Dnes se na oběť našeho Pána díváme z perspektivy tohoto světa. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové. Pašijový příběh nám líčí cestu toho, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl. Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny "mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického etablšmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále“. Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě, můžeme z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci. Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď - a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí. A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů - a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících - na místo za hradbami, místo zvané „lebka“, hebrejsky pak Golgota. A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. To jenom jemný Jan laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil! Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel. Peklo však není nic z toho; peklo je nicota, nejzašší nicota odloučenosti od Boha. A z tohoto kalicha bolesti Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane - a o němž čteme ve Starém Zákoně: kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele. Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem. Reformátoři Luther a Kalvín učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti. Ať katolická církev či jiní uvádějí rozdíly, kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, ale místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství a totální opuštěnosti. O tom, že Ježíš musel projít temným údolím, mluvíme jako o důležité zvěsti pro ty, kdo jsou ponořeni do podobné zkušenosti.
Oběť, víra a temnota pochybností
Mnohdy v procesu umírání - a to i těch nejzbožnějších lidí - se objeví tyto okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu Nietzschemu: Bůh zemřel. Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti rozmlouvat teologickými důkazy. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty „Bůh zemřel“. Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh - v tomto smyslu je věta ortodoxně křesťanská. Avšak duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a mnozí z nás v té či oné míře mají účast na těchto temných chvílích jeho utrpení. Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce; nic lidského jí není cizí. Ano, je to pravda - odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál, mlčením Bílé soboty až k ránu, které konečně přineslo světlo. Amen.
