Tridentský ritus a jeho návrat do latinské liturgie v 21. století

Takzvanou tridentskou mši, při níž je kněz u oltáře zády k lidu a při níž neužívá až na výjimky národní jazyk, ale latinu, v podstatě z praxe odstranil nový mešní řád a misál zavedený v církvi v roce 1969. Reforma tehdy umožnila větší aktivní zapojení věřících do bohoslužby a její srozumitelnost pro všechny účastníky. Na základě papežova rozhodnutí, vydaného v předem ohlášeném dokumentu, budou nyní moci kněží volněji využívat tuto starší liturgii, odlišnou v mnoha detailech, pokud to bude určitá skupina věřících požadovat. Dosud tomu od 60. let 20. století bylo tak, že podobnou žádost musel schválit biskup. To však podle přívrženců této formy obřadu výrazně omezovalo její dostupnost.

Nový ritus - tedy obřad, forma liturgie - zavedený v roce 1969 papežem Pavlem VI. bude i nadále obřadem řádným. Latinský ritus, který si starší generace ještě z kostela pamatují, je od nynějška volně povolen jako mimořádná forma; oba způsoby se mají vzájemně obohacovat. Pro katolickou církev jde o událost, o které se už dlouho hovořilo jako o umožnění větší plurality a svobody v duchovním životě. Podle církevních údajů patří do společenství tradičního obřadu z miliardy katolíků stovky tisíc věřících. Jejich počet, zejména mezi mladými lidmi, narůstá ve Francii, ve Spojených Státech, v Brazílii, Itálii, Skandinávii, Austrálii a v Číně.

Následuje odlišení vůči lefebvristům: Další stovky tisíc tvoří takzvaní lefebvristé, kteří se od církve prakticky oddělili; nesou jméno podle již zesnulého francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra. Ten se s Vatikánem kvůli zavedení nové mše a reforem rozešel a Vatikán ho pak exkomunikoval. Tyto tradicionalisty zastupuje Bratrstvo sv. Pia X. Papežovo rozhodnutí by ale podle AP mohlo přinést kritiku ze strany židů. Některé židovské organizace už se ozvaly. Německý diskusní kruh Židé a křesťané v této souvislosti uvedl, že obavy se týkají možného narušení katolicko-židovského dialogu. Jde hlavně o velkopáteční modlitby za židy; jejich podoba ve starém misálu je v rozporu s deklarací koncilu: původní katolická liturgie totiž obsahuje modlitbu, která vyzývá ke konverzi židů.

Proti uvolnění restrikcí na využívání tradiční latinské liturgie se ozvaly hlasy i od některých liberálnějších katolických představitelů, například od některých francouzských biskupů. Obávají se, že tridentská liturgie by mohla znamenat určitou hrozbu pro závěry Druhého vatikánského koncilu, který v letech 1962 až 1965 položil základy moderní římsko-katolické církve, a má také obavy z rozdělování farností. Benedikt XVI. se nicméně ve svém rozhodnutí tyto obavy pokusil zmírnit. Tento strach považuje za neopodstatněný, protože tridentská mše je i nadále "výjimečnou", kdežto dosavadní forma "běžnou".

„Co dřívější generace měly za svaté, zůstává svaté a významné také pro nás a nemůže to být zničehonic zcela zakázáno či dokonce považováno za škodlivé,“ citovala z papežova rozhodnutí agentura AP. Návrat k tridentské mši proto není krokem zpět, ale podle vykladačů jeho rozhodnutí znamením toho, že papež chce zpřístupnit církvi všechny poklady latinské liturgie, které po staletí živily duchovní život mnoha generací katolických věřících. Benedikt XVI. k tomuto kroku přistoupil ve snaze učinit gesto vůči tradicionalistické části věřících. Rozhodnutí se budou uskutečňovat na úrovni farností. Biskup do záležitosti bude vstupovat jen tehdy, pokud se kněz a farníci nedohodnou.

