Die Altkatholische Kirche in der Tschechischen Republik veröffentlicht regelmäßig své výroční zprávy, které shrnují činnost za uplynulý rok. Für das Jahr 2025 veröffentlichen wir den Jahresbericht erstmals auch in deutscher Sprache, die Amtssprache der Internationalen Altkatholischen Bischofskonferenz a Arbeitsprache der meisten unserer altkatholischen Partnerkirchen ist. Starokatolíci v ČR, red. 1. synoda Starokatolická církev v ČR v roce 2022 stanovila, že svátost kněžského a biskupského svěcení mohou přijmout muži i ženy bez rozdílů. Synodní rada se nyní rozhodla, že bude v ČR vysvěcena první starokatolická biskupka!
Protože mandát současného biskupa Pavel B. Moravskou diecézi se sídlem ve Zlíně povede stávající biskup, české diecézi se sídlem ve Varnsdorfu se do čela postaví nově zvolená biskupka.
"Dojde tak k vhodnému vyvážení jak národnostního živlu, tak genderových ohledů. Toto uspořádání má svůj vzor ve dvojí biskupské konzistoři doby utrakvistické," uvádí k tomu historik a místopředseda synodní rady Lukáš M. Termín biskupského svěcení je již nyní stanoven na 1. dubna příštího roku.
"V tomto termínu proběhlo už předchozí biskupské svěcení v roce 2017, významně to tedy usnadní připomínky výročí," doplňuje biskupský ceremoniář Petr Jan Vins.
Všechny starokatolické obce jsou nyní vyzývány k hledání vhodných kandidátek. Zpráva byla součástí aprílového vydání.
Starokatolická církev v České republice je samostatnou českou církví, která se spolu s dalšími starokatolickými církvemi, spojenými v Utrechtské unii, a dalšími blízkými církevními útvary hlásí k takzvanému alternativnímu katolicismu. Na území Československa se stala pokračovatelkou Starokatolické církve Rakouska, která získala státní uznání ministerským výnosem z roku 1877. Starokatolická církev v České republice je dědičkou hnutí, jež vytvořili evropští odpůrci směřování římskokatolické církve ve druhé polovině 19. století.
Toto hnutí bylo pojmenováno jako „starokatolické“, neboť jeho příslušníci hodnotili přijetí dokumentů I. vatikánského koncilu římskokatolické církve roku 1870 jako vznik zcela nové církevní situace a usilovali o návrat církve k předkoncilní, ba ještě starší podobě. Jejich úsilí postupně vedlo k zakládání církevních obcí a biskupství, jež tvořily duchovní i správní alternativu k římskokatolické církvi.
Kořeny starokatolického hnutí jsou ovšem mnohem starší. Hnutí samo je nachází ve všech událostech církevních dějin, kdy římští katolíci vzdorovali prosazování centralistického modelu církve, v němž je římskému biskupu (papeži) svěřena rozhodující výkonná moc nad ostatními částmi církve, a nikoli pouze čestné přední postavení mezi nimi.
V pozdním středověku byly takovými událostmi snahy uvést do života koncept konciliarismu, tedy přesvědčení, že nejvyšší církevní instancí jsou všeobecné sněmy. Konciliarismus se prosazoval na dvou sněmech s reformním programem, a to na koncilu kostnickém a basilejském, ovšem pouze dočasně.
Ve stejném století se nacházejí i počátky takzvaného galikanismu, jež svůj nejsilnější výraz dosáhl roku 1682 ve formulaci čtyř zásad, které se pokusily oslabit vliv papeže na francouzský politický i církevní život.
V německých zemích získal ve druhé polovině 18. století velký vliv příbuzný koncept febronianismu, obsahující požadavek nezávislosti národních církví a jejich vyvázání z jurisdikce papeže.
Febronianismus byl nesen osvícenskými idejemi podobně jako josefinské reformy v Rakousku v osmdesátých letech 18. století a množství dalších liberálně laděných iniciativ teologů a dalších katolických intelektuálů v první polovině 19. století, včetně tzv. německého katolicismu Johannese Rongeho.
Snahy omezit moc papežství a podržet si, anebo vydobýt zpět určitou míru nezávislosti na něm obvykle vyznívaly naprázdno. Pro pozdější starokatolické hnutí byl velmi důležitý relativní úspěch, který v těchto snahách dosáhla arcidiecéze v nizozemském Utrechtu.
Příběh její nezávislosti začal na konci 17. století, kdy do ní - jako do nábožensky svobodnějšího prostředí - přicházeli jansenisté, příslušníci obnovného římskokatolického hnutí, které bylo inspirováno dílem Conelia Jansena.
Jansenova kniha Augustinus byla papežem zakázána a jansenistické hnutí pronásledováno, na některých místech a v některých dobách obzvláště tvrdě. Spor, při němž utrechtští pociťovali hrozbu ztráty arcibiskupství i ztráty práva volit svého duchovního představitele, vyvrcholil roku 1723, kdy se proti vůli papeže uskutečnila volba Cornelia Steenovena sedmým utrechtským arcibiskupem.
Steenovena roku 1725 a po jeho smrti další utrechtské biskupy konsekroval francouzský misijní biskup Dominique-Marie Varlet. Papež Benedikt XIII. na tuto volbu reagoval exkomunikací arcibiskupa.
