Slavení této svátosti se může v jednotlivých případech poněkud lišit, mohou být použity například trochu jiné modlitby. Následující řádky slouží spíše jako pomůcka pro pochopení jednotlivých prvků slavení, než příprava na konkrétní bohoslužbu. Na každé slavení svátostí je třeba se připravit. Vzdálená příprava na svatbu probíhá samozřejmě již v rodině a zejména potom při chození a plánování společného života. Před samotnou svatbou bývá v dnešní době zvykem navštívit několik na sebe navazujících přípravných setkání, při nichž se s knězem, s odborníky na manželský život nebo s věřícím párem mluví o učení církve o lásce, manželství a rodičovství, o sociálních a psychologických úskalích, na které je třeba se připravit, i o praktických stránkách svatebního obřadu.
Koná se průvod k oltáři, napřed jdou ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň rodiče a dva svědkové. Deinde fit processio ad altare: praecedunt ministrantes, sequitur sacerdos, deinde nupturientes, quos iuxta consuetudines locorum saltem parentes et duo testes honorifice comitari possunt ad locum ipsis praeparatum. Bývá zvykem, že ženicha, který jde hned za knězem a ministranty, vede jeho matka, zatímco nevěstu, která do kostela vchází jako poslední, vede její otec. Otec pak nevěstu před oltářem doslova předá ženichovi do rukou. Tímto gestem byla ve starověku svatba uzavřena. Kněz přistoupí k oltáři, pozdraví jej hlubokou úklonou a políbí jej. Potom jde k sedadlu. Všichni udělají znamení kříže a kněz pozdraví přítomné některou z formulí z Římského misálu. Sacerdos ad altare accedit, ipsumque salutat profunda inclinatione et osculo veneratur.
Bohoslužba slova se koná obvyklým způsobem. Mohou se vzít tři čtení, z nichž první je ze Starého zákona, s výjimkou doby velikonoční, kdy je první čtení z knihy Zjevení svatého Jana. Liturgia verbi peragitur more consueto. Tres lectiones haberi possunt, quarum prima sit e Vetere Testamente, tempore autem paschali ex Apocalypsi. Po evangeliu kněz poukáže v homilii na tajemství a milost křesťanského manželství, na důstojnost manželské lásky, svátostnou milost a povinnosti manželů. Ve vstupních obřadech se vynechává úkon kajícnosti, což se dělá ve všech bohoslužbách, které začínají zvláštním průvodem. Svatba není obyčejnou párty, ale slavením liturgie, které nás posouvá na cestě naší víry. A protože víra - jak říká apoštol Pavel - pochází ze slyšení, je důležitou součástí svatebního obřadu čtení z Bible. Všichni včetně ženicha a nevěsty i svědků stojí. Omnibus stantibus, etiam nupturientibus, testibus hinc inde dispositis, sacerdos, nupturientes alloquitur. N. a N., rozhodli jste se uzavřít manželství. N. Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Následující otázku je možno podle okolností vynechat, např. Interrogatío sequens omitti potest si adiuncta hoc innuunt, ex. gr. Chcete založit rodinu. Tyto otázky také svědčí o povaze Boží milosti, která je manželům dána. Vzájemná úcta, láska a věrnost nejsou vlastním výkonem, ale Božím darem, který manželé budou každým dnem rozvíjet. Bezvýhradné odevzdání se jeden druhému až do smrti, přestože tušíme, jaké zvraty může život přinést, je možné pouze v Boží síle. Na otázky snoubenci odpovídají "před církví a před Bohem". Déxteras iungunt. Já, N, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu vše dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Ego N accípio té N. Já, N, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Ego N. accípio té N. Hunc vestrum consensum, quem coram Ecclésia manifestástis, Dóminus benigne confírmet et benedictiónem suam in vobis implére dignétur. Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, ten, který už první dvojici lidí spojil manželstvím, ať skrze Krista posiluje, co jste si právě před církví slíbili, a ať vám žehná. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve je jádrem svatby. Řečeno klasickými teologickými pojmy, je formou a materií svátosti manželství. Podání rukou pochází z starověkého římského obřadu zásnub, při němž fungovalo jako záruka a potvrzení budoucího příslibu. Každý ze snoubenců nejprve říká: "Odevzdávám se ti". Když tomu druhému dal vše, čím je, má jakoby chvíli prázdné ruce, které může naplnit pouze jeho manžel, manželka. Manželé se odevzdávají jeden druhému, kněz je pouze tím, kdo jejich slib jménem církve přijímá. Přijetí slibu má podobu požehnání, protože to, o co manželé usilují, přesahuje jejich síly. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve končí zvoláním "Bohu díky".
