Sousední Polsko se dlouho zdálo být jakousi baštou katolicismu a nových duchovních povolání v sekularizované Evropě. Přesto i tam se dnes potýkají s podobnými problémy, jimž církev musela na přelomu 60. a 70. let čelit ve vyspělých západních zemích. Letos se tam například hlásilo do seminářů méně zájemců než v letech minulých. Avšak větší rozruch v posledních měsících vyvolaly případy několika mediálně známých kněží, kteří se rozhodli opustit duchovní dráhu. Tomuto tématu se věnovalo i letošní předprázdninové číslo časopisu Więź (6/2007).
Identita kněze, který „je na odchodu“
Blok článků otevírá jakési confessio dominikánského kněze (Ryszard Bosakowski) o hledání jeho nové životní cesty. Po pětadvaceti letech strávených v řádu a osmnácti letech kněžské služby požádal své představené o převedení do laického stavu. Autor tak vydává svědectví o identitě kněze, který „je na odchodu“, svědectví, které si nepochybně zaslouží uznání. Sám totiž na jednom místě poznamenává, že rozhodnutí opustit duchovní stav „se snadno může stát poutavým povyražením pro lid, případně nevšedním náboženským zážitkem motivovaným jakýmsi falešným negativním mýtem - například o očistě církve či Jidášově zradě“. O „laicizaci“ začal uvažovat dva roky po vysvěcení. Od té doby se mu představa vlastní rodiny postupně stávala bližší než jeho další působení v řádu. O těchto dilematech vždy hovořil i se svými představenými a současně se snažil, aby kvůli nim příliš netrpěla jeho služba presbytera. Zlom však nastal kolem čtyřicítky, kdy se dosavadní motivace v důsledku vážného vztahu ukázala jako nedostačující. Podle jeho názoru by se o těchto palčivých tématech mělo v církvi rozmlouvat, a to v atmosféře víry, bez falešného patosu a pokrytectví.
V dnešní době například na řadě míst existuje pastorace nesvátostných manželství, ale o osud lidí, kteří se rozhodnou opustit duchovní stav, se nikdo příliš nezajímá, což lze jistě označit za určitý paradox. O tom, jak je důležité, aby takový člověk našel ve svém okolí skupinku lidí, kteří se mu v kritických okamžicích stanou oporou, vypovídají i tato jeho slova: „Mám pochopení pro ty z duchovních, kteří odcházejí nenadále. Mnohdy bez jediného slova. Čili pro ty, kteří se rozhodli odejít sami, tak nějak na vlastní pěst. Vím, jak obrovské napětí vzniká v duši kněze, začne-li uvažovat o změně způsobu života.“
A dále dodává, že „pokud je dialog se svými představenými o svém životě a o své budoucnosti, nechci-li obcházet normy kanonického práva, žádám-li o převedení do laického stavu a zachoval-li jsem si důvěru vůči církvi, pak je to především díky bratrské náklonnosti mnoha dobrých, moudrých, obětavých a milujících lidí v mém okolí.“
Nejčastější důvody odchodu a role citů
Nejčastějším důvodem bývají citové krize (43,3 procent), dále pak pocity frustrace a vyčerpání (28,6 procent), nezralost osobnosti (21,3 procent), psychická nestabilita (21 procent), konflikty s představenými (17,1 procent) a krize víry (5,4 procent). Naproti tomu italský jezuita Luigi M. Rulla je názoru, že nejčastějším důvodem je nedostatek osobního kontaktu s Bohem - vlastně jejich určující životní vztah.
Avšak i co se týče citového vzplanutí k osobě druhého pohlaví, není to tak jednoduché, jak si mnozí představují. Taková osoba bývá často prvním člověkem, který se objeví v okamžiku vážné životní krize, kdo nabídne pomocnou ruku a stane se společníkem na další cestě životem. Člověk se zamiluje až ve chvíli, kdy je k tomu nějakým způsobem disponován. Něco se v jeho nitru musí odehrát a citové vzplanutí je jen katalyzátor déle trvajícího procesu. U řeholních osob to mohl být zklamání poměry v komunitě a poznání, že klášter není pravé místo k životu. Někteří o svém rozhodnutí hovoří, udržují vztahy, jiní se prostě odpojí.
Dost častým důvodem odchodu bývá i syndrom kněžského vyhoření. Někteří odcházejí „bez pádného důvodu“, což se shrnuje myšlenkou, že odchody mohou být i z „hlouposti“. Příběh italského učenec Armido Rizzi je ilustrativní: když oznámil své rozhodnutí rektorovi Gregoriánské univerzity, odpověděl ten: „Ale proč?“, na což Rizzi: „Není žádné proč.“ - Tato poznámka ukazuje, že každý kněžský osud je jedinečný a neopakovatelný.
Podpora a morální hodnocení odchodů
Součástí tematického bloku je i anketa, v níž řada známých polských kněží odpovídá na otázku, proč chtějí zůstat věrni svému povolání. Paweł Kozacki odpovídá: „Protože mi zatím nikdo nenabídl smysluplnější náplň mého života.“ Žije v klášteře a často si uvědomuje, že heroický boj nemusí být nutně nutný; důležité je nacházet vnitřní naplnění. Také poznamenává, že láska k Bohu a k lidem dává smysl i přes obtíže a rizika.
Psycholožka Ewa Kuszová, která se věnuje terapii kněží a řeholních sester, uvádí, že příčinu většiny krizí vidí především v systému formace, který klade důraz na ideál a kladný vzor. Člověk potřebuje zakusit sám sebe a své touhy, aby byl schopen dávat druhým. Zralé prožívání celibátu je často komplikované negativními zkušenostmi z rodin, jako jsou násilí či neprožité citové vyrovnání, a terapie má vést k obnovení lidství a pochopení pro své potřeby. Podle Strzelczyka z Katovic by se měly změnit i formace, aby nedocházelo ke skrytým odchodům i mezi méně viditelnými členy církevních komunit.
Sestoupit z vysokých pater dokonalosti znamená podle Kuszové sestoupit z ideálu a objevit novou lidskou dimenzi, při které kněz znovu nachází spojení s Bohu i lidmi. Tuto zkušenost by podle ní měl každý prodělat už během duchovní formace. Grzegorz Strzelczyk dodává, že současná formační praxe selhává zejména kvůli technologickému a sociálnímu prostředí moderní společnosti, které podporuje odkládaný start do dospělosti a izolaci od světa.
Morální hodnocení a bolest komunity
Na závěr se nelze vyhnout důležité otázce morálního hodnocení kněžských odchodů. Nejčastěji bývá nastolována v rámci společenství, v němž daný kněz působil, a okolí vnímá jeho rozhodnutí jako zradu nebo popření toho, co hlásal. Bolest těchto lidí je třeba chápat, stejně jako bolest těch, kteří zůstávají. Ta by však neměla vyvolávat morální nadřazenost a měla by vycházet z úcty k volbě každého člověka, který se rozhodl žít podle Kristova přikázání lásky, byť na jiné cestě než dříve.
tags: #nedokoncene #kopi #kneze