18. 4. slyšel jsem, že jedním z výsledků II. vat. koncilu bude zavedení formy svátosti smíření hromadným způsobem. Bohužel do dnešního dne stále na tuto možnost čekám. Podle mých informací takovým moderním způsobem zpověď probíhá např. v Holandsku. Z kostelů zmizely zpovědnice a sv. smíření je vykonávána společnou kajícnou modlitbou či pobožností.
Možná si neuvědomujete, že mnoho lidí je ochuzeno o plné zapojení do života společenství, neboť dosavadní forma zpovědi je pro ně nepředstavitelná. Přitom mám zkušenost, že mnozí ti, kteří si to každý týden šupou do zpovědnice, nejsou příkladem křesťanského životního stylu. Naopak společný způsob svátosti smíření by určitě znamenal i více pocitu rovnosti a družnosti ve společenství, což koresponduje s čilým životem farností v Holandsku.
Obnovená liturgie II. vatikánského koncilu nezavedla udělování rozhřešení hromadným způsobem, kromě výjimečných situací hromadných neštěstí. Stále platný Kodex kanonického práva z roku 1983 o individuální svátosti smíření mluví zcela jasně. Kodex platí v celé církvi, tedy i v Holandsku.
Vatikánský koncil však zavedl společné slavení kajících pobožností a jako podstatnou součást svátosti smíření stanovil poslech Božího slova. Lze se tedy setkat společně při kající liturgii i s obecným vyznáním hříchů, kterému potom následuje individuální zpověď.
Chápu, že v některých případech toto osobní setkání může být pro člověka nepříjemné. Z mého pohledu by se člověk velmi ochudil, kdyby se s Bohem milosrdným nesetkal právě ve svátosti smíření, kde má možnost uvědomit si a v diskrétním prostředí formulovat svá provinění a zároveň na základě vyznání a lítosti přijmout Boží odpuštění.
Není mi zcela jasná Vámi uváděná souvislost mezi skvěle fungujícím společenstvím a svátosti smíření praktikovanou v Holandsku (máte zřejmě na mysli veřejné všeobecné vyznání vin, jako to je například na začátku každé mše).
Travím, že jsem knězem ve společenství, které rozhodně není uskupením "soukromníků", ale živým lidem Božím, aktivně se zapojujícím do života z víry. Rozhodně si také nemyslím, že by toto společenství bylo u nás ojedinělé, opak je pravdou, což dokládám i tím, že během roku připravuji v Pastoračním středisku desítky mužů a žen na aktivní službu v církvi.
K otázce přijetí svátosti ve Starokatolické církvi, je mi líto, tato církev nemá pro katolíky platné svátosti, kromě křtu.
Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů. Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: "Smiřte se s Bohem" (2 Kor 5,20).
Kristova výzva k obrácení zaznívá v životě křesťanů stále. Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla.
Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou, vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravednost. Eucharistie a pokání.
Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii. Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství "o marnotratném synu", kde středem je "milosrdný otec" (Lk 15, 11-24).
Krůček po krůčku, hřích je především urážkou Boha. Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: "Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: "Odpouštějí se ti hříchy!" (Mk 2,5; Lk 7,48).
Kristus chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil "službu" usmiřovat (2 Kor 5,18).
Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění.
Vnitřní vyznání hříchů, pokání a odpuštění se odráží v údajích církevních otců a v základních principech: lítost, vyznání, odpuštění, odpykání a obnovení milosti.
Nezbytné je, aby zpovědník zachovával mlčenlivé tajemství o hříších kajícníků. Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být porušeno.
Cílem a účinkem této svátosti je smíření s Bohem, s církví. Hříšník se vydává milosrdnému soudu Boha, předjímá soud na konci života.
Především slavení této svátosti bývá ve formách: A) veřejné slavení spolu s bohoslužbou slova a společným vyznáním; B) hromadné rozhřešení po homilii s nutností osobní zpovědi později; C) kající pobožnosti bez vyznání a rozhřešení, s důrazem na Boží slovo a odpuštění skrze Krista.
V České republice se používá mimořádná forma pouze v nebezpečí smrti. Dále se vyžaduje, aby věřící byli disponováni a litovali svých hříchů, učinili předsevzetí se znovu vyzpovídat z těžkých hříchů a napravit škody způsobené bližnímu.
Společné rozhřešení vyžaduje, aby kajícníci byli dobře disponováni: litovali toho, čeho se dopustili, a učinili předsevzetí napravit pohoršení a škody, a zároveň aby se osobně zpovídali z těžkých hříchů v patřičném čase.
Na výslovně kněžskou formu zpovědi navazuje, že zpovědník musí být milující, jemný, pravdivý, ctící učitelský úřad a vést kajícníka k uzdravení i k plné zralosti.
Ve srozumitelných návodech se uvádí, že společenství má být místem, kde Duch obnovuje srdce v lásce Boží a ze všech bratří činí jednotu v Kristu Ježíši.
Je důležité, že zpovědní tajemství je základem důvěry a že člověk má právo a povinnost vyznat své těžké hříchy i nejtěžší nedostatky knězi, jenž reprezentuje církevní společenství.
Aktuální praxe ukazuje, že lidé mohou vyhledávat pravidelnou zpověď pro duchovní růst, s doporučenou frekvencí alespoň 1x za rok a preferencí pravidelného zpovědníka.
Toto shrnutí vyvrcholí myšlenkou, že zpověď a smíření jsou součástí církevního uzdravování, zahrnující i pomazání nemocných a další svátosti uzdravování, které spolu tvoří celek spásy a každodenního obrácení v duchu evangelia.
