Podle různých pramenů se stalo, že po stětí Jana Křtitele se jeho ostatky staly předmětem četného kultu a mezinárodního šíření relikvií. Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machaerus, kde měl Herodes Antipas královský palác. Podle staré tradice přenesli Janovi učedníci jeho mrtvé tělo do Samařska Sebaste a uložili ho na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Zdá se, že památka Předchůdce Páně, slavená v Jeruzalémě už v 5. století kromě slavnosti Narození také dnešního dne, byla výročím posvěcení této baziliky.
V průběhu 6. a 7. století se slavení této památky rozšířilo na Východě i Západě s názvem Umučení nebo Stětí svatého Předchůdce narození. Ukázal při svém zápase sílu hodnou toho, aby na něj hledělo nebe. Platí o něm, co říká Písmo: I když se lidem zdálo, že je trestán, jeho naděje byla plná nesmrtelnosti. Právem slavíme den, který je pro nás posvěcen Janovým utrpením, ozdoben zářícím purpurem jeho krve.
Nelze pochybovat, že svatý Jan trpěl ve vězení a v okovech pro našeho Vykupitele. Učedníci si přáli přijmout smrt, která tak jako tak nevyhnutelně hrozila, pro vyznání Kristova jména s palmou věčného života. Správně říká apoštol: Vám se přece dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět. (Hom. Stětí hlavy sv. Jana, Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně) Památka podle církevního kalendáře 29. srpna.
Podle světského data je to 11. září. Mučednické smrti Jana Křtitele nám vyprávějí evangelisté Matouš a Marek. Po pokřtění Páně byl svatý Jan Křtitel uvržen do vězení Herodem Antipou (před r. 20 př. n. l. - po r. 39 n. l.). Stalo se pak, že Herodes v den svých narozenin vystrojil slavnostní hostinu pro velmože a další významné hosty. Dcera Herodiady Salome tam pro potěšení Heroda tancovala. Hříšná tanečnice po radě se svou proradnou matkou si od Heroda vyprosila hlavu Jana Křtitele, která měla být přinesena na míse. Herodes se trápil vzhledem k Bohu i lidu, ale splnil přání kvůli hostům.
Herodes tedy poslal kata s rozkazem, aby přinesl hlavu Jana Křtitele. Ten ji přinesl na míse a dívka ji dala matce. Učedníci pak tělo pohřbili. Benedikt XVI. při generální audienci uvedl, že památka mučednické smrti svatého Jana Křtitele sahá k zasvěcení krypty v Sebastě a k šíření kultu do Jeruzaléma, východních církví i do Říma. Papež dodal, že v římském martyriu existuje druhý nález relikvie přepravované do kostela svatého Silvestra v Campo Marzio v Římě. Tato starobylá památka ukazuje, jak hluboká je úcta ke svatému Janu Křtiteli.
Z Markova evangelia také vyplývá, že Herodes přikázal Jana Křtitele uvěznit kvůli vztahu k Herodiadě, a po žádosti Salome bylo vyhověno a hlava byla svedena na míse. Po hostině byla hlava dána dívce a ta ji předala matce; učedníci pak pohřbili tělo. Dnešní evangelium podrobně zachycuje událost dnešní památky.
O středověkých relikviích a jejich vlastnictví se vyprávějí různá tvrzení: v Samaří, Jeruzaléme, Římě a dokonce i Amiensu v Francii. Podle jedné teorie je hlava pohřbená v Sieně a další část lebky v Mnichově v Residenz Museum; v Umayyovské mešitě v Damašku má svou část relikvie i tamní chrám. Tyto rozdílné nároky ukazují, jak složitý byl a je osud relikvií v průběhu staletí.
Čtyři historická centra s nárokem na lebku Jana Křtitele - Damašek, Mnichov, Amiens a Řím - ilustrují mezinárodní rozměr kultu tohoto světce. Každé z těchto míst má svou tradici a svou verzi příběhu o tom, jak lebka putovala a proč je uctívána. Bez genetických důkazů nelze definitivně potvrdit pravost relikvií, ale jejich význam pro víru a historii zůstává nesmazatelný.
Historické souvislosti a význam relikvií
Středověký obchod s relikviemi byl výnosný a vedl k tomu, že se lebky a ostatky svatých často dostávaly do různých částí Evropy. Relikvie Jana Křtitele zde sehrály klíčovou roli jako prostředek zbožnosti, poutního ruchu a politické výsadnosti. Přítomnost takové relikvie mohla významně posílit postavení místa mezi věřícími i mezi světskou vrchností.
V Amiensu byla lebka Jana Křtitele integrována do stavby katedrály, což zdůvodňuje její význam pro místní komunitu. Jako důležitý symbol se stala pro poutníky i pro stát, který ji získal. V Mnichově zvané Residenz Museum je jedna z lebek historicky spojována s vévodou Vilémem V., i když existence a autenticita jednotlivých relikvií zůstává předmětem debat.
Čtyři hlavní nároky na lebku tedy ilustrují, jak zábavná a zároveň komplikovaná je historie svatých ostatků. Přes nejistoty kolem autenticity zůstává pravda o Janově životě a smrti jasná: byl prorokem, jehož poselství a svědectví o Bohu dodnes inspirují věřící.