Tři krále neboli svátek Zjevení Páně slavíme každý rok 6. ledna. Končí vánoční období a ve většině domácnosti se odstrojuje vánoční stromeček. V Česku každý rok probíhá dobročinná Tříkrálová sbírka, kdy koledníci v kostýmech tři králů chodí od domu k domu a koledují i v ulicích. Svátek Tří králů připomíná starou legendu o mudrcích z východu, kteří prý z hvězd vyčetli, že se v Betlémě má narodit židovský král. Přišli právě v den, kdy se Ježíšek narodil, dítěti se poklonili a k nohám mu složili nejvzácnější dary, které lidé v té době znali, myrhu, zlato a kadidlo.
Zlato bylo symbolem bohatství. Myrha je keř, jehož voňavá pryskyřice se používá při výrobě léků, olejů, pleťových vod a parfémů. Byla nesmírně drahá, a tak ji časem vystřídalo levnější kadidlo, vonná pryskyřice z kadidlovníku. Když se pálí na rozžhaveném dřevěném uhlí, vzniká voňavý kouř. Figurky tří králů najdete téměř v každém vánočním betlémě. Když ale koledníci na dveře domů křídou píšou písmena K+M+B a letopočet, nejde o počáteční písmena jejich jmen Kašpar, Melichar a Baltazar. Jde o zkratku latinského Christus mansionem benedicat, Kristus požehnej tomuto domu. Písmena se nemažou, ale zůstávají na domech až do dalšího roku.
Svátkem Tři králů začíná více než osm týdnů dlouhá doba masopustu, radovánek, zabijaček, hostin, svateb a namlouvání, tancovaček a bálů. Lidé hodují, jedí, pijí a radují se. V České republice se každoročně 6. Svátek Tří králů se slaví každý rok 6. V roce 1967, v době tehdejšího částečného uvolnění, vyšla ve vydavatelství MNO, v edici Magnet, útlá brožovaná knížka „Tři kontra gestapo“. Reportáž autorů Petra Kettnera a I. M. Když knížka připomínající význam i velikost lidí svázaných se západním odbojem v roce 1967 konečně spatřila světlo světa, byl její osmdesátitisícový náklad rozebrán během několika dnů.
Oba autoři, kterým se