Na Popeleční středu, s křížkem popela na čele, začala pro mnohé doba zahloubání a rozvažování o utrpení a smrti našeho Spasitele, postní doba. Jak byla kdysi našimi předky přísně dodržována! K přípravě jídel se místo zvířecího tuku používal lněný olej. Na dny přísného půstu jedl někdo teprve když se na nebi objevila první hvězda. Zdraví, síla vůle a klid v duši byly boží dary pro praktikovanou střídmost. Lidé chodili pilněji na mše svaté o pracovních dnech, obzvláště o středách a pátcích.
Koho by nehřálo u srdce při vzpomínce na naše bývalé modlitební společenství v našem krásném farním kostele? Na pobožnost Křížové cesty před krásnými velkými obrazy Křížové cesty? Kolik generací, které dnes odpočívají na místním hřbitově, by se s námi modlilo? O nedělích bylo po Křížové cestě postní kázání. Kdo v duchu nevidí všechny ty kazatele na kazatelně?
Přívětivého H. Blahu, který tak ráda vedl hovory, p. Peteru, který uměl tak lidově mluvit, p. Jakubika, který byl svým způsobem vznešený, p. Lutze, zavalitého, drsného krasojezdce s rovným nosem, p. Ladislause, kterému chyběla jen svatozář a našeho, vždy laskavého, žertovného a velmi přesného pana děkana, který letos 1. července oslavil v Norimberku 80. Svatý Josef často přinesl do Oderských vrchů první vlnu tepla. On vložil do země přívětivost. Pole a louky byly někdy už bez sněhu. Děti si poprvé na jaře hrály na náměstí, u farní stodoly a na Břidlicovýh lomech / Schifferbrüchen, kde teď velká česká děla střílejí do barteldorvského / Bartelsdorfer obecního lesa.
Když v lese roztával sníh, byly naše potoky plné až po okraj a mohutný hukot od vodních jezů bylo slyšet daleko až ve městě. 19. března byla mužská populace celé farnosti v kostele zastoupena více než jindy, a s chutí se zpívalo: „Pojďte všichni k Josefovi!“ tři Týdny před Velikonocemi je neděle „Letare“, dříve lidově nazývaná Smrtná neděle. Tehdy v dřívějších dobách děti šly, zpívaly a nesly v rukou jedlové větvičky, ozdobené pestrými stužkami a prstýnky.
Na Květ Saxnu neděli se do kostela přinášely palmy (vrbové kočičky) a před hlavní mší byly svěceny. Mnozí doma zastrkávali větvičky za svaté obrázky, aby podle zbožné víry přinášely do domu požehnání. Zelený čtvrtek, den první svaté večeře, byl pro obyvatele Libavy a vesnic k ní náležejících vždy příležitostí k mocnému vyznání. Když varhany hrály píseň „Pojďte k Velké večeři!“, přicházely stovky lidí ke stolu Páně, v dřívějších dobách nejprve zástupci obce.
Pan děkan to zařídil tak, že v posledních letech vždy v prvních dnech Velikonočního týdne se konala třídenní misie (hlásání křesťanství pro každého). Na Zelený čtvrtek při Gloria oněměly zvony a odletěly do Říma, aby přinesly velikonoční požehnání. V poledne pak zazněly z věže klapačky a dříve městem chodili kluci s klapáním. Ve čtvrtek a pátek večer se dříve u Olivové hory scházely stovky věřících k lidové pobožnosti, kterou vedl vedoucí modlitby. Světla svíček plápolala, sýček houkal, měsíc osvětloval prostor u kostela pod mohutnými javory, pronášely se modlitby a v prastarých písních se opěvovalo Kristovo utrpení.
Velký pátek byl dnem přísného půstu. Podle lidové víry se v tento den nemělo pracovat v zemi. Dopoledne byl kostel plný do posledního místa. Po pašijích potom zpíval kostelní sbor při odhalení kříže tak dojímající obvinění Spasitelovo: „Moji lidé, čím jsem vám ublížil. Čím jsem vás zarmoutil?“ V posledních letech byl Svatý hrob z iniciativy pana Otty vyzdoben květinami a celý den se v něm scházeli zbožní věřící.
< ultralabel>Zdroj: Bärner Ländchen 2022/ No.4/ str.Po Poslední večeři následovala Velká noc a oslavy, které stály na tradicích a společných modlitbách během Velikonočního týdne, s důrazem na zachování duchovního dědictví a odkazu modlitebního společenství v Libavě.