Latinská mše se v Česku týká stovek lidí closeinfo DENÍK/Miroslav Kucej zoom_in Ilustrační obrázek PRAHA - Sloužení mše v latinském jazyce a s tradiční starou liturgií, usnadněné do budoucna dnešním dokumentem papeže Benedikta XVI., se v Česku týká zřejmě spíše jen několika stovek katolíků a to především z Prahy. Lidová zbožnost na venkově jde podle jednoho z nich naopak s hlavním proudem, jímž je v této církvi už bezmála po čtyři desetiletí nový a zjednodušený způsob užívající národní jazyk. Tradiční latinský obřad se v Praze nepravidelně slouží zhruba na pěti místech, je to převážně věc katolických intelektuálů, řekl ČTK představitel konzervativního katolického hnutí Una voce Milan Schwarz. V hnutí jsou pravicoví radikálové, kteří jsou v opozici zejména vůči kardinálu Miloslavu Vlku, jemuž mimo jiné vyčítají liberálnost. Další konzervativní kruhy se soustředí kolem Institutu sv. Josefa.

Někteří hodnostáři podle Schwarze asi papežovým postupem "nebudou nadšeni". Vyjádření kardinála Vlka se nepodařilo dnes získat. U maltézských rytířů v kostele Povýšení sv. Kříže na Malé Straně se budou v latinském obřadu podle Schwarze sloužit mše od září asi každý den. Dalšími podobnými místy budou zřejmě Karlov, Strahov a dominikánský kostel sv. Jiljí na Starém Městě. Vatikán zdůraznil, že umožnění snadnější dostupnosti takzvané tridentské mše tam, kde je o to zájem, neznamená ústup od reforem přijatých II. vatikánským koncilem v 60. letech 20. století. Sněm tehdy otevřel katolickou církev světu a moderní době a liturgická reforma umožnila větší aktivní zapojení věřících do bohoslužby a její srozumitelnost pro všechny.

Schwarz však tento papežův krok vidí jako počátek nové etapy v církvi, kdy se bude měnit pohled na pokoncilní vývoj církve, kdy se bude víc mluvit o chybách a omylech tohoto období. "Papež začal tím, že ukázal, že není nenormální, když někdo chce něco, co bylo před koncilem," řekl. Od konce 60. let 20. století musel žádost o povolení tridentského obřadu schválit biskup. Čeští biskupové i většina hodnostářů v dalších zemích podle Schwarze měli pocit, že návrat k latinské mši je zradou koncilu.

Například ve Francii je to však s příznivci tradičního a nového obřadu tak půl na půl - jen v Paříži je nejméně sto padesát kostelů, kde se slouží v latině, odhaduje Schwarz. Takzvanou tridentskou mši, při níž je kněz u oltáře zády k lidu a při níž neužívá až na výjimky národní jazyk, ale latinu, v podstatě z praxe odstranil nový mešní řád a misál zavedený v církvi v roce 1969. Na základě papežova rozhodnutí bude nadále "řádným obřadem" nový ritus; starší latinský, který si starší generace ještě z kostela pamatují, je nicméně od nynějška volně povolen jako mimořádná forma a oba způsoby se mají v pluralitě a duchovní svobodě podle Vatikánu vzájemně obohacovat.

„Je to významný krok, jehož výsledky nebudou vidět ani za rok, ani za deset let. Po smrti Jana Pavla II. nastal zlom a zvolení kardinála Ratzingera papežem, důsledek tohoto zlomu, pak začalo novou etapu v církvi,“ soudí Schwarz. Souvisí s tím podle něj i to, že si Benedikt XVI. uvědomuje hranice ekumenismu a mezináboženského dialogu - že totiž ve vztazích s ostatními křesťanskými církvemi i s dalšími náboženstvími není možné úplné sblížení a že nemá smysl vytváření pomyslné jednoty, která podle Schwarze ve skutečnosti neexistuje. Uvedené mešní texty jsou částí připravovaného latinsko-českého misálku. Jedná se o pracovní texty. Sobotní Mše ke cti P. Marie v době adventní, tzv. roráty. V adventu se u nás smí sloužit všední dny jako votivní Mše III.

Po koncilu se však zvedla vlna určité revolty, kterou asi nejlépe charakterizoval kardinál Marcel-François Lefebvre, který byl nakonec pro svoji neposlušnost exkomunikován z katolické církve (1988). Již před tím založil společenství Bratrstvo Pia X. a po své exkomunikaci se z něj de facto stala nová církev. V dalších dvou dekádách katolická církev především papež Benedikt XVI. hledala cesty k navázání jednoty s tímto odtrženým „stádem“. Celá kauza ukazuje, že se v církvi zrodilo brzy po II. vatikánském koncilu jakési „hnutí odporu“, které pro své zájmy využilo liturgii misálu Pia V. Ve skutečnosti šlo nejen o liturgii, ale o prosazování řady dalších cílů v církvi charakterizovaných konzervativními postoji, tedy snahou vrátit se k chápání, formám a způsobům vedení církve v 19. století.

