Hodiny, které předcházely utrpení a smrti Ježíše, se s mimořádnou intenzitou zapsaly do paměti a srdce jeho učedníků. Proto ve spisech Nového zákona nacházíme dostatek podrobností o tom, co Ježíš při poslední večeři konal a řekl. Podle Joachima Jeremiase je to jeden z nejlépe doložených příběhů jeho života. Tentokrát byl Ježíš jen s dvanácti apoštoly (Mt 26,20; Mk 14,17 a 20; Lk 22,14). Nedoprovázela ho Marie, jeho matka, ani ostatní svaté ženy.
Podle vyprávění svatého Jana Ježíš nejprve úkonem mající hluboký smysl umývá apoštolům nohy a dává tak příklad pokorné služby (Jan 13,1-20). Následně dochází k jedné z nejdramatičtějších událostí tohoto setkání: Ježíš oznamuje, že jeden z nich ho zradí; apoštolové v reakci na Ježíšova slova se na sebe s úžasem dívají a Ježíš taktně ukazuje na Jidáše (Mt 26,20-25; Mk 14,17-21; Lk 22,21-23 a Jan 13,21-22).
V samotném slavení večeře bylo nejpřekvapivější ustanovení eucharistie. Vypráví o tom čtyři texty - tři synoptická evangelia (Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20) a jeden text svatého Pavla (1 Kor 11,23-26); tyto texty si jsou velmi podobné. Ve všech případech se jedná o vyprávění o několika verších, které zaznamenávají gesta a slova Ježíše, jež vedla ke vzniku Nejsvětější Svátosti a jež jsou základem nového obřadu: „Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim ho se slovy: ‚To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!‘“ (Lk 22, 19).
Slova vyjadřují radikální novost toho, co se na večeři Ježíše s apoštoly událo, porovnáme-li tuto večeři s obyčejnou, normální večeří. Ježíš při Poslední večeři nepodal spolustolovníkům chléb, ale realitu odlišnou, pod podobou chleba: „To je moje tělo.“ A předal přítomným apoštolům potřebnou moc, aby mohli konat to, co on právě vykonal: „To čiňte na mou památku.“
Na konci večeře dochází k další výjimečnosti: „Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá‘“ (Lk 22, 20). Apoštolové pochopili, že jestliže okamžik předtím byli svědky darování jeho těla pod způsobou chleba, nyní jim dává pít svou krev v kalichu. Křesťanská tradice tak v této památce na oddělené darování jeho těla a krve spatřovala účinné znamení oběti, která se měla za několik hodin dovršit na kříži.
Ježíš nadto po celou tuto dobu mluvil k apoštolům s velkým pohnutím a jeho poslední slova tak do jejich srdcí hluboko pronikla. Evangelium svatého Jana uchovává vzpomínku na toto dlouhé a láskyplné posezení po jídle. A právě v těchto chvílích se objevuje nové přikázání, jehož plnění bude rozlišujícím znamením křesťanů: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem. Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“
Historicko-teologická rekonstrukce a židovský kontext
Poslední večeře je podle textů evangelistů židovská velikonoční hostina, která však obsahuje prvky, jež ji posouvají do teologického rámce Nového zákona. Předjímá společenství učedníků u stolu po Ježíšově smrti a zároveň hostiny na konci času v Božím království. Ježíšova večeře je jednak poslední, zároveň však i první. Do velikonočního kontextu ji řadí tři synoptická evangelia, Janova perspektiva je jiná - není časová. Markův popis příprav začíná slovy: „V první den svátků nekvašených chlebů, kdy se zabíjel beránek…“ (Mk 14,12). Zde je rozpor: 14. nisanu se zabíjel beránek a 15. nisanu je první den nekvašených chlebů. Na vysvětlení je nutné říci, že když se v Markově evangeliu setkají dva časové údaje, tak ten druhý je rozhodující.
Podle Mišny pesachová večeře začínala nalitím prvního kalicha, následoval předkrm, kdy se na stůl přinášel nekvašený chléb, zelenina a omáčka. V době chrámu byl přinesen beránek. Po vypití prvního kalicha je nalit druhý kalich a následuje poučení stolujících na základě biblických textů. Tato úvodní část je zakončena zpěvem žalmů. Marek uvádí: „Když byli u stolu a jedli…“ (Mk 14,18), daný překlad není přesný, protože řecký text zní: „když leželi u stolu“. Mišna poukazuje na to, že i chudí si musejí dopřát 4 kalichy vína a po celou dobu slavení všichni stolovníci leží jako svobodní lidé. Marek pokračuje: „…který se mnou namáčí chléb v téže míse…“ (Mk 14,20).
Jidášova zrada byla odhalena při předkrmu. Proto v tomto okamžiku mohl Jidáš opustit společenství. Při předkrmu se jedl chléb a zelenina tím způsobem, že chléb namáčel v omáčce. Jan ve svém evangeliu (Jan 13,21-30) mluví o přítomnosti „učedníka, kterého Ježíš miloval“, zůstává otevřenou otázkou, zda jej řadí do okruhu Dvanácti.
