Kostel Panny Marie před Týnem (též kostel Matky Boží před Týnem, Týnský chrám) se nachází na Starém Městě pražském před Týnem, v blízkosti Staroměstského náměstí.
Jeho stavba probíhala od poloviny 14. století do prvních desetiletí 16. století.
Patří mezi umělecky nejvýznamnější pražské kostely, a to jak po stránce architektonické, tak svým dochovaným vnitřním mobiliářem.
Jeho západní průčelí obrácené k náměstí tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy.
Stavebním materiálem použitým při stavbě Týnského kostela byl především pískovec, který se používal pro detaily a pro armování opěráků.
Nejstarší, ještě románský předchůdce dnešního kostela v těchto místech vznikl v souvislosti s rozvojem nedalekého Týnského dvora v průběhu 12. století, první písemná zmínka se váže k roku 1135.
V této době, kdy už nesl zasvěcení Panně Marii, jej panovník svěřil péči Vyšehradské kapituly.
Spolu s rostoucím Starým Městem nabýval na významu a stal se kostelem farním.
Na přelomu 13. a 14. století byl nahrazen raně gotickou trojlodní stavbou o třech klenebních polích s kryptou pod polygonálně ukončeným presbytářem a minimálně jednou věží v západním průčelí.
Ve věži je doložen zvon roku 1310, kdy sehrál roli v rámci obsazení Prahy Janem Lucemburským.
Část věže se dochovala až do roku 1894 jako tzv. kaple sv. Ludmily navazující na sakristii.
Nedlouho po dokončení kostela se vyřešil smírem také dlouho trvající spor mezi Vyšehradskou kapitulou a zástupci farnosti o patronátní právo.
V polovině 14. století zahájili farníci, kteří patřili mezi nejbohatší městský patriciát, za podpory významných měšťanských rodin z jiných farních obvodů novostavbu vrcholně gotické trojlodní baziliky, která se stala hlavním staroměstským kostelem nejen pozdního středověku.
V základním plánu poměrně konzervativní architekturu ovlivnili postupně mistři pocházející z největšího stavebního podniku v Čechách, z obou pražských katedrálních hutí, v první fázi Matyáše z Arrasu a následně Petra Parléře.
Na druhého jmenovaného ukazují kružby oken hlavní lodi a zejména okno východního průčelí o výšce 28 m.
Dále je v českém prostředí nebývale velkolepě sochařsky zpracovaný severní portál s pašijovým cyklem v tympanonu a sedile v závěrech obou bočních lodí.
Sedile severní odkazuje svou ikonografií na umělecké prostředí krále Václava IV., který mohl také osobně nebo prostřednictvím osob ze svého okolí ovlivnit tato vynikající umělecká díla.
Týnský kostel byl přitom situován nedaleko jeho nového hlavního sídla Královského dvora, mohl jej tedy osobně navštěvovat.
Novostavba začala sloužit svému účelu okolo roku 1380, kdy došlo také k přenesení oltářů z původního raně gotického kostela.
Před vypuknutím husitských bouří byly dostavěny tři lodě, není však jisté, zda byla hlavní loď zaklenuta.
Rytina zobrazující podobu chrámu v devatenáctém století (vyd. Týnský kostel byl poměrně záhy ovládnut reformní stranou, v husitských dobách se potom stal jedním z předních kostelů strany podobojí.
Od roku 1427 zde působil Jan Rokycana, roku 1435 zvolený, avšak nikdy nepotvrzený utrakvistický arcibiskup, blízký spolupracovník Jiřího z Poděbrad, který byl v kostele u sakristie roku 1471 také pohřben.
Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být místo toho použito na stavbu šibenic pro Jana Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených na příkaz císaře Zikmunda.
Stavba pokračovala za vlády Jiřího z Poděbrad, zvoleného králem na nedaleké Staroměstské radnici, jehož srdce bylo podle jeho přání později v chrámu pohřbeno, a to vedle hrobu Jana Rokycany.
Do roku 1463 byl vztyčen štít hlavní lodi a v roce 1466 dostavěna severní věž.
V nice štítu byla umístěna panovníkova socha s nápisem „Veritas vincit“ („Pravda vítězí“) a nad ní umístěn pozlacený kalich.
Jižní věž byla dokončena roku 1511 za vlády Vladislava Jagellonského.
Po Bílé hoře v roce 1621 připadl kostel opět katolické straně.
Z chrámu byly odstraněny symboly utrakvismu, kalich a socha krále Jiřího byly v roce 1623 strženy z průčelí v tajné noční akci pod vedením kanovníka Kotvy a jezuity Jiřího Feruse.
Téhož roku byl zničen náhrobek Jana Rokycany a jeho ostatky byly spolu s ostatky biskupa Augustina spáleny na náměstí.
