Se žalmistou jsme se radovali, že jsme byli v Jeruzalémě (a my v neděli ve shromáždění Božího lidu).
Ale neděli vystřídal už všední den, sváteční veselí je pryč a my jsme opět uprostřed všelijakých konfliktů, které mezi námi tak snadno vznikají.
Už jsme slyšeli v Ž 120, jak se chovat k těm, kteří pomlouvají, jejichž jazyk je záludný, protože jejich rty jsou lstivé.
Jistě je možno vracet stejnou zbraní.
Naštvat se a když mě někdo ublížil, ublížit také jemu.
Je to jako když hrajete stolní tenis a protihráč smečuje.
Už jsme pověděli, že výzva k pouti do Jeruzaléma, „pojďme do domu Hospodinova“, vyvolávala velikou radost u těch, kteří nežili v Jeruzalémě a byli vzdáleni pravidelných bohoslužeb ve chrámu.
Cesta do Hospodina domu byla opravdu vyvrcholením celého roku.
Na ni se věřící těšili víc než na cokoliv jiného.
Poutníci se na cestě do Jeruzaléma navzájem povzbuzovali.
Druhou část žalmu dobře známe jako požehnání, které udílejí naši faráři a farářky při nedělních bohoslužbách.
Požehnání je slavnostní vyhlášení Boží ochrany.
Žehnáním přitakáváme dobrým silám, které k nám přicházejí od Boha.
Hospodinova moc je najednou slyšitelná a my se jí vírou můžeme chopit.
V žalmu 121. jde o proklamaci jistoty víry, že Bůh chrání na cestě toho, kdo putuje do jeruzalémského chrámu.
Žalmy 120-134 nesou zvláštní název.
V naší ekumenické bibli jsou ozna-čeny jako poutní písně.
Kraličtí je přeložili jako písně stupňů.
Jde opravdu o písně, které se zpívaly při stoupání cestou do jeruzalémského chrámu, neboť Jeruzalém je geograficky vysoko položené místo v Palestině.
Muselo se jít vzhůru, stoupat.
Ale bible nemá na mysli geografii.
Šlo o to, že vystupovat do Jeruzaléma znamenalo vystupovat z útrap všedního života, jít vzhůru k Hospodinu, jehož chrám je v Jeruzalémě.
„Kdyby sám Hospodin nebyl při nás,“ kde bychom dnes byli, řekne jistě nejeden z nás.
Mnohokrát jsme prožili Boží záchranu vskutku „za pět minut dvanáct“!
Tím víc Boží ochranu prožili a stále prožívají Židé, lid, který si Hospodin vybral, aby jako první národ na světě poznal Hospodina.
Tolikrát proti Izraeli povstali lidé a chtěli jej zničit, vyhladit ho z povrchu země.
Kniha žalmů je sbírkou 150 různých zpěvů, nářků, modliteb (oslavných, děkovných, naříkajících, či liturgických) z různých období izraelských dějin.
V hebrejském kánonu stojí na začátku jeho třetí části zvané Ketubím (Spisy) a patří k izraelské poetické a mudroslovné literatuře.
Kniha se dělí na pět částí (1 - 41, 42 - 72, 73 - 89, 90 - 106, 107 - 150), z nichž každá je ukončena doxologií ("požehnán buď Hospodin") a slovem "amen".
Dále je možno žalmy dělit podle obsahu na davidovské, vztahující se k událostem ze života izraelského krále Davida (celkem 73 žalmů), na tzv. poutní písně (120 až 134), na žalmy elohistické užívající pro Boha slova Elohim (42 až 83) a na žalmy oslavující Hospodina-Krále (93 až 99).
Některé žalmy se nedají zařadit do žádné skupiny a jsou tak prostě výrazem izraelské mudroslovné a poetické tvorby.
Dobu vzniku jednotlivých žalmů je obtížné určit.
Badatelé se většinou spokojí se zařazením do doby předexilní nebo poexilní a i to je často jen přibližné.
Teologie knihy žalmů není nijak systematická a není možné ji nějak obecně shrnout.
Žalmy jsou individuální skladby s různým teologickým významem.
Žalmy patří v Novém zákoně k nejcitovanější starozákonní knize a jejich význam a oblíbenost dosvědčuje i to, že byly mezi prvními z knih Starého zákona, které se překládaly do národních jazyků.
