V Kirtlandu ve státě Ohio Prorok Joseph Smith obdržel mnoho zjevení. Diky tomu bylo toto období nesmírně důležité pro stanoveni nauky a způsobu vedeni Církve. Když Prorok přijímal tato zjeveni, byl často v přítomnosti dalších vedoucích Církve, přičemž někdo zaznamenával jeho slova, která přijímal od Pána. Zjeveni k němu často přicházela jako odpověď na modlitbu. Parley P. Pratt, který se později stal členem Dvanácti, byl přítomen tomu, když Prorok obdržel zjeveni, které je nyní zaznamenáno v NaS 50.
„Poté, co jsme se spojili v modlitbě v jeho překladatelské místnosti, diktoval v naši přítomnosti následující zjeveni. Ačkoli některá zjeveni byla pro osobni potřebu ručně přepisována, členové Církve je všeobecně neměli k dispozici.“
Joseph Smith věděl, že tato zjevení od Boha jsou natolik důležitá, že musejí být pečlivě ochraňována a dána k dispozici celému světu. V listopadu roku 1831, na zvláštní konferenci konané v Hiramu ve státě Ohio, se Prorok a další vedoucí Církve rozhodli publikovat výběr ze zjevení, která Prorok do té doby obdržel. Poté, co se takto rozhodli, Prorok obdržel božské sděleni, které Pán nazval takto: „Předmluva má ke knize přikázání mých.“ (NaS 1:6.)
Toto zjevení, které nyní tvoří 1. oddíl Nauky a smluv, bylo známkou toho, že Pán schválil publikování těchto zjevení, a vysvětlovalo se v něm, proč Pán tato zjevení dal. Po této konferenci Prorok řekl: „Svůj čas jsem téměř dva týdny pilně věnoval pročítání přikázání a účasti na konferenci; neboť od prvního do dvanáctého listopadu jsme měli čtyři zvláštní konference.“ Ručně opsaná zjevení byla předána Williamu W. Phelpsovi ve státě Missouri, aby byla vydána jako Kniha přikázání. Bratr Phelps, kterému Pán přikázal, aby se vydal do Missouri a stal se tiskařem pro Církev (viz NaS 57:11), zanedlouho začal připravovat sazbu pro tuto knihu. 20. července 1833 však tiskařský lis i většinu již vytištěných archů zničila lůza. Některé nesvázané archy členové Církve zachránili a nechali svázat, ale kniha jako taková nebyla nikdy oficiálně vytištěna.
V roce 1835 byla zjevení určená pro Knihu přikázání společně s mnoha dalšími zjeveními publikována v Kirtlandu jako Nauka a smlouvy.
„Věci Boží a nebeské nemůžeme pochopit jinak než skrze zjevení. „Spasení nemůže přijít bez zjevení; když někdo slouží bez něj, je to marné… Nikdo nemůže být služebníkem Ježíše Krista, ledaže má svědectví o Ježíšovi; a toto je duch proroctví. [Viz Zjevení 19:10.] Kdykoli je vykonáváno spasení, děje se tak skrze svědectví.“
„Ježíš ve svém učení praví: ,Na téť skále vzdělám Církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.‘ [Matouš 16:18.] Co je to za skálu? Prorok promluvil na konferenci Církve v dubnu 1834: „President Joseph Smith ml. přečetl druhou kapitolu Joelova proroctví... avšak v posledních dnech má Bůh povolat ostatek, v němž bude vysvobození, v Jeruzalémě právě tak jako v Sionu.“
President poté vylíčil, jak získal a přeložil Knihu Mormonovu, jak bylo zjeveno kněžství Aronovo, jak byla v roce 1830 zorganisována Církev, jak bylo zjeveno vysoké kněžství a jak byl na Církev vylit dar Ducha Svatého. „Odejměte Knihu Mormonovu a zjevení, a kde je naše náboženství?“
V září 1830 se Joseph a Emma Smithovi přestěhovali z Harmony ve státě Pensylvánie do Fayette ve státě New York. Když dorazili do Fayette, zjistili, že někteří Svatí byli oklamáni falešnými zjeveními: „K našemu velikému zármutku… jsme záhy zjistili, že Satan čekal v záloze, aby klamal, a hledal, koho by mohl zničit.“ Bratr Hiram Page vlastnící kámen obdržel zjevení týkající se vybudování Sionu, které byly zcela v rozporu s řádem Božího domu.
