Velikonoce jsou největším a nejstarším křesťanským svátkem, přesto však tento svátek není slaven všemi církvemi ve stejnou dobu a se stejným důrazem. Slovo Velikonoce má velmi odlišný původ v jednotlivých jazycích a kulturách. Pojí se s tradicemi nejen křesťanskými, ale i pohanskými. Hebrejsky - a po převzetí také v řečtině a latině - se tento svátek v církvi nazývá Pascha. Slovo Pascha je řeckým přepisem hebrejského Pesach - bylo vytvořeno pod vlivem aramejštiny. Pesach označuje starozákonní židovskou velikonoční slavnost a s ní spojené obřady, jejichž podstatnou část představuje obětování velikonočního Beránka s následnou rituální hostinou. Důležitost tohoto obřadu je ve Starém zákoně zvláště zdůrazněna, což dokazují i předpisy o velikonočním beránkovi: „Budete mít beránka bez vady, ročního samce“ (Ex 12,5). Vyprávění v Druhé knize Mojžíšově vysvětluje význam slova pesach pomocí podobně znějícího slovesa, které znamená - přeskočit, přejít nebo i zachránit: „Hospodin zástupů bude štítem Jeruzalému, zaštítí a vysvobodí, ušetří a vyprostí“ (Iz 31,5). Krev zabitého beránka na veřejích a nadpraží domů přiměje Hospodina, aby o velikonoční noci, při níž bude usmrceno všechno prvorozené, přešel domy Izraele, které tak nepostihne tato zhouba. Židé žijící pod vlivem pořečťování, zejména Filón z Alexandrie, chápali Paschu jako přechod: přechod ze smrti k životu, ze tmy ke světlu, z hříšného stavu ke ctnosti: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24). „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci“ (Jan 13,1). „My víme, že jsme přešli ze smrti do života…“ (1 Jan 3,14). Tato interpretace dosáhla svého vrcholu v Kristově velikonoční oběti, která je místem přechodu ze smrti do života, a proto i středem každého liturgického slavení, neboť toto slavení se otvírá této nové realitě. Židovský pesach je velmi těsně spjat s odchodem Izraele z Egypta (Ex 12,1 - 13,16). Jsou s ní spojeny obřady, které jsou historicky a literárně různého původu. V nejstarší textové vrstvě zpráv o Pesachu (Ex 12,21-23) jde o obřad s krví, která má charakter odvrácení zla: beránkova smrt a zvláště jeho krev odvrací hrozící pohromu. I pro literárně mladší vrstvy, které uchovávají starou tradici (Ex 12,1-14) je krev zabitého beránka znamením, poskytujícím ochranu a zaručujícím život. K tomuto výmluvnému znamení přistupuje aspekt rituální hostiny, jedení beránka. Beránek se má upéct neporcovaný v noci na ohni a jíst spolu s hořkými bylinami, a to v chvatu - ve stavu připravenosti k odchodu: „Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce“ (Ex 21,11).
Kořeny tohoto svátku sahají do doby předizraelské a původně šlo pravděpodobně o obřad kočovníků, který prováděli s drobným dobytkem. Obětované mladé zvíře se stávalo znamením a zárukou plodnosti a prospěchu celého stáda. Obětní krví se označily stanové kolíky, stádo i kočovníci měli být takto ochráněni před zlou mocí, jednalo se o tzv. krvavou kletbu. Beduíni chtěli tímto rituálem získat požehnání a ochranu bohů při svém putování. Tento rituál se uskutečňoval každoročně na jaře - u příležitosti přechodu ze zimních pastvin na letní. Vrcholem byla hostina, při níž se snědlo obětované zvíře. Jedlo se spolu se zeleninou a hořkými bylinami, které rostly v poušti a dávaly jídlu jistou příchuť. Obětované zvíře sloužilo za pokrm „pro život“ a znamenalo nový začátek. Tento svátek spojoval pastýře nejen mezi sebou, ale i s božstvem. Obřad byl následně v Izraeli spojen s historickou událostí, a tím učiněn použitelným pro víru v Hospodina.
K takto popsané paschální židovské hostině patří nekvašené chlebové placky. Tyto nekvašené chleby mají svůj původ v rolnické praxi. Svátek se konal před začátkem žní a nekvašený chléb se připravil z nových zrn. K pečení tohoto chleba se nesmělo použít nic z předcházející úrody, chyběl i kvas, a proto i tento rolnický svátek, podobně jako svátek pastýřů, poukazoval na nový začátek. Díky významové blízkosti byla tato dvojí praxe vzájemně spojena. Při kvapném odchodu si Izraelité vzali s sebou jako potravu na cestu těsto ještě nepromísené s kváskem Z něho pak pekli po cestě rychle zhotovitelné nekvašené chlebové placky, jak to dělají pocestní a nomádi (Ex 12, 34-39).
