Představujeme miniseriál adventních a vánočních písní z nového zpěvníku. Každý týden do Vánoc postupně představíme jednu ze zajímavých písní. „Noc pro tebe je jasná, jsi světlem bloudících.“ Těmito slovy končí závěrečná sloka žalmové písně Heinricha Schütze. Takový závěr písně může být tematickým můstkem k jinému starozákonnímu textu prorockého zaslíbení: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo…“ (Izajáš 9,1).
O adventu se nemusí zpívat jen písně, které jsou zařazeny do kapitoly adventních písní, ale také různé žalmy (čísla z EZ), např. 31 (Ž 24), 37 (Ž 27), 39 (Ž 27), 92 (Ž 80), 98 (Ž 85) ad. Letos uplynulo 350 let od úmrtí Heinricha Schütze. Ve zpěvníku máme 9 jeho nápěvů s texty Miloslava Esterleho. Byť původně byly tyto žalmy napsaný pro pěvecký sbor za doprovodu barokního ansámblu, jsou použitelné v redukované podobě jako píseň shromáždění s varhanním doprovodem.
Schützovy žalmy z tzv. Beckerova žaltáře jsou jedním z mnoha přístupů, jak tlumočit a objevovat poselství žalmů. Osobitý hudební výraz těchto zpěvů vyznačující se barevným harmonickým průběhem, dynamickou melodií, plynulou až galantní rytmikou vychází z biblického textu. Miloslav Esterle uvádí: „Při práci na textu 40. žalmu jsem si uvědomil dvě východiska, dvě základní polohy, z nichž můj text chce promlouvat.“
Prvním východiskem je konkrétní situace člověka, který má živou osobní zkušenost s Božím vstupem do aktuálního zápasu víry. Není to nějaká obecná neosobní výpověď, ale volání intenzivně zasaženého člověka. Druhou základní polohou textu je pokus vyznávajícího předat své živé přesvědčení nevěřícím Tomášům dnešních dnů, skeptikům, kteří jsou velmi zdrženliví při naslouchání všemu, co přesahuje jejich schopnost ovládat, manipulovat a využít.
Prvotním impulsem pro vznik žaltáře, určený pro luterskou církev, byla reakce na šíření ženevského žaltáře v německých zemích, v době napětí mezi luterány a kalvinisty, tzv. boje o čisté učení (1560-1618). Vše začalo tím, že Ambrosius Lobwasser, původně saský luterán a profesor práva ve východopruském Královci, přeložil ženevský žaltář do němčiny (1573). Byť jazyková stránka přebásněného žaltáře působila nuzně a neohrabaně, krásné francouzské nápěvy ženevských žalmů přispěly k tomu, že se poněmčený žaltář rychle šířil.
Lobwasserův překlad se stal vzorem pro Jiřího Strejce, českého adaptéra žalmů. Lipský profesor theologie a superintendent luterské církve Cornelius Becker (1561-1604) v tom viděl nebezpečné zboží, které by mohlo vést „ke změně náboženství a k zavádění vysoce škodlivých kalvinismů“. Postavil se proti „královeckému žalmovému zavodňování“ tím, že sám přebásnil téměř celý žaltář (1602).
Heinrich Schütz (1585-1672), známý také jako Sagittarius, patří k výrazným skladatelům své doby. Působil jako varhaník v Kasselu a od r. 1617 jako kapelník a skladatel na dvoře saského kurfiřta Johanna Georga I v Drážďanech a v jiných městech. Věnoval se různým skladebným druhům: vícehlasně zhudebnil žalmy, napsal moteta na biblické texty, duchovní koncerty, Symphoniae Sacrae, pašije, atd.
Jednu zvláštnost v jeho tvorbě tvoří písňový žaltář na texty C. Beckera z r. 1628, jehož vydání v ucelené formě vychází teprve v r. 1661. Ke zhudebnění všech biblických žalmů do jednoduché písňové formy jej vedly důvody osobní i společenské. Ve své předmluvě k žaltáři, věnovanému kurfiřtce Hedvice, sám autor uvádí, že práce nad žalmy mu přinášela především útěchu v době po smrti jeho manželky.