Dnes se k těmto proudům připojuje řada dalších lidí, kteří chovají naději, že návrat zpět je cestou k jistotě uprostřed moderní „tekuté“ společnosti. Aktuálně je katolickou církví povoleno slavit mši svatou podle misálu Pia V. v poslední verzi vydání z roku 1962. Pokud tedy někdo přijde na mši svatou slavenou podle misálu Pia V., je to platný obřad a je možné zde přistoupit ke svatému přijímání. Ptá-li se někdo, zda je běžné preferovat tento ritus nad jinými, pak je třeba říci, že jde jen o mimořádnou formu slavení a je třeba se více soustředit na řádnou formu slavení podle misálu Pavla VI.

Nabízíme též pohled na praktické dopady: v některých zemích se tridentská mše rozšířila do významných center, a to i za původních podmínek povolení. Nyní je důležité sledovat, jak bude tato pluralita fungovat na úrovni diecézí a farností, a jaké budou reakce pastýřů a laiků.

Historický kontext a liturgické zázemí

Tridentský koncil (1545-1563) byl především koncilem pastorálním - pojednával o obnově církve s důrazem na liturgii, svátosti a pastorační život. Texty koncilu a následná praxe vedly k vydání misálu Pia V. v roce 1570, který po staletí dominoval římskému obřadu a byl standardem až do roku 1969. Po II. vatikánském koncilu vznikl nový misál Pavla VI. a reforma liturgie, jejíž cíle zahrnovaly jasnější prostředí pro aktivní účast věřících a využití národních jazyků.

V reakci na tyto změny vznikla tradice sedesvakantismu a hnutí usilující o obnovení tradic před koncilem, včetně systému Bratrstva Pia X. a dalších skupin. V 80. a 90. letech 20. století došlo k sérii vyjednávání, exkomunikací, i k ustanovení kritických dokumentů Ecclesia Dei a Pravidel aplikace, které se snaží vybalancovat jednotu církve a plurality liturgických tradic.

1. Vatikánský pohled na pluralitu liturgií zdůrazňuje, že reforma Druhého vatikánského koncilu nebyla zrušena a Novus Ordo zůstává řádným vyjádřením liturgie Západní církve.
2. Návrat latinské mše není návratem ke stařičké mši Pia V. beze změn; jde o zvláštní formu, která má podporovat jednotu a liturgickou bohatost církve.
3. Praktické kroky se řídí odkazem na diecézní praxi a dohodou mezi knězem a farníky; biskup vstupuje jen v případě dohody.

Současná situace a dopady pro věřící

Pro české prostředí se uvádí, že latinská mše se v Česku týká stovek lidí, zejména v Praze, a že hlavní proud lidové zbožnosti nadále směřuje k liturgii v národním jazyce. V některých klášterních a historických prostorách se latinská mše slouží pravidelně, jinde jde o mimořádné obřady s omezenou frekvencí. Diskuze kolem návratu latinské mše zahrnuje i obavy o ekumenický dialog, historickou kontinuity a o to, zda by mohla hrozit rozdělení farností.

Podle Benedikta XVI. zůstává Novus Ordo i nadále hlavní formou, a latinská mše se stává pouze mimořádnou formou, kterou může využít ti, kdo o to skutečně projeví zájem. Zároveň však uvádí, že obě podoby liturgie se mají vzájemně obohacovat a rozvíjet dialog mezi různými liturgickými komunitami.

Praktické prvky a současné pohledy na rytus

Pro ilustraci fungování latinské liturgie ve středoevropském prostoru lze sledovat více center a jejich praxi, která zahrnuje mimo jiné zóny rotace mší, součinnost s diecézními rubrikami a možnosti koncelebrací s nositeli různých ritů. Důležité je klást důraz na liturgické formace a na to, aby kněží i věřící chápali hodnotu obou forem a jejich vzájemného doplňování.

V historickém kontextu je rovněž nutné zmínit, že samotný výraz "Tridentská mše" bývá někdy mylně používán pro označení liturgie z roku 1570; ve skutečnosti jde o rychlou a historickou interpretaci, která bývá používána lidmi k popisu různého kulturního a liturgického dědictví, které po staletí formovalo západní katolickou mši.

tags: #tradicnim #tridentskem #rit