Předání prstýnku ženě bylo původně součástí obřadu zásnub jako dárek, který byl zárukou budoucí svatby. V současném obřadu křesťanské svatby je prsten chápán jako znamením věrnosti, které má každodenně, hmatatelně připomínat skutečnost, že muž patří své manželce a žena manželovi. Pokud jeden z novomanželů není pokřtěn v katolické církvi, je vhodné, aby se svatba nekonala v rámci mše - chyběl by totiž důležitý prvek, kterým je společné svaté přijímání z jednoho chleba a jednoho kalicha. V tomto případě je tedy lepší, aby svatba byla beze mše a po přímluvách hned následoval Otčenáš, modlitba za manžele a závěrečné požehnání. Pokud se svatba koná v rámci mše svaté, po přímluvách pokračuje bohoslužba oběti jako obvykle přinášením darů. Skutečnost, že prvním událostí, kterou manželé společně prožívají, je účast na eucharistii, má velký význam. Při mši svaté se zpřítomňuje oběť, kterou Boží Syn Ježíš přinesl na kříži, když z lásky k nám daroval svůj život a tak si zasnoubil svou církev. Novomanželé jsou společně přítomni lámání chleba a žehnání kalicha, protože také oni jsou svým manželstvím povoláni lámat svůj život jako chléb pro svého manžela či manželku a pro svoje děti.
Po modlitbě Otče náš kněz vynechá modlitbu Vysvoboď nás ode všeho zlého, obrátí se k ženichovi a nevěstě a vyprošuje pro ně Boží požehnání. Tato modlitba se nikdy nevynechává. V závěrečné části modlitby lze slova uvedená v závorkách vynechat, vyžadují-li to okolnosti, například u starších novomanželů. Manželé přistoupí k oltáři anebo zůstanou na místě a kleknou si. Dicto Pater et omisso Líbera nos, sacerdos, stans ad sponsam et sponsum conversus, super eos Dei benedictionern invocat, quod numquam omittitur. In ultima paragrapho orationis, verba uncis inclusa omittí possunt, sicubi rerum adiuncta id suadere videantur, ex. gr. si sponsi sint aetatis provectae. Všichni se chvíli potichu modlí. Et omnes per aliquod temporis spatium in silentio orant.
Kromě manželského slibu je druhým vrcholem svatby modlitba za manžele. Kněz nejprve vzdává díky za tajemství manželství, které Bůh vložil již do základů stvoření a které přivedl k dokonalosti Kristus, když na kříži daroval svůj život pro svou snoubenku církev. Kněz také prosí, aby na novomanžele sestoupil Duch svatý: vždyť to je On, kdo svou mocí ze dvou lidí vytváří jedno tělo. Manželé a jejich rodiče, svědkové a příbuzní mohou přijímat pod obojí způsobou. Ať vás provází láska věčného Otce, ať pokoj Kristův naplní vaše srdce a Kristus ať s vámi přebývá. Deus Pater aetémus in mútuo vos servet amóre concórdes, ut pax Christi hábitet in vobis, et in domo vestra iúgiter máneat. (Ať jsou vaše děti vaší radostí i chválou,) ať vždycky najdete pomoc u svých přátel, ať žijete v míru se všemi lidmi. Benedictióneni habeátis in fíliis, ab amícis solátium, et veram cum omnibus pacem. Ať jste svědky Boží lásky ve světě a po životě, plném dobrých skutků, vejdete do radosti věčné. Caritátis Dei testes sitis in mundo, ut, quos afflícti et egéni benígnos invénerint, in aetérna Dei tabernácula vos grati aliquándo recípiant. Požehnej vás i všechny přítomné všemohoucí Bůh, Otec i Syn + i Duch Svatý. Et vos omnes, qui hic simul adéstis, benedícat omnípotens Deus, Pater, et Filius, + et Spiritus Sanctus. Missa peracta, testes et sacerdos actum Matrimonii subscribunt.