Systematický výklad Žalmů
Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků (Petr Chalupa).
Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? (Petr Chalupa).
Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží (Jiří Beneš).
Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti! (Jiří Beneš).
Hospodine, přej sluchu mým slovům (Ladislav Heryán).
Hospodin můj hlasitý pláč slyší (Ivana Gabriela Vlková).
Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám (Miloš Rejchrt).
Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Petr Pokorný).
Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu (Jan Sokol).
Ty však vidíš trápení a hoře (Tomáš Molnár).
Utíkám se k Hospodinu (Martin Prudký).
Hospodine, pomoz! Se zbožným je konec (Daniel Ženatý).
Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? (Petr Chalupa).
Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není“ (Miloš Rejchrt).
Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? (Pacifik Matějka).
Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě! (Pavel Hošek).
Hospodine, slyš při spravedlivou... (Jáchym Gondáš).
1-20: Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo (Jáchym Gondáš).
21-31: Můj Bůh září do mých temnot (Jiří Beneš).
32-51: Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! (Jiří Beneš).
Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou (Gabriela Ivana Vlková).
Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví (Petr Chalupa).
Hospodine, král se raduje z tvé moci (Martin Prudký).
1-22: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Pavel Filipi).
23-32: Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů (Pavel Filipi).
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek (Petr Chalupa).
Hospodinova je země se vším, co je na ní (Petr Chalupa).
V tebe doufám, Bože můj (Miloš Rejchrt).
Dopomoz mi, Hospodine, k právu (Jiří Beneš).
Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? tradiční označení kanonické sbírky žalmů, zahajující třetí část hebr. kánonu, tzv. Spisy (sr. L 24,44).
Ta, stejně jako Vulgata a moderní překlady, obsahuje 150 písní a modliteb.
LXX zná ještě jeden další ž., doložený i v Qumránu (kde se našly ještě další žalmy, v. Ž 151).
- V LXX a v křesťanské Bibli patří k tzv. 1. hebr. tehillím chvalozpěvy (Ž 145), v LXX psalmoi písně, doprovázené na strunný nástroj.
Jednotlivé ž. pocházejí z různých dob a liší se formou i obsahem.
Mnohé z nich měly nepochybně místo v chrámovém kultu v Jeruzalémě (hymny, žalozpěvy lidu, chvalozpěvy, žalmy královské), jiné vyslovovaly chvály nebo žal jednotlivce a opět jiné asi nebyly určeny pro kult a mohly sloužit soukromé potřebě (mudroslovné aj.).
Sotva však lze předpokládat, že je měl věřící v ruce v písemné podobě; některé byly memorovány (asi alfabetické), jiné snad sloužily pro pastýřskou péči při svatyni.
V dnešní podobě je Kniha žalmů asi zpěvníkem poexil. sboru z doby Druhého chrámu a byla určena chrámovým služebníkům.
Dnešní kniha Ž se dělí na 5 dílů, z nichž každý končí doxologií: 1-41; 42-72; 73-89; 90-106; 107-150 (snad podle Pěti knih Mojžíšovvých).
LXX a Vulgata má částečně odlišné číslování, protože některé ž. I v překladu je zřejmé, že ž. mají formu básně.
Charakteristickým rysem hebrejské poezie není rým v našem smyslu slova, ale spíše rým myšlenkový, tzv.
Pro pochopení ž-ů je důležité ujasnit si, kdo tu vyznává (lid či jednotlivec), kdo je oslovován (Bůh nebo člověk), co je obsahem (nářek nebo chvála) a jaká je situace, v níž ž. vznikl.
I jednotlivec se však cítil jako člen společenství lidu smlouvy.
Jednotlivcem však mohl být i reprezentant lidu.
Mnohé ž. byly asi určeny pro bohoslužbu.
Přesné určení jednotl. ž. 2. Převážná část ž. je v hebrejštině a v překladech opatřena nadpisky různého druhu.
2.2. Charakteristika.
Žalm (hebr. mizmór) 57× je píseň, doprovázená strunným nástrojem, často spojená se jménem Davidovým a vysílaná k Hospodinu (3,1 51,1 aj.).
Píseň (hebr. šír) 30× je asi nejčastěji píseň kultická a chrámová, v níž je chválen Hospodin a místo jeho přítomnosti, často rovněž charakterizovaná jako ž. (30,1 48,1 aj.).