Na závěr této první části Poslední večeře (předkrmu) Jan umisťuje Kristovu velekněžskou modlitbu a jeho poslední napomenutí, sem je i umístěno nové přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Po tomto poučení následovala vlastní hostina, která měla tři části: požehnání chleba, jezení beránka a požehnání kalicha. Marek tuto část popisuje velmi prostě: „Když jedli, vzal chléb, požehnal …“ (Mk 14,22). Lukáš zdůrazňuje velikonoční charakter hostiny: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka …“ (Lk 22,15) s poukazem na to, že beránek byl připraven a jeden během této večeře. Někteří biblisté v těchto slovech vidí jasnou zprávu o tom, že při Poslední večeři jedli beránka; jiní exegeté však tvrdí, že beránka nejedli, přičemž se odvolávají na následující verš: „Pravím vám, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím“ (Lk 22,16).
Ježíš bere kalich, říká děkovnou modlitbu a vyzývá apoštoly, aby si kalich mezi sebou podávali. Slova nad kalichem končí ohlášením jeho smrti, a tím nastává i obrat v příchodu Božího království: „Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží“ (Lk 22,18). Ježíš chápe chléb, který žehná a rozděluje, jako své tělo, které se vydává za vás ve smyslu zástupné oběti (Lk 22,19). Slova o významu kalicha upozorňují na novou smlouvu, která podle Ex 24,8 bude určovat nový vztah k Bohu. Krev, podobně jako tělo, se vylévá za vás jako smírná kultická oběť za mnohé (Mk 14,24).
Umělecké ztvárnění a kulturní dopady
Leonardo da Vinci (1452-1519) vytvořil jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl v dějinách lidstva - nástěnnou malbu Poslední večeře v Miláně. Dnes patří da Vinciho Poslední večeře k nejoblíbenějším památkám Milána a každodenně ji navštíví přibližně tisíc návštěvníků v kostele Santa Maria delle Grazie. Obraz zobrazuje dvanáct učedníků v okamžiku, kdy Ježíš oznamuje, že mezi nimi je zrádce. Da Vinci získal zakázku od milánského vévody Ludovica Sforzy a vytvořil dílo o rozměrech 4,6 x 8,8 metru na zdi refektáře dominikánského klášerního kostela. Fresce předcházely četné skici a studie, v nichž zkoušel množství detailů, uspořádání učedníků i jejich gest.
Technika tempery s olejem na suchou omítku byla netradiční pro tehdejší fresky, což mělo za následek postupné poškozování. Vlhnutí zdi a další vlivy vedly k četným restaurátorským zásahům; poslední velký projekt proběhl v letech 1978-1999 pod vedením Pinin Brambilla Barcilon, během nějž byly odstraněny přemalby a zavedena ochranná opatření. Dnes je návštěvníkům umožněno vidět dílo v co nejvěrnějším stavu, i když původní barvy již nemohou zářit jako dříve.
Da Vinciho dílo je často předmětem široké interpretace: některé teorie se zaměřují na zobrazení různých reakcí učedníků na Ježíšovo oznámení o zradě, další na symboliku gest a výrazu tváří. Kanada výzkumný tým dokonce analyzoval potraviny na dlouhém stole a spekuluje o poselství, včetně obrázku převržené slánky jako symbolu neštěstí. Interpretace sahají i do astrologie, kde se Poslední večeře vnímá jako zobrazení sluneční soustavy a zvěrokruhu, přičemž každý apoštol má reprezentovat znamení zvěrokruhu (např. Tomáš - Panna, Petr - Střelec, Jidáš - Štír).
V umělecké dějině inspiroval obraz řadu umělců a stal se subjektem reklam a kopii. V roce 1987 adaptoval Andy Warhol motiv pro sítotisky; Salvador Dalí jej zpracoval v roce 1955; v roce 2023 čínský umělec Ai Wei Wei ztvárnil Poslední večeři pomocí kostek Lego. Knjha Tajemství všech tajemství od Dana Browna a její filmová adaptace Šifra mistra Leonarda dále popularizovaly spojení mezi dílem a mýty o zasvěcení a tajných spolcích.
Historie díla a jeho technické zvláštnosti vyvolávají široké debaty o autorově záměru a o tom, zda chtěl da Vinci zobrazit jen biblický text či i hlubší teologické či filozofické poselství. Z hlediska veřejného života odkazuje umělecké zobrazení na konfrontaci s tematikou zrady a věnování, která je jádrem křesťanské výpravy za obětní tajemství Euchарistie.
Doprovodné informace o návštěvnosti, rekonstrukcích a praktických aspektech
Kostel Santa Maria delle Grazie, kde se Poslední večeře nachází, je na seznamu UNESCO (zapsán roku 1980). Návštěvy jsou omezeny a vyžadují rezervaci na přesný čas; návštěvníci bývají vnášeni do refektáře v malých skupinách na patnáct minut. Požadavky na zachování díla zahrnují regulovaný vstup a omezení vlhkosti a dechu pro ochranu fresky.
Na obraze je figurou Jidáše zobrazena postava s měšcem s nápadnou symbolikou a připomínkou jeho zrady; v některých zobrazeních se objevují i podrobnosti, jako chléb a kalich, které zdůrazňují okamžik eucharistie a spojené teologické významy. Obrazový motiv se stal výchozí policií pro díla, literaturu i filmové a literární zpracování, které utvářejí veřejný obraz poslední večeře a její teologii až do současnosti.
Leonardo da Vinci: Tajemství obrazu Poslední večeře...Dokument CZ
Chcete-li se o křesťanských kořenech Velikonoc dozvědět více, nebo si upéct vlastní jidášky, pak přijďte v neděli 6. 4.