Rozdíly mezi civilním a církevním obřadem
Civilní obřad v obřadní síni, mimo síň na zámku, církevní v kostele katolickém nebo evangelickém. Civilní obřad provádí v Česku matrikář pod státní pečetí, církevní kněz nebo farář v rámci své církve. Obě formy mají stejnou právní platnost, liší se kulisou, papírováním a délkou přípravy. Z 53 tisíc každoročních českých svateb je 88 procent civilních, 12 procent církevních. Volba mezi nimi není o kvalitě obřadu, je o vašich hodnotách, vyznání a estetické preferenci.
Kdo oddává: Civilní - matrikář; Katolický - kněz; Evangelický (a husitský) - farář či fararka. Podmínka křtu: u civilního není vyžadován křest; u katolického bývá alespoň jeden z snoubenců pokřtěný. Předmanželské konzultace: civilní nevyžaduje, církevní ano, obvykle 4-8 setkání po hodině. Délka obřadu: civilní 20-40 minut, církevní s mší svatou 60-90 minut, bez mše 40-60 minut. Papírování: civilní - základní dokumenty; církevní - vše z civilního plus křest, biřmování, zápis, dispensy. Čas vyřízení: civilní 4-8 týdnů; církevní 6 měsíců až rok (kvůli předmanželským kurzům).
Hudba a atmosféra: civilní obřad umožňuje volný výběr hudby; církevní obřad vyžaduje náboženskou hudbu, varianty s varhaníkem, sbor apod. Důležité jsou i detaily: po obřadu následuje gratulace, hosté odcházejí až u chrámové brány, a při vycházení bývá zvyk rozsévat květiny a symbolicky žehnat hojnost. V sakrálním prostoru se neklepá na oltáři, muži sundávají klobouky.
Většina detailů se týká zvláštních zvyklostí a praxí jednotlivých církví; civilní obřad mimo síň umožňuje velkou flexibilitu, ale vyžaduje více logistiky a financí. Andrea k tomu dodává detail, že civilní obřad na zámku může být výrazně dražší než klasický katolický obřad v kostele, ale volba místa je pro páry často rozhodující.
Liturgický oděv a jeho historický kontext
Liturgický oděv má svou bohatou historii, která podmiňuje jeho formu i liturgické užití dnes. Na počátku stojí praxe tehdejšího běžného civilního oděvu. Avšak záhy se objevují snahy o zavedení svátečního liturgického roucha, kdy tento oděv měl být odlišný od každodenního oblečení věřících. Teprve v pátém století papež Celestin píše biskupům v Galii, aby kněží při liturgii byli oděni jinými rouchy než běžní věřící. Páté století jako počátek liturgického oděvu kléru potvrzují i další písemné a ikonografické prameny. Od šestého století do dnešní doby pak liturgická roucha prošla vývojem od bohatosti a vznešenosti až k „střízlivosti“, kterou zdůrazňují současné církevní směrnice.
Alba je základní spodní roucho, na něž katoličtí kněží a jáhni oblékají další, často v liturgické barvě. Alba je odvozena z římské tuniky a není jasné, kdy se odlišila jako specifický liturgický oděv. Štóla, rocheta, dalmatika, stichar, epitrachil, humerál atd. tvoří součást komplexního souboru liturgických oděvů s významem a symbolikou, která plně odráží praxi a teologii církve. Detaily v textu ukazují, jak se oděvy vyvíjely od prvotního civilního zjevu k výrazným znakům kněžského a liturgického úřadu.
V moderním kontextu II. vatikánského koncilu se klade důraz na střízlivost, důstojnost a význam symboliky liturgických rouch, aby oděvy odpovídaly poslaní církve ve světě. Liturgický oděv by měl být důstojný a přispívat ke kráse liturgie. Současný trend tedy inklinuje k redukci okázalosti a k lepšímu vyjádření teologického významu liturgie prostřednictvím vhodně zvolené ornamentiky a barevnosti.
V praxi to znamená, že kněz nosí zvláštní složené oděvy podle liturgické barvy doby, ale Alba zůstává symbolem obecného kněžství věřících a není výsadou jen kléru. Když se jedná o volbu roucha pro konkrétní obřad, je důležité zohlednit tradici, prostor a liturgickou obřadnost, která má přinášet působivou a srozumitelnou zkušenost pro věřící i nevěřící.
Tagy obrázků a videí
Proč kněží nosí roucha? Stručná historie křesťanských rouch | Řecká pravoslaví 101
tags: #liturgicky #odev #cirkevni #svatba