I ta je doprovázena hudebními nástroji.
Poutní píseň (šír ha-ma`alót) je nadpiskem 15 poutních písní (120-134) v páté knize žalmů.
Pamětní zápis (michtám) nejasný nadpis žalmů 16,56-60.
Jako poučující (maskíl) je označena další skupina žalmů (52-55 aj.).
Tklivá píseň (šiggájón) je ojedinělé označení elegického zpěvu (7).
Chvalozpěv (tehillá) se často objevuje v textu, v nadpisku jen v Ž 145; jde o vděčný chvalozpěv jedince (65,2) i společenství (100,4).
Modlitba (tefillá) označuje prosbu (17,86,90,1O2,142 též Abk 3,1), často v utrpení jedince (4,2 102,2) nebo lidu (80,5) ve spojení s postem (35,13), ale též přímluvu (109,4).
Jeden ž. 2.3. Pokyny k provedení.
Celkem 5 nadpisků obsahuje hudební výrazy, 5 kultické a liturgické směrnice a 7 se týká melodií a nápěvů.
Jde o pokyny k přednesu a k doprovodu: Podle gatského způsobu (`al ha-gitít) může znamenat buď nástroj nebo nápěv s vítězným obsahem (z místa Gátu pocházel Goliáš)- ž. 8,81,84.
- Za doprovodu strunných nástrojů (bingínót) 4,6,54,67,76 aj.
- Ke hře na flétnu ('él ha-nechílót) jen 5.
- V několika nadpiscích se objeví lilie (šóšanním) což může označovat šestistrunný nástroj (45,60,69,80).
- Při tanečním reji (`al máchalat) snad může znamenat pokyn pro choreografii (53,88 sr. Pís 7,1).
- vysokým hlasem (`al `alámót) je snad pokyn pro ženský sbor (46).
- Podle Jedútúna (`al jedútún) může být jméno dirigenta zpěváků (62,77).
Některé jsou zcela nejasné: 9.
Některé snad doporučují nápěv známé písně: 22 nebo: 56.
Nevyhlazuj (`al tašchét) v záhlaví několika žalmů (57-59,75) snad navazuje na Dt 9,26n.
3. H.Gunkel zavedl zkoumání dějin formy, jež umožňuje stanovit druhy žalmů a jejich konkrétní určení.
3.1. Žalozpěv jedince je nejčastější druh ž-ů.
Příklady jsou doloženy ve SZ: 1S 1,9nn Iz 37,14n.
Člověk předkládá Bohu svou nouzi a očekává odpověď z úst kněze nebo proroka chrámového.
To vysvětluje, proč v některých ž. přechází nářek ve chválu a slib.
Tyto ž. mívají tuto skladbu: vzývání - nářek - prosbu - (chválu) - slib.
Podrobnosti nouze nejsou uváděny, aby ž. mohl být formulářem pro kohokoli.
3.2. Chvály jednotlivce.
Tyto chvalozpěvy jsou protějškem žalozpěvů a obsahují chválu a dík za vyslyšení nebo záchranu:
9,18,30,31n,34,92,116,138 aj.
Zachráněný přichází do svatyně s obětí (66,13n) a vypráví,co mu učinil Bůh (66,16).
Ohlíží se přitom na svou nouzi, na své volání a vyslyšení.
3.3. Žalozpěv lidu je jiný druh nářku: 44,74,79n,80,83,89 aj. (převážně v ž. Korachovců a Asafovců).
Převážně v době politicko-vojenského ohrožení.
Aspoň 74,79 se ohlížejí na pád Jeruzaléma.
Najdeme je i v Jr 14; Iz 63n; Abk 1; Jl 1n aj.
Stavbou se podobají žalozpěvům jedince (sr. 3.4.
Chvalozpěv lidu je opět protějškem žalozpěvu lidu.
V něm lid opěvuje Boží pomoc po vysvobození, jež je líčeno: 124,129.
Nejstaršími chvalozpěvy jsou píseň Mirjamina (Ex 15,1) nebo Debořina (Sd 5).
Sem patří i písně o Boží epifanii (Ž 18,8-16 Abk 3,3-15).
3.5. Hymny v počtu asi 30 jsou zpravidla bohoslužebné písně shromážděného lidu, který chválí Boží majestát a jeho slitování.