Na konferenci 26. září se hovořilo o tom, že „žijící zjevení a psané slovo Boží“ musí být používáno spolu s jejich odpovědností k vedení církve. Nakonec se účastníci shromáždili. Präsidenti neboli [První] předsednictvo bdí nad Církví; a zjevení mysli a vůle Boží Církvi přicházejí skrze toto Předsednictvo. Toto je řád nebes, a moc a výsada [Melchisedechova] kněžství.
Heber C. Wilford Woodruff, čtvrtý prezident Církve, zaznamenal: „Zmíním se o jistém shromáždění, kterého jsem se zúčastnil ve městě Kirtlandu ve svém mládí. Během onoho shromáždění se mluvilo… o žijících zjevnatelích a o psaném slově Božím…“
Jako další svědectví o rozkladech a výzvách při zjeveních zaznamenal Brigham Young: „Zde je psané slovo Boží určené nám, týkající se díla Božího od počátku světa téměř až do naší doby. A nyní, když je porovnám s [živými] zjevnovateli, tyto knihy jsou pro mě ničím; ony knihy nesdělují slovo Boží přímo k nám v nynější době, jako je sdělují slova Proroka nebo muže, který má svaté kněžství v naší době a v našem pokolení.“
Tímto způsobem se ukázala role živého proroka a psaného slova Božího jako dvou rovin vedení církve. Joseph Smith zaznamenal: „Pokud lidé dělají něco jen proto, že jim je řečeno, aby to dělali, a přesto během toho po celou dobu reptají, nemá to vůbec žádný užitek.“
Eliza R. Snowová dodala: „[Joseph Smith] řekl, že ho Bůh pověřil a vyvolil jako nástroj, aby vedl Církev - proč ho nenechat, aby ji vedl po celou dobu svého pověření? Proč mu stát v cestě, když je pověřen, aby něco vykonal?“
Také se odráží otázka: proč mít živé zjevení a psané slovo Boží současně? Odpověď spočívá v pochopení, že zjevení mohou přijít jako přímý duchovní impuls, zatímco psané texty poskytují rámec a kontinuitu pro věrouku a praxi církve.
Průběh a důsledky zjevení v počátcích Církve
Ve shromážděních byla zjevení často zaznamenávána a registrace umožnila jejich pozdější sdílení s širším publikem. Publikovaná zjevení poskytla rámec pro novou náplň víry, včetně vysvětlení důležitosti ústního a psaného slova.
Spory kolem zdroje zjevení a oprávněnosti jeho použití vedly k vývoji zásad autority a vedení církve. Zjevení, která umožnila zorganizování Církve a definici vysokého kněžství, byla klíčovým krokem k legitimizaci nového náboženského uspořádání.
Diskuze o tom, zda je možné upřednostnit živé zjevení před psanými texty, ukázala potřebu vyjasnění mezi prorokovým slovem a texty považovanými za Boží slovo. Vystupními momenty byly vzpomínky na premiérové veřejné prohlášení a na to, jak věřící reagovali na zjevení v kontextu tehdejšího Jeruzaléma a Sionu.
Tyto události nasvítily, jak mocná a zároveň sporná bývá dynamika mezi osudem církve a tím, co se považuje za stánek vrozeného a Bohem potvrzeného vedení. Rozpravy o tom, kterému zdroji důvěřovat, zůstaly výzvou i pro budoucí generace.
V závěru tohoto období se ukázalo, že zjevení nejsou pouze odpověďmi na konkrétní modlitby, ale i katalyzátorem pro tvorbu struktur, která umožňují šíření a uchovávání poselství v rámci církve.
Klíčové momenty a paralely pro dnešní období
Některé z klíčových myšlenek z období zjevení lze shrnout takto: zjevení mohou přijít jako odpověď na modlitbu a mohou vyžadovat společný kontext pro jejich plné pochopení a akci. Živé vedení církve, sdílené prostřednictvím Proroka a Předsednictva, je vnímáno jako legitimní forma vedení spolu se psaným Božím slovem.
Historie naznačuje, že rozličné pohledy na autoritu zjevení a na to, co je koherentní s písmem, spolu souvisejí s vývojem organizace a s tím, jak se definují hranice mezi jedinečným prorockým slovem a obecnou katechézou.
Poznámky k doplňujícím čtením
Na závěr lze říci, že období počátků Církve a rozvoje Nauky a smlouv jsou výrazně spojeny s napětím mezi živým zjevením a textovým Božím slovem, a s tím, jak tato dynamika formovala autoritu a učitelskou tradici v Církvi.
