této víry zformoval Ježíš Kristus a šířili ji jeho učedníci.
Křesťané by podle tohoto učení měli být jedna velká rodina a toto poselství (tzv. Lidé, kteří přijali křesťanství vytvářeli skupiny tzv. církve, které se sRpovaly kolem velkých měst. Tyto církve však měly na některé otázky víry jiné názory. Mezi jednotlivými církvemi je mnoho rozdílů, které pramení zejména z rozdílného výkladu některých částí bible. Výčet těchto rozdílů slouží zejména k pochopení, že rozdíly mezi jednotlivými církvemi nejsou pouze drobnosti, ale jedná se o docela jiný pohled na křesťanství. Základním symbolem církve je kříž, který můžete vidět většinou na nejvyšší věži kostela, uvnitř nad oltářem, a i jako součást výzdoby a na předmětech, které jsou s církví spojeny.
Těmito předměty jsou bible, ikony (náboženské obrazy), zpěvníky, růžence či přívěšky. Kříž je symbolem ukřižování Ježíše Krista a často je na nich i sám umírající Ježíš zobrazen. Katolíci kromě křtu absolvují během dospívání biřmování. Je to vlastně přechod k dospělosti, kterým dává člověk najevo svobodné rozhodnutí žít ve víře. Alespoň jednou za rok musí věřící katolík přistoupit ke svátosti smíření (zpovědi). To je ale stanovené minimum. Striktnější knězi obvykle požadují vysvětlení, proč nechodí věřící pravidelně každou neděli. Křesťan je povinen vyznat všechny těžké hříchy, ale doporučuje se vyznat i lehké, které mohou být odpuštěny i mimo rámec svátostné zpovědi (např. mší svatou, lítostí, modlitbou, postem, skutkem lásky).
Svátost smíření podle církve podporuje sebepoznání, prohlubuje pokoru, očišťuje svědomí, posiluje vůli a usnadňuje duchovní vedení. Manželství je v katolické církvi chápáno jako posvátné spojení muže a ženy, které se nedá zrušit: „Co bůh spojil, ať člověk nerozlučuje.“ Před samotným obřadem musí snoubenci absolvovat s knězem přípravu na manželství. Během této přípravy kněz probírá témata teologické a duchovní podstaty manželství, církevní právo, manželské komunikace, sexuality či výchovy dětí.
Katolíci se odlišují od ostatních církví modlení se ke světcům. Jedná se o více než 6.000 nejvýznamnějších osob dějin církve, kteří jsou „hlouběji spojení s nebeskou vlastí“. Těmto světcům je rovněž přidělen den v kalendářním roce, kdy jej katolíci oslavují. Na nejvyšší pozici je Papež. Pro katolíky je duchovním Otcem všech věřících, které vede a zachovává v pravé víře. Je nástupcem svatého apoštola Petra, suverén státu Vatikánského města, biskupem Říma, hlava celé římskokatolické církve a je neodvolatelný. Nejvyšší církevní hodnostáři tzv. Řadoví kněží jsou faráři, kteří spravují farnost.
Protestanti mají jako hlavní symbol své víry kalich. Zobrazování kříže s ukřižovaným Ježíšem se vyhýbají, neboť jej považují za porušení přikázání o zpodobňování. Dále neuznávají modlení se k symbolům např. Protestanti absolvují stejně jako katolíci křest. Místo biřmování však absolvují konfirmaci. U protestantů není konfirmace považována za svátost. V protestantské církvi není stanovená konkrétní povinnost chodit ke svatému přijímání. Věřící k němu mají chodit dobrovolně. Na rozdíl od katolické zpovědi zde věřící nevyjmenovávají své hříchy.
Svazek manželství je stejně jako u katolíků brán velice vážně, avšak není nerozlučitelný. Farář rovněž absolvuje se snoubenci několik hodin, kdy rozebírají témata týkající se víry a manželství. Obřad však není brán tak komorně jako u katolické církve. Manželé mohou požádat o úpravu obřadu popřípadě si zvolit pasáže z bible, které by chtěli během obřadu slyšet. Často pak na protestantských svatbách můžete slyšet oblíbenou citaci z prvního listu Korintským (kapitola 13, odst. Církev neuznává katolické svaté a nemodlí se ani k Panně Marii. Protestantská církev neuznává žádnou hierarchii. Drží citace z Bible (list Galatským kapitola 3, odst. 29): „Všichni jsme si v Kristu rovni. Jsme s ním zajedno.“
Podstatným rozdílem je rovněž fakt, že protestantští faráři či farářky mohou zakládat rodiny a nejsou povinni žít v celibátu. Pravoslavná církev za svůj základní symbol považuje pravoslavný kříž. Tento kříž má na vertikální ose tři příčná břevna. Horní břevno je určeno pro nápis „Ježíš Nazaretský, Král Židů“. Střední břevno je určeno pro ruce ukřižovaného Krista. Pravoslavná církev nazývá zpověď „Svatou tajinou pokání“. V pravoslaví probíhají svatební obřady slavnostněji než u katolíků. Pravoslavná církev má svou hierarchii úřadu kněžského.
Desatero je pro křesťany jakýmsi prvním seznamem pravidel, které dal sám Bůh lidem. Nebudeš mít jiné bohy. Katolická církev kromě desatera hovoří také o pateru církevních přikázání. Dle katolíků nejde o doplnění ani úpravu desatera. Po Velikonocích by měl věřící přistoupit k přijímání Těla Kristova alespoň jednou za rok.
Po vysvětlení základních principů víry a hierarchie, je potřebné zmínit, jak je to s katolickým náboženstvím v České republice v číslech. Každých deset let se při sčítání lidu klade otázka na náboženské vyznání. V roce 1991 se k římskokatolické církvi hlásilo 44 % obyvatel ČR, v roce 2001 už to bylo 32 % a v loňském roce už jen 27 %.
Protože jsou Vánoce za dveřmi a jedná se o křesťanský svátek, rozhodli jsme se o nich v krátkosti zmínit. Křesťané berou celé svátky za 2. nejdůležitější po Velikonocích a Vánoce slaví narození Ježíše Krista. Například zvyk servírovat kapra je odvozen z rybářů mezi učedníky. Slaví se od 25. prosince do slavnosti Křtu Páně. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století. V ČR však bývá vrcholem Štědrý den, 24. prosince, který bývá považován za předvečer samotné slavnosti. Dnes se Vánoce často vnímají i jako občanský svátek.
Cílem naší práce nebylo pouze zhodnocení pohledu Čechů na katolickou víru v našem blízkém prostředí, ale také zhodnotit reakce v širší geografické oblasti. Využili jsme toho, že každý člen naší skupiny pochází z odlišného města či kraje a shromáždili jsme názory obyvatel z těchto lokalit. Radka získala názory 10ti lidí z města Ústí nad Labem, Jolana z měst Karlovy Vary a Slavkov, Martin z Plzně a Tachova, Lucie z Českých Budějovic a Strakonic a Iveta z Prahy. Celkem se nám podařilo získat mínění od 50 respondentů. To nám umožnilo dívat se na danou problematiku v širší perspektivě.
Dotazování probíhalo pomocí dotazníků se 14 otázkami. Otázky byly sice vyplňovány pomocí označení zvolené odpovědi (ANO/NE), ale některé z nich nutili respondenty k vyjádření vlastního názoru a to vedlo k dialogům, ze kterých jsme provedli vyhodnocení otázek pomocí grafů.
Rozhovor č. Rozhovor jsem dělala s mou kamarádkou Lenkou z Horního Slavkova. Je jí 23 let a známe se již ze základní školy. Přijela ze školy, tak jsme spolu zašly na kafe a zákusek do cukrárny. Zeptala jsem se, zda by jí nevadilo zodpovědět mi pár otázek v dotazníku. Když jsem jí pověděla, o co se jedná, řekla, že o této problematice zrovna moc neví, ale svolila. Studentka Lenka je jako většina dotazovaných nevěřící.
Jelikož má ve své blízkosti věřícího kamaráda, může s jistotou říct, že i víra přispívá k tomu, jaký člověk je a jak se chová. Není to samozřejmě ale jen otázka víry. V této otázce se malinko odlišuje od ostatních dotazovaných. S názorem ohledně důležitosti církve ve společnosti se naopak Lenka shoduje s většinou dotazovaných. Jako skoro jediná uvedla, že o církevní restituce se nezajímá. Z desatera přikázání se jí povedlo vyjmenovat nejznámější tři, které nám uvedl každý z respondentů - nepokradeš, nesesmilníš, nezabiješ.
Lenka nesouhlasí s naprosto všemi názory církve. V otázce neuznání rozvodu ze žádného důvodu je celkem radikální. Přijde jí to nesmyslné. Jako většina respondentů uvádí, že např. týrání je dostatečně pádný důvod ...
Svědectví manželů Tomáše a Dity (nejen o síle odpuštění)
Křesťanství nestojí na příbězích, symbolech ani morálních výzvách. Stojí na události. Buď se stala, nebo ne. A podle toho má víra smysl - nebo je zbytečná. Všechno ostatní je jen ozvěna té jediné věty: „Ježíš vstal z mrtvých.“ Žije, proto věříme. Když se řekne „křesťanství“, lidem naskočí spousta věcí. Církve, Bible, modlitby, možná i pravidla, co smíš a nesmíš. Ale málokdo se hned zeptá: na čem to celé vlastně stojí? Co je tím neodstranitelným základem, bez kterého se celá tahle stavba zhroutí? Tou událostí je vzkříšení!
To není poetický obraz. Není to ani metafora. První křesťané se nesešli, protože našli novou filozofii. Sešli se, protože věřili, že ten, kterého popravili, znovu žil. A nejenže tomu věřili - oni tvrdili, že ho osobně viděli, slyšeli, že s ním jedli. A právě tahle událost jim přehodila výhybku v hlavě. Změnila, jak přemýšlejí o životě, o smrti, o sobě samých. A změnila i to, co jsou ochotni riskovat. Protože pokud smrt nemá poslední slovo, pak všechno začíná dávat jiný smysl.
Později ho postaví před soud, před Sanhedrin - nejvyšší radu, která rozhodla o Ježíšově smrti. A Petr říká: „My nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,20) Tohle není náboženský fanatismus. Je to důsledek člověka, který ví, co zažil, a nedokáže to zamlčet. Víra pro něj není teorie - je to přímá odpověď na realitu, kterou nelze popřít. A možná právě proto je Petr tak přesvědčivý. Ne argumenty. Ale autenticitou.