Již tehdy vznikla nezávislá Římskokatolická církev starobiskupského kléru, která se nadále považovala za katolickou a uznávala papeže i většinu dokumentů, avšak usilovala o samostatnost. Mezitím se zformovalo starokatolické hnutí jako další z mnoha pokusů o revizi centralistického a autoritativního způsobu vedení církve, a to v době, kdy tento způsob vedení měl být výrazně upevněn.
Na začátku 19. století, po otřesech způsobených Francouzskou revolucí, se po pádu Napoleona roku 1814 a v důsledku dalších politických událostí zdálo, že vliv papeže ve státních útvarech a mezinárodní politice posiluje. Na druhou stranu ale sílila i národní hnutí a to italské ohrožovalo samu existenci papežského státu.
Podobně rozporná byla i situace v církvi: obnova jezuitského řádu signalizovala upevnění moci papeže a dařilo se i lidovému emocionálnímu kultu papeže spojenému s absolutizací jeho autority, na druhé straně byly nepřehlédnutelné liberální a reformní postoje některých katolických intelektuálů.
V této situaci se papež Pius IX. rozhodl ke dvěma krokům, jimiž své liberální kritiky popudil. Prvním bylo roku 1854 vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie.
Druhé bylo vydání encykliky Quanta cura spolu se Syllabusem. V těchto textech z roku 1864 jsou shrnuta předchozí papežova negativní vyjádření o ideách provázejících moderní dobu.
Trvající vlna nesouhlasu s těmito činy patrně přispěla k papežovu rozhodnutí svolat koncil. V čele laické opozice proti potvrzení papežových nároků byli Ignaz von Döllinger a další.
Na konci roku 1869 byl I. vatikánský koncil zahájen.
V červenci 1870 tak byla prostřednictvím konstituce Pastor aeternus římskému biskupovi předána plná moc řídit církev a vyhlášena neomylnost ve výrocích týkajících se víry a mravů.
Rozhodnutí koncilu se biskupové brzy podřídili; odpor ke koncilním rozhodnutím vyjadřovali zejména někteří německy mluvící intelektuálové.
Na kongresu v Mnichově 1871 a následně v Kolíně nad Rýnem se utvářely základy starokatolického hnutí a duchovní správy v jeho obcích. Zvolení prvního starokatolického biskupa pro Německo, Joseph Hubert Reinkens, proběhlo v roce 1873.
Ve Švýcarsku, Rakousku a Německu vznikala první biskupství a synody v období 1874-1880.
V Rakousku bylo biskupství ve Vídni, v Českosloensku a dalších zemích vznikaly ústavy a diecéze; ustanovení a uznání následovalo postupně.
Dohoda z roku 1889 deklarovala plné církevní společenství tří starokatolických církví v Německu, Švýcarsku a Nizozemí a vznikla Utrechtská unie.
Společné záležitosti má v tomto svazku Mezinárodní starokatolická biskupská konference (IBK).
K biskupům zakládajících církví se přidali v roce 1889 další, včetně vídeňského správce biskupství.
Dalšími členy byly Polská národní katolická církev Severní Ameriky a Starokatolická církev v Československu, později Česká republika.
V současné době je pod IBK sedm členských církví; některé obce jsou pod jurisdikcí nestátních společenství.
Potulní biskupové a jejich svěcení vnesli napětí do vztahů a vedli k nejednotě některých skupin, které se hlásí k nezávislému starokatolickému hnutí.
Fenomén potulných biskupů zasáhl i slovenskou starokatolickou církev, která vznikla po rozdělení Československa a později byla v rámci Utrechtské unie.
Starokatolické hnutí je možné označit za alternativu vůči oficiálnímu římskému katolicismu a jeho historickým vývojům.
Podstatné bylo jasné vymezení vůči některým prvkům římskokatolické nauky a praxí, ale zároveň se vykrystalizovaly i důrazy, které se ukázaly jako nosné pro existenci starokatolických církví.
Podpis dohody z roku 1889 a prohlášení o tom, co je křesťansky katolické, zůstávají závazná pro připojení k Utrechtské unii.
Tento text shrnuje klíčové kořeny a vývoj starokatolického hnutí a jeho vzájemné vztahy v rámci evropského a mezinárodního kontextu.
Možnosti vizuálního doplnění
Viz doplnění mapou, která znázorňuje polohu členských církví a jejich historické vazby v rámci Utrechtské unie a IBK.
Dějiny církve za (asi) 15 minut
Video shrnující klíčové okamžiky vzniku a vývoje starokatolického hnutí a jeho spojení s ekumenismem.
Tabulka s klíčovými daty: rok založení, první biskupství, členské církve, hlavní dokumenty.
- 1873 - volba prvního starokatolického biskupa pro Německo (Reinkens)
- 1874-1880 - vznik synod a biskupství v různých zemích
- 1889 - vznik Utrechtské unie
- 1907-2003 - zapojení Polské národní katolické církve Severní Ameriky
- 1959 - zapojení Polské katolické církve
| Obec | Rok vzniku | Diecéze | Poznámka |
|---|---|---|---|
| Německo | 1873 | Starokatolické biskupství Německa | První synoda 1874 |
| Švýcarsko | 1875 | Kristokatolická církev Švýcarska | První synoda 1875 |
| Rakousko | 1880 | Starokatolická církev v Rakousku | Vídeňský biskup |
Informativní stručný opis: Starokatolická církev v ČR publishuje výroční zprávy, z nichž vyplývá vývoj ekumenických vztahů, posílení inkluze a nového biskupského svěcení s ohledem na genderovou rovnováhu a národnostní vyvážení.
tags: #starokatolicka #cirkev #vyrocni #zprava