Hospodin je v hymnech oslavován jako Stvořitel a Pán událostí: 8,19,29,33,65 aj.
Najdeme je i v doxologiích v knize Jb a Iz 40nn.
Často začínají výzvou k chvále a jejím zdůvodněním (sr. 113).
3.6. Liturgie nebo stopy bohoslužebného použití najdeme v dalších žalmech: snad při procesí se schránou (24,132), při slavnostech (118) a při díkůvzdání (107).
3.7. Intronizačními žalmy bývají někdy nazývány některé žalmy královské (2,110).
Opírají se o prorocké zaslíbení domu Davidovu (2S 7) a připomínají králi při nastoupení na trůn nebo při podobné slavnosti (snad na podzim) Boží pomoc a ochranu, jež platí i pro Sijón (132).
K nim patří i svatební píseň pro krále (45).
Modlitbami a přímluvami za krále jsou žalmy 2On,61,63.
Žalozpěvem pro krále je asi Ž 89.
3.8. Písně poutní zpívali poutníci cestou k slavnostem v chrámu (Ex 23,14nn sr. Jr 31,6).
Tak jsou nadepsány 120-134, ale výrazně poutní charakter má jen 120.
K nim patří tzv. písně sijónské: 46,48,76.
V pozadí byla tradice o vyvolení Sijóna jako Boží hory, o níž je veden boj národů, ale Bůh je vítězem.
3.9. Požehnání obsahují ž. zpívané při odchodu ze svatyně.
Výslovně je uvedeno ve 118,25n, v závěru 129 a 134,3 (sr. 3.10.
Mudroslovné motivy obsahují ž. z pozdější doby.
Objevují se v poutních písních (127,1n.3nn 133).
Mohly by být i v knize Př jako zbožná reflexe o Bohu a světě.
Toho druhu jsou ž., zabývající se otázkou štěstí zlých (37.49.73).
Prvky moudrosti najdeme i v písních děkovných (31,24 32,6n 4O,5n).
Patří k nim též žalmy tórické (1,119).
4. prozradí jen málo ž. Vyjímkou je čas po exilu (127, 137).
Mnohé žalmy předpokládají existenci království v Izraeli nebo v Judsku, tedy dobu před 587 př. n. l.
Některé jsou velmi staré (19,29) nebo velmi pozdní (129).
Je pravděpodobné, že i velmi staré ž. se opakováním aktualizovaly.
Melodie ž. 5.
V knize Ž jsou zařazeny jednotlivé sbírky: žalmy Davido-vy (3-41), písně Korachovců (42-49), hallely (111-118), poutní písně (120-134); nápadná je skupina ž. elohistických (42-83), nichž je jinde běžné jméno Hospodin (jhwh) nahrazeno jménem Bůh ('elóhím).
Je možné, že zvláštní kompozicí byl blok ž., zarámovaný dvěma ž. tórickými (1 a 119), na který navazovaly menší sbírky (Cl.Wester-mann).
M.Bič vidí v knize Ž dnes už narušená liturgická pásma starších i pozdějších sz. slavností.
V těch starších hrál významnou roli davidovský král.
V době poexilní se účel sbírky změnil.
Král už nebyl, nebo byl vyhlížen jako Přicházející.
Jako se demokratizovala v Izraeli role moudrosti, tak se v době poexilní demokratizovalo uvědomění jedince, jímž kdysi byl král a jeho role v bohoslužbě.
6. Ž. se staly podkladem mnoha chorálů i oratórií (De profundis na Ž 130), pro reformované církve jsou základem kancionálů, patří do liturgie řk.
O 14. neděli v mezidobí budeme při mši zpívat Žalm 123.
Protože mu byl ale nedávno věnován jeden díl pořadu Bible v liturgii, nebudeme se jím teď zabývat.
Pokud nalistujeme v některém vydání Bible knihu Žalmů, zjistíme, že jednotlivé žalmy jsou často uvozeny nadpiskem.
Ten se samozřejmě při mši nebo při modlitbě breviáře vynechává.
Je ale součástí žalmu, i kdyby byl k němu přidán třeba až dodatečně.
Nadpisy obsahují různé informace, někdy je v nich třeba zmínka o autorovi.
Tak je mnoho žalmů připisováno Davidovi, což mělo za následek, že tento král začal být považován obecně za autora Žaltáře.