Původně byly tyto žalmy koncipovány jako zpívané modlitby pro domácí muzicírování a používaly se při pobožnostech ve školách a ve dvorské kapele, kterou sám skladatel řídil. Přestože se tento žaltář nestal tak populární jako ten ženevský, v době 17. a 18. století byl často vydávaný pro potřeby pěveckých sborů. Na konci 19. století jeho hodnotu znovu objevuje hudební historik Philip Spitta a na počátku 20. století se některé žalmy začínají objevovat také v církevních zpěvnících.
Schützův žaltář spolu s kancionálem J. H. Scheina z r. 1627 razil nový směr. Nové kompoziční regule si mladý Schütz osvojil u svého učitele Giovanna Gabrieliho, kapelníka v bazilice sv. Marka v Benátkách. Po návratu z Itálie si přinesl s sebou nové manýry (koncertantní styl a general bas), které pak hojně použil v luterské církevní hudbě. Své hudební umění vložil do služeb výkladu a zpřítomnění biblického textu. Proto mu někteří muzikologové přidělili titul „musicus poeticus“.
Jeho zhudebněné žalmy obsahují typické rysy barokní doby. V celém žaltáři použil 147 melodií napsaných v jednoduché formě kancionálové sazby pro čtyři hlasy a basso continuo. Continuo (general bas) vytváří harmonickou strukturu skladby. Většinou jej hrával nástroj, který byl schopen akordické hry, podpořený nástrojem, znějícím v basovém rejstříku. Melodie Schützových žalmy jsou úzce spojeny s harmonií, jsou na harmonickém průběhu přímo závislé.
Historie notového zápisu je dlouhá a složitá, sahající až do starověku. Sumerové a Egypťané (3000-2000 př. n. l.): Nejstarší známé příklady hudebního zápisu pocházejí z Mezopotámie. Řecko a Řím (600 př. n. l. - 400 n. l.): Starověcí Řekové vyvinuli systém písmen a symbolů pro zápis hudby. Gregoriánský chorál (9. století): Nejstarší forma západního notového zápisu, známá jako neumy. Guido z Arezza (11. století): Zavedl systém čtyřlinek. Pětilinek (15. století): Zápis na pětilinkovou osnovu se stal standardem v renesanci. Taktové čáry a metrum (17. století): Zavedení taktových čar a metrum. Romantismus a 20. století: Notový zápis se dále rozvíjel, s nástupem digitálních technologií se stal ještě dostupnějším.
Historie notového zápisu ukazuje, jak se tento systém vyvíjel od jednoduchých symbolů k propracovanému jazyku hudby, který umožňuje přesné zachycení a interpretaci hudebních děl.
Klíčové momenty historie notových zápisů
Nestálý vývoj notového zápisu je doprovázen různými typy zapisovatelů a jejich motivací. Písaře lze rozdělit na profesionály píšící na zakázku a písaře zapisující z vlastního zájmu a pro vlastní potřebu. Ti zanechali širokou škálu rukopisů s různou čitelností a precizností. Někteří písaři zapisovali melodie tak čistě a přesvědčivě, že působí dojmem archetypu - ideální, vnitřně logické podoby skladby. Jiní zase riskovali chyby a editace byly časté, což ztížilo rekonstrukci původních verzí.
Nejstarší formy zápisu, neumy, chorální a mensurální notace, postupně vedly k etabliaci notové osnovy a klíčů. Zvláštní důraz se klade na správnost a čitelnost, protože čitelné rukopisy usnadňovaly následné vědecké analýzy a vydávání. Příkladem složitého přepisu je rukopis CZ-Pu III D 10, jehož písař zapsal melodii s precizními detaily, ale chyby se vyskytly kvůli změnám klíčů na různých místech osnovy.
Na závěr se zasněme o ideálním písaři písňové tvorby 14. a 15. století: jedná se o zpětnou inkarnaci muzikologa, který rozumí menzurální notaci i liturgii a který jasně vyznačuje, jak konkrétní zpěv užít v liturgickém rámci. Píše s vědomím, že za 600 let bude význam ústní tradice hudby ustupovat a médiem poznání se stane přesný notový zápis, a přitom současně vyvažuje historickou preciznost a praktickou použitelnost pro současné i budoucí uživatele.
V součtu, historie notového zápisu ukazuje, jak se z kořenného systému vyvinul komplexní a univerzální jazyk hudby, který umožňuje přesné zachycení a interpretaci hudebních děl napříč epochami.
Poznámka: Tento text je syntetický výklad vycházející z poskytnutého materiálu a je zaměřen na spojení témat adventních písní, žalmů a historie notového zápisu.