Záhy po skončení třicetileté války (roku 1648) začali měšťané hojně zřizovat oltáře v novém barokním slohu.
Mezi prvními to byl oltář hlavní (rok 1649), který je symbolickým poděkováním Pražanů Matce Boží za ukončení dlouhého válečného konfliktu, obdobně jako Mariánský sloup na tehdy tak pojmenovaném Velkém rynku.
Roku 1670 dokončil architekt Giovanni Domenico Orsi novou varhanní kruchtu.
Roku 1679 kostel postihl požár.
Klenba hlavní lodi a presbytáře musely být následně sneseny a nahrazeny barokní klenbou valenou s lunetami.
V roce 1819 zachvátil požár severní věž.
Její obnova se protáhla do roku 1836, kdy došlo k nahrazení zničeného krovu (podle jižní věže, kde se původní krov dochoval).
Během úprav v puristickém duchu ve druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka, která pokrývala část fasády.
V roce 1933 byl k farnímu obvodu jako filiální připojen kostel sv. Havla, v roce 2009 potom kostel sv. Haštala, spojený s Týnem dočasně již v době pobělohorské.
Do farního obvodu náleží také kostel kostel sv. Jakuba, který má ovšem vlastní duchovní správu.
Ve druhé polovině 20. století byl Týnský chrám proslulý dlouholetým působením faráře Jiřího Reinsberga (1946-1993).
Byl v Čechách jedním z prvních míst zavádění jak liturgické reformy Pia XII. v 50. letech, tak pokoncilních reforem a překladů liturgických textů.
Kolem farnosti se shromáždila specifická skupina křesťanů, a na rozdíl od mnoha jiných církevních aktivit tuto společnost v centru Prahy komunistický režim toleroval.
V 70. letech 20. století započala stavební oprava chrámu, která probíhala poměrně pomalu a fakticky skončila až roku 1995, načež začala renovace mobiliáře.
Zhruba v letech 1973 až 1988 tak bylo zejména celé západní průčelí kostela obehnáno stavebním lešením, které se tak stalo typickým koloritem doby a místa.
Tím však dějiny stavby a zejména jejího štítu nebyly ukončeny, neboť architektura tohoto chrámu je zcela nepochybně nejen součástí dějin Prahy, ale i osudů celé české země.
A nejviditelnějším toho znamením se stal právě chrámový štít. Socha krále Jiřího, vytesaná z kamene, s pozdviženým mečem v pravici a postavená do spodního výklenku, a stejně tak i kalich ve výklenku hořejším, zůstaly na svých místech asi 150 let, to jest až do bělohorského převratu, po němž přešel týnský chrám v ruce katolíků.
Hned potom r. 1623 byly také se štítu odstraněny oba kališnické symboly.
Stalo se to za vedení svatovítského kanovníka Jana Ctibora Kotvy, jenž zároveň s jesuitou Ferem dal pozlacený husitský kalich a sochu krále Jiřího s průčelí chrámu snést.
Tragická bitva na Bílé hoře byla ovšem mezníkem i tady. Roku 1626 objednal císařský rychtář Osterštock v Praze sochu Panny Marie s děťátkem a dal ji zhotovit z bílého mramoru.
Chrám je vystavěn z neomítaných kamenných kvádrů, plastické články architektury a sochařská výzdoba jsou tesány z místní opuky.
Jižní boční loď si i přes pozdější vložení barokních a novogotických prvků zachovala původní charakter jednolitého prostoru, klenutého křížovými klenbami, jež od sebe nedělí výraznější meziklenební pasy.
Přípory vynášející klenební žebra sbíhají až k zemi a tím rytmicky člení prostor lodi.
Výrazně vertikální, bazilikálně uspořádaný trojlodní gotický kostel je vybavený na západě dvojicí gotických hranolových věží.
Na východě je kostel ukončen krátkým presbytářem o jednom obdélném poli, polygonálně uzavřen čtyřmi stranami osmiúhelníka.
Boční lodě jsou ukončeny nehlubokými polygonálními kaplemi o pěti stranách osmiúhelníku.
Boční lodě jsou zaklenuty pěti poli křížové žebrové klenby na téměř čtvercovém půdorysu, ke kterým se pojí ještě po jedné křížové žebrové klenbě v podvěží.
Hlavní loď i presbytář jsou pak zaklenuté šesti obdélnými, šířkově uspořádanými poli stlačené valené raně barokní klenby s trojúhelníkovými výsečemi.
Boční lodě si zachovaly původní gotickou žebrovou klenbu.
Východní strana bočních chórů navazuje přímo do středního závěru.
Dispozice kostela nebyla uzpůsobena nedostatkem plochy, ale aby byla kompatibilní s vývojovými principy gotické architektury 14.