Velikonoční chléb tedy připomíná Židům odchod, cestu do Kanánu a s ní spojené útrapy. Nekvašené chleby jsou ve srovnání s obyčejným chlebem méně chutné a při paschální hostině připomínají právě skončené útrapy egyptské poroby. Proto říká otec rodiny, když na počátku poukazuje na nekvašený chléb: „to je ubohý chléb, který jedli naši otcové v egyptské zemi. Každý, kdo hladovíš, pojď a jez, kdo to potřebuješ, pojď a oslav pesach!“ (židovská paschální hagada). Tento chléb současně připomíná příchod do Zaslíbené země.
V době před vznikem království slavily izraelské kmeny ve svatyni v Gilgalu v údolí Jordánu u Jericha každoročně svátek jara. Překračováním Jordánu v průvodu napodobovali při něm příchod do Kanánu a jedli nekvašený chléb jako první pokrm Zaslíbené země, a to po sedm dní. Kniha Jozue nám tuto událost popisuje, přičemž poznámka o tom, že Izraelité slavili v Gilgalu pesasch večer 14. nisanu, je druhořadá: „Izraelci tábořili v Gilgalu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na jerišských pustinách hod beránka. Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chleby a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne“ (Joz 5,10-12).
Stejně jako pesach předizraelských kočovníků mohl být převzat od kanánských rolníků i zvyk jíst na jaře při začátku sklizně nekvašený chléb. Význam byl upraven tak, aby se stal vzpomínkou na spásonosnou událost. Nekvašený chléb byl původně první chléb nové sklizně, do něhož se nesmělo přimísit nic ze staré sklizně, a tedy ani kvásek, aby byl označen předěl mezi starým a novým. Písmo poukazuje na nekvašený chléb jako na symbol něčeho čistého a nového: „Nevíte, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek Kristus. V každém případě je noční domácí slavnost pesachu spojena se sedmidenními svátky nekvašených chlebů a vytváří jeden společný poutní svátek v Izraeli, i když oba dřívější svátky mají různý původ. Jaký byl důvod jejich propojení? Obě dvě oslavy sloužily stejné vzpomínce na vyjití z Egypta a slavily se přibližně ve stejnou dobu: „Hospodin, tvůj Bůh, tě v měsíci abíbu vyvedl v noci z Egypta“ (Dt 16,1).
14. nisanu či abíbu je k večeru zabit beránek a pak se koná noční rituální hostina. 15. Toto spojení pesachu s nekvašenými chleby dosvědčuje nejprve kalendář v Páté knize Mojžíšově, která jej umisťuje do jeruzalémského chrámu (Dt 16,1-8). Pesach tohoto druhu se patrně slavil poprvé v souvislosti s obnovením smlouvy za krále Jošijáše (640-609 př. Kr.): „Král vydal rozkaz veškerému lidu: Slavte hod beránka Hospodinu, svému Bohu, jak je psáno v této Knize smlouvy. Takový hod beránka nebyl slaven ode dnů soudců, kteří soudili Izraele, ba ani po všechny dny králů izraelských a králů judských. Až v osmnáctém roce vlády krále Jošijáše se v Jeruzalémě slavil takový Hospodinův hod beránka“ (2 Kr 23,21-23). „Potom slavil Jošijáš v Jeruzalémě hod beránka Hospodinu. Čtrnáctého dne prvního měsíce zabíjeli velikonočního beránka“ (2 Pa 35,1).
Podle Druhé knihy Kronik (2 Pa 30) uspořádal takový centralizovaný pesach již král Chizkijáš. Tento zvyk byl obnoven po návratu z babylonského vyhnanství: „Potom čtrnáctého dne prvního měsíce slavili synové přesídlenců hod beránka. Až do zničení druhého chrámu v roce 70 po Kr. se v chrámě poráželi beránci pro jednotlivé rodiny či společenství - a krev smývající hříchy vylévali kněží jako v případě všech obětních zvířat na oltář. Noční liturgie hostiny se však konala v jednotlivých domech, nejedlo se však již ve spěchu a cestovním úboru: lidé leželi podle řecko-římského zvyku jako skutečně svobodní lidé klidně u stolu (Mk 14,18).
Jako podstatná složka přistupovalo k tomu víno, jež se dodnes nalévá čtyřikrát; při třetím poháru, kalichu požehnání, se pronáší děkovná modlitba (1 Kor 10,16). Na tyto složky hostiny navazuje zvěstování, jež je povinností otce rodiny, nebo toho, kdo hostině předsedá. Tímto zvěstováním se oživuje vzpomínka na to, co Bůh vykonal pro mne a se mnou. Pozoruhodné je, že vedle úniku z otroctví a příchodu do Zaslíbené země je stále více událostí považováno za dění paschálního charakteru - především stvoření světa, smlouva s Abrahámem a obětování Izáka (čtení křesťanské velikonoční vigilie).
O velikonoční noci je očekáván příchod Mesiáše a konečné vykoupení. Po doznění vyprávění následuje chvála (Mdr 18,9) v podobě takzvaného halelu, tj. V kontextu židovských Velikonoc slavil Ježíš svou poslední večeři a nabídl sám sebe jako dar - oběť. On sám je chápán jako pravý velikonoční beránek. Apoštol Pavel proto říká: „…neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus“ (1 Kor 5,7).
Podle tradice byl Ježíš zatčen pravděpodobně v noci před židovským svátkem pesachu a v den příprav byl ukřižován: „Byly dva dny před Velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho“ (Mk 14,1).
Podle takzvaných synoptických evangelií se jednalo při Ježíšově poslední večeři o paschální hostinu. Ježíš tvoří spolu se svými učedníky „rodinu“, jejímž představeným a liturgem je on sám - a za tuto skupinu byl i pesach obětován (Lk 22,7-15).
V rámci této hostiny je nad chlebem a kalichem pronášeno „eucharistické“ slovo. Víno i chléb se stávají nositeli nového významu spásy, stávají se symboly spásy a Krista, slouží rovněž jako připomínka Kristova spásného díla pro všechny časy (Lk 22,19; 1 Kor 11,24n).
Vlastní důvod velikonočních svátků představuje však Ježíšovo zmrtvýchvstání. Vzkříšení bylo také příčinou, proč prvotní církev velmi záhy slavila neděli jako svátek zmrtvýchvstání, jako Velikonoce každého týdne - na rozdíl od židovské kultovní tradice slavit sobotu. Slavení Velikonoc se nezakládá na Bibli. Když se podíváte do historie, uvidíte, že tato tradice ve skutečnosti vychází ze starověkých rituálů plodnosti.
Název: Dílo Encyclopædia Britannica říká: „Původ anglického názvu Easter je nejasný. Anglosaský kněz Beda Ctihodný, který žil v 8. Zajíc a králík: Tyto symboly plodnosti „mají původ ve starověkých obřadech a symbolice související s pohanskými slavnostmi jara v Evropě a na Blízkém východě“. Vajíčka: Podle publikace Funk & Wagnalls Standard Dictionary of Folklore, Mythology and Legend zvyk shánět vajíčka, která údajně snesl velikonoční zajíc, „není pouhá dětská hra, ale pozůstatek rituálu plodnosti“.
Bohoslužby při východu slunce: Bývají spojovány s rituály starověkých ctitelů slunce „při jarní rovnodennosti, kterými se vítalo slunce s jeho velkou silou, jež vnášela do všech věcí, které rostly, nový život“.
Biblická varování: Bible nás varuje, abychom se při uctívání Boha vyhýbali tradicím nebo zvykům, které se mu nelíbí. (Marek 7:6-8)
Ve 2. Velikonoce jsou největším svátkem křesťanů. Během Zeleného čtvrtka, Velkého pátku, Bílé soboty a neděle vzkříšení si věřící připomínají umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Přinášíme přehled a informace o význam hlavních událostí nadcházejících dní, které utvářejí naši kulturu již po víc než tisíc let.
Zelený čtvrtek - Význam a rituály: Večer se slaví mše svatá na památku Večeře Páně. Připomíná se při ní Poslední večeře, kdy Ježíš ustanovil eucharistii. Na památku Ježíšova gesta, který při večeři také umyl nohy apoštolům, také kněz nebo biskup umývá nohy některým věřícím. Během mše často přestávají zvonit zvony a hrát varhany až do sobotní večerní bohoslužby. Při bohoslužbách se až do soboty místo zvonků používají tzv. klapače.
Velký pátek - Den pokání a postu, den, kdy si věřící připomínají Kristovu oběť na kříži. Na Velký pátek se neslaví mše, nýbrž bohoslužba na památku Umučení Páně. Jeho smrt a ukřižování se připomíná zvláštním způsobem, často modlitbou křížové cesty. Velký pátek je státním svátkem.
Bílá sobota - Dnem modlitby u Kristova hrobu a očekávání vzkříšení. V tento den se neslaví mše svatá. Až ve večerních hodinách se slaví mše ze zmrtvýchvstání Páně. Název je odvozen od bílých rouch věřících, kteří jsou večer křtěni.
Příběh Velikonoc pro děti | Biblické příběhy | Svatý týden
Sobota večer - mše o zmrtvýchvstání Krista: Osvobození od smrti a triumf nad hříchem se oslavuje během noci před nedělí Zmrtvýchvstání. Mše začíná po západu slunce, lidé jdou s paškálem křtít. Oheň před kostelem symbolizuje světlo Kristova vzkříšení; věřící s plameny postupně vstupují do kostela.
Neděle Zmrtvýchvstání Krista - Největší svátek křesťanského roku. Mše má slavnostní ráz. Žehnají se při ní pokrmy, často velikonoční beránek, maso a vejce.
tags: #velikonoce #ve #starem #zakone