Například nadpis kajícího Žalmu 51 jej přímo přiřazuje ke konkrétní situaci v Davidově životě - žalmistova prosba o odpuštění je spojena s pokáním krále Davida poté, co ho pokáral prorok Nátan za svedení Bat-šeby a zabití jejího manžela.
Jiné písně se v nadpisu připisují Davidovu synu šalomounovi.
U patnácti žalmů počínaje žalmem 120 (tedy včetně nedělního Žalmu 123) nalezneme v hebrejštině v nadpise zvláštní slovo maalot.
Tímto hebrejským slovem se někdy tato sbírka také označuje, protože je více možností, jak je přeložit - stupňové žalmy nebo žalmy výstupu.
Někdy se jim také říká poutní písně, protože se pravděpodobně jedná o sbírku patnácti písní, které zpívali poutníci na cestě do Jeruzaléma.
Žalmy se také mohly zpívat přímo při výstupu na chrámovou horu a vstupu do chrámu.
Sbírka začíná Žalmem 120 K Hospodinu jsem volal ve své bídě, a vyslyšel mě.
Jedná se o nářek jednotlivce, který si stěžuje Hospodinu, že musí pobývat mezi nepřáteli, kteří touží po boji.
Žalmista zároveň vyjadřuje svou touhu po míru i svou důvěru v Boží vyslyšení.
Následuje Žalm 121 Zvedám své oči k horám.
Hory jsou místo, kde je možné se setkat s Hospodinem a obzvláště to platí o Sionu, ke kterému žalmista putuje.
Cestování je ale vždy nebezpečné.
Člověk vychází z jistoty svého domova, kde nemusí být úplně spokojený, ale kde všechno zná a kde ví, co může očekávat.
A právě to vyjadřuje celý žalm.
Hospodin je pánem nad světem, protože stvořil nebe i zemi.
Není na zemi místo, kam by nesahala jeho vláda a kde by nemohl ochránit toho, kdo jde za ním.
Dále v žalmu slyšíme, že Hospodin nespí.
To nám může připomenout, jak se Eliáš posmíval Baalovým prorokům, že snad jejich bůh spí, když si nevšímá oběti (1 Král 18,27).
Horké slunce může znepříjemnit cestu.
Když je ale poutník ujišťován, že mu neublíží slunce ani měsíc, naráží se tím na kulty bohů těchto nebeských těles v pohanských náboženstvích.
Poutník se tedy vydal na cestu a je naplněn vírou, že ho Hospodin bude chránit.
Na třetím místě stojí ve sbírce píseň radosti z Hospodinova chrámu - Žalm 122.
Zaradoval jsem se, když mi řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme“.
Poutník již stojí v branách Jeruzaléma a obdivuje ho.
Má před sebou nádherné město, ve kterém probíhá bohoslužba celého Izraele a ve kterém je pořádek zajištěný spravedlivým soudem.
Po této oslavě Jeruzaléma přichází Žalm 123 Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi, který budeme zpívat o následující neděli.
Poutník dorazil do nádherného města Jeruzaléma k Hospodinovu chrámu a nyní vyznává, že Hospodin je ještě vznešenější, neboť má svůj trůn na nebi.
A to pokračuje vyznáním o tom, že služebníci hledí na ruce svých pánů a paní, dokud se nad nimi nesmilují.
Tento hold panovníkovi Hospodinu má podobnou oslavnou funkci, jako naše trojí zvolání při mši Kriste smiluj se, Pane smiluj se, Kriste smiluj se.
A jaká příkoří to byla? O tom vypovídá následující Žalm 124.
Kdyby Hospodin nebyl s námi - ať to vyzná Izrael.
Poutník v něm připomíná sobě i svému lidu, z jakých nebezpečí ho Hospodin vysvobodil.
Cítí se, jako by unikl jen o vlas, jako pták, kterého už měl ptáčník ve své síti.
Oslava Hospodina je jistě důležitou součástí křesťanského života.
Může se ale stát, že nevíme, jak to dělat.
Není potřeba hledat vzletná slova.
Můžeme to dělat způsobem, který se v Písmu mnohokrát opakuje - prostě si připomínat, co pro nás Bůh už udělal a jak mocně v náš prospěch zasáhl.
Sbírka pokračuje žalmem 125 Kdo doufají v Hospodina, jsou jako Hora Sión, která nekolísá, trvá navěky.
Pohled na Jeruzalém a chrámovou horu tedy vyvolává u poutníka další a další asociace.
K pevnosti hory přirovnává toho, kdo se svou vírou opírá o Hospodina.
Vždyť Bůh je se svým lidem a nedopustí, aby bezbožník vládl nad spravedlivým.
Následuje Žalm 126.
Jeho začátek se většinou překládá: Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách.
Můžeme se ale setkat i s překladem Když Hospodin úděl Siónu změnil.
Ať ale překládáme jakkoliv, vždy se jedná o připomínku mocného Božího zásahu, který vyvolal radost věřících a údiv pohanů.
Žalm 127 je opět chválou na Jeruzalém a jeho chrám: Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí.
Tato věta vyjadřuje obecnou lidskou zkušenost, že lidská snaha může bez Božího požehnání přijít vniveč.
V žalmech jsou však tyto obecné výpovědi s oblibou spojovány s něčím konkrétním, aby nám byly bližší.
Tak v této souvislosti můžeme myslet na dům Boží, tedy na chrám.
Izraelité dvakrát postavili chrám a dvakrát ho nepřátelská vojska zničila.
Podobně i druhá polovina verše zmiňuje nemožnost uhlídání města, pokud ho nestřeží sám Hospodin.
Zde si můžeme dosadit Jeruzalém, Boží město.
Na to navazuje Žalm 128 Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.
To, na čem v životě opravdu záleží, je bázeň před Bohem, tedy že ho člověk staví nad ostatní panovníky i nad svou práci.
Nyní sbírka pokračuje nářkem - Žalmem 129 Velmi mě sužovali od mého mládí - ať to Izrael řekne.
Modlící se znovu vrací ve vzpomínkách k přestálým křivdám.
Používá přirovnání ze zemědělství - nenávist nepřátel se do něj tak zarývala, jako kdyby orali na jeho zádech.
Žalmista je ale schopen proměnit tyto své bolestivé vzpomínky v oslavu Hospodina, který ho vysvobodil.
Následuje Žalm 130 Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas.
Je to nářek jednotlivce a dnes je spojován pod latinským názvem De profundis, především s modlitbou za zemřelé.
V rámci sbírky poutních písní však žalm nemluví ani tak o smrti, jako spíš o vyznání vin před vstupem před Boha.
Žalmista volá k Hospodinu z hloubi své bolesti a prosí o odpuštění hříchů, vždyť kdo by před Hospodinem obstál.
Tím už ale přechází do vyznání Boží velikosti a dále v něm pokračuje oslavou Božího milosrdenství: „Vždyť u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.“
Žalmista očekává s Izraelem Hospodina toužebněji, než noční strážce města svítání.
Žalmistovi ale nestačí jen to, že prosí o očistění od hříchů.
Chce se zbavit i toho, co k nim vede, a to jsou přílišné ambice.
Proto předstupuje před Hospodina s pokorou, jak o tom zpívá Žalm 131 Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči.
Žalmista vyjadřuje svou mírnost tím, že se srovnává s dítětem, které pokojně odpočívá na matčině klíně.
V další písni se žalmista opět vrací k chrámu.
Pamatuj, Hospodine, na Davida, na veškerou jeho starostlivost (Žalm 132).
Připomíná Davidovo odhodlání najít místo pro uctívání Hospodina.
Je zde také zmínka o nalezení Archy úmluvy a její přinesení do Jeruzaléma.
Žalm pokračuje narážkou na takzvané Nátanovo proroctví, které nalezneme v 2 Sam 7 - slib, že pokud budou Davidovi potomci zachovávat smlouvu s Hospodinem, potrvá jeho dynastie navěky.
Předposledním žalmem sbírky je Žalm 133 Hle jak dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu.
Poslední Žalm 134 Nuže, velebte Hospodina, všichni Hospodinovi služebníci je závěrečnou výzvou k oslavě Boha.
Мůžeme ho chápat jako dialog - napřed poutník vyzývá kněze a levity sloužící v chrámu, aby velebili Hospodina.
Na poutních písních je dobře vidět, že žalmy nejsou nějakou vzletnou poezií, ale že byly od nejstarších dob chápány jako vyjádření pocitů konkrétního člověka a mohou k tomu posloužit i nám.