Západní průčelí, jenž tvoří jednu z největších dominant Prahy, vyrůstá z trnože, který lemuje celou stavbu.
Výžlabky a vnější okraje oblounků jsou zdobeny hruškovcem.
Zhruba ve dvou třetinách výšky je přerušována drobnými prstenci.
Na nejvýchodnějším poli jižní boční lodi se nachází sakristie a depozitář, které jsou ze vnějšku celé regotizovány.
Pouze východní okno sakristie uchovalo své původní ostění jako v bočních chórech.
Lomeným portálem do sakristie se nastupuje na vřetenové schodiště.
Vstup depozitáře je dekorován kamennou balustrádou.
Hlavní architektonická dominanta severní strany je slavný portál zabírající plochu průčelí mezi oběma opěránými pilíři.
Nad ním pokračuje výklenek pro sochy, ukončený baldachýnem.
V místě zkosení portálové podnože jsou uprostřed i na rozích čelních stran opěrů umístěny rozdílně mohutné konzolové přípory.
Střední nejslabší vrcholí prostými hlavičkami. Vnitřní je nejmohutnější, nese silné hlavice, kde vpravo se nacházejí dva andělé vedoucích lva, jelena, zatímco vlevo je Mojžíš mezi sedícími anděly.
Slabší vnější přípory vrcholí figurálními hlavicemi.
Na krycích deskách rohových hlavic jsou posazeny podstavce pro sochy.
Střední závěr i hlavní loď byly zbarokovány po požáru v roce 1679.
Kostel je přístupný čtyřmi gotickými portály.
Osově umístěným západním a dvěma portály, prolomenými v úrovni druhého pole na severní a jižní straně.
Severní portál má v tympanonu reliéf zobrazující tři scény z Kristových pašijí v mnohafigurových kompozicích.
Sochařsky velmi kvalitní dílo se řadí k nejvýznamnějším památkám gotického sochařství předhusitského období v Česku.
Dvojice věží je zakončena bohatě zdobenými převýšenými pozdněgotickými osmibokými střechami, které jsou doplněny ochozem, čtřemi nárožními vížkami a ještě navíc pročleněny zhruba v polovině své výšky další čtveřicí vysazených ozdobných vížek.
K pozůstatkům gotické výbavy patří zejména pozdně gotický baldachýn od Matěje Rejska z roku 1493.
Byl původně umístěný nad hrobem biskupa Augustina Luciana z Mirandoly.
Baldachýn čtvercového půdorysu je tvořen čtyřmi středně mohutnými kamennými polychromovanými opěrami, které jsou ukončeny lomeným obloukem, tzv. oslím hřbetem.
Tytto oblouky jsou doplněny nárožními ozdobnými věžičkami a obohaceny gotickými ornamenty.
Na každé opěře, zhruba ve druhé třetině, jsou umístěny sochy.
Ostatní mobiliář chrámu je v současné době převážně barokní, ale z původního středověkého vybavení se dodnes dochovalo v interiéru chrámu několik děl: cínová křtitelnice z roku 1414, nejstarší a největší v Praze; kamenná kazatelna v hlavní lodi; Týnská madona a Kalvárie v závěru severní lodi; dále oltář s ústřední dřevořezbou Kristova křtu od podunajského mistra Monogramista IP; kamenný baldachýn z roku 1493 pocházející snad z dílny Matěje Rejska; náhrobník astronoma Tychona Braheho z roku 1601 u prvního jižního pilíře hlavní lodi.
Mezi raně barokní oltáře patří hlavní oltář z roku 1649 s titulárním obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Karla Škréty.
V interiéru se nalézají také díla dalších barokních mistrů: sochařů Jana Jiřího Bendla a Františka Ignáce Weisse, Jana Heidelbergera, malířů Strassera, Heinsche, Halbaxe, Brandla, Raaba a Palka.
V roce 1846 bylo požehnáno nové sousoší sv. Cyrila a Metoděje z carrarského mramoru od Emanuela Maxe.
V letech 1846-1847 došlo pod vedením Josefa Vojtěcha Hellicha k novému uspořádání oltářů, které do značné míry v kostele vydrželo dosud.
Většina mobiliáře se nachází v Muzeu hlavního města Prahy: gotická pieta ze 2. poloviny 14. století, Týnská kalvárie, Madona svatovítského typu a další díla.
Již před vznikem chrámu se na těchto místech nacházel oltář sv. Lukáše staroměstského malířského cechu, nahrazený v baroku Madonou od Karla Škréty.
Doporučená částka na podporu opravy kostela: 50 Kč (2 euro). Dbejte pokynů kustodů, nevnášejte jídlo a pití do prostoru chrámu.
