Náš Pán Ježíš Kristus je nejvyšší kněz navěky podle řádu Melchisedechova (Žid 5,10), jak si dnes připomínáme odpovědí k liturgickému žalmu.
Melchisedech (pam. 26. 8.) je svou obětí předobrazem kněžství Ježíše Krista.
Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti církve.
Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomněováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství.
Historické uvedení a liturgická praxe
První slavení tohoto svátku se údajně konalo ve Španělsku v roce 1970 na povolení papežem Pavlem VI. a roku 1974 byl tam svátek zaveden do liturgického kalendáře.
Texty k votivní mši sv. "Našeho Pána Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze" se do Římského misálu dostaly již dříve a svým původem sahají k encyklice papeže Pia XI. o katolickém kněžství: Ad Catholic Sacerdotii (z 20. 12. 1935).
Z rozhodnutí papeže Benedikta XVI. (v červnu 2012) mohly jednotlivé biskupské konference požádat o souhlas Svatého stolce k zavedení svátku do místních liturgických kalendářů.
Konference biskupů Slovenska toho hned využila a Kongregace pro bohoslužbu a svátosti jeho zavedení potvrdila dekretem 11. 10. 2013, proto na Slovensku začal být slaven dříve.
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti schválila 28. 1. 2015 zapsání nového svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze do Českého národního kalendáře a svátek byl zaveden jako závazný.
Modlitba za posvěcení a jednotu
"Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji. Dal jsem jim tvé slovo. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."
Připomínáme si zde část Ježíšovy tzv. poslední večeře před svou obětí, kterou druhého dne dokonal smrtí na kříži, abychom my mohli mít věčný život.
Ve Starém zákoně se jednalo o přinášení obětí, které byly předobrazy a symboly.
Jedinou dokonalou a plně postačující oběť na odpuštění hříchů přinesl pouze Ježíš - proto je nazýván veleknězem.
Ježíš ve své modlitbě za nás neprosí o to, abychom byli vyňati ze světa, přestože o těch, kteří k němu patří, říká, že nejsou ze světa.
Posvěcení, jednota a duch svatý
Ve Starém zákoně byla svatost Boží představována oddělená od všeho ostatního - svatý Bůh oddělený od světa. Ježíš však v prosbě o naše posvěcení chce, abychom setrvávali ve společenství s Bohem a s ním, Ježíšem Kristem, čerpajíce z tohoto společenství.
Proto potřebujeme být uchráněni od Zlého, který je narušitelem jednoty. Ti, kteří jsou představováni jako "ze světa", jsou otevřeni k naslouchání Zlému a jednají pod vlivem jeho lákavých rad, zatímco ti, kteří "ze světa nejsou", patří k Ježíšovi, protože poslouchají Boží Slovo a snaží se jím řídit.
Posvěceni v pravdě vnímají zlo jako zlo a dobro jako dobro a rozhodují se pro ně. Ti však, kteří naslouchají Zlému, nechávají se často oklamat a za zlem pak vidí pro sebe "dobro" ač je zlem, pro které se i rozhodují.
Ježíš a jeho Církev proto potřebují svědky, které Ježíš nechce ze světa vzít, ale jen chránit, aby neupadli do léček Zlého, ale zůstali svatými svědky, které on posílá do světa, aby budovali jednotu v lásce.
Aby tak vzbuzovali touhu po této jednotě mezi sebou a s Trojjediným Bohem. To je dokonalé posvěcení a všechna přikázání, která k této jednotě směřují, jsou jako propojené nádoby. Na lásce, jakou má Ježíš, ve všech našich myšlenkách, slovech a jednáních závisí budování jednoty, za kterou se Ježíš modlil a která má světu podávat svědectví.
Misijní poslání a Duch Svatý
Ve úsilí o jednotu, kterou máme udržovat ve vlastní rodině a potom také budovat ve stále širším společenství, nejsme sami. Jsme posláni do světa, v němž nemáme být stejní, ale jednotní. To dokážeme jedině v Duchu svatém. Jen v něm dokážeme zapomenout na to, co nás rozděluje, co působí mezi námi konflikty a hádky, a myslet na to, co je v našem životě opravdu to společné.
Prosme proto Ježíše, aby na nás stále novým způsobem vyléval svého svatého Ducha, abychom skrze něho dostali všechny dary, které potřebujeme, abychom dokázali splnit své poslání.
Bože, Tys ustanovil svého jednorozeného Syna nejvyšším a věčným knězem, aby Tě oslavil a spasil lidské pokolení; dej, aby ti, které vyvolil za služebníky a správce svých tajemství, v moci a síle Ducha svatého věrně vykonávali svěřenou službu.
Historie a jazyk Ježíšova jména
Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesús, odvozeno z hebrejského Ješua, zkrácené formy Jehošua. Přívlastek „Kristus“ pochází z řeckého χριστός christos, doslovný překlad hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, „pomazaný“ či „Mesiáš“.
Přívlastek Nazaretský označuje původ z Nazaretu; jeho původ a význam jsou historicky diskutovány. Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických textů a mimokřesťanských pramenů.
Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností, zřejmě galilejský rabín a náboženský reformátor, který se narodil krátce před začátkem letopočtu.
Evangelia jsou hlavními prameny poznání Ježíšova života; textové a historické studie doplňují jejich zjištění, včetně zjevení a vzkříšení.
Život Ježíše a jeho poselství
Evangelia líčí narození Ježíše jako naplnění očekávaného Příchod Mesiáše, počaté z Ducha svatého a narozeného z Panny Marie.
Počátek veřejného působení zahrnuje křest v Jordánu a následné zjevení v poušti; Ježíš shromáždil učedníky a během tří let činil zázraky, hlásal království Boží a vyhlašoval nový rámec morálního a duchovního života.
Podle evangelií byl Ježíš popraven v Jeruzalémě za podnětů ze strany židovských velekněží a římského vládce Pontia Piláta, a to během svátku Pesach; třetí den vstal z mrtvých a zjevil se mnoha učedníkům.
Kristus je pro křesťany nejen Syn Boží a Spasitel, ale i Pán vesmíru a druhá osoba Boží Trojice, čímž vzniká chrámová a dogmatická tradice christologie.
Historická data o Ježíšově narození a smrti nejsou jednoznačná; současná teologie klade důraz na duchovní význam Ježíšova života a jeho usmiřující oběť, která vykoupení lidstva obstarává.
Vliv Ježíše na kulturu a liturgii
Narození a dětství Ježíše bývá zobrazováno v umění a architektuře jako symbol Boží blízkosti k lidem; například mozaiky a ikony, které zachycují Vítězného Krista a jiné významné momenty.
Slavit Velikonoce a Kristus Král jsou nedílné součásti liturgie, které připomínají Kristovo utrpení, smrt a vzkříšení a ukazují na jeho vládu nad světem skrze lásku a službu.
V moderní době se tyto tradice integrují do národních liturgických kalendářů a posilují jednotu církve ve víře, naději a lásce k bližnímu.
Ježíš Kristus | Život a služba před křížem
Jako poslední dodám: Kristus Král slavnostně připomíná, že Ježíšova vláda je vláda lásky a milosrdenství, která vyzývá k odpovědnosti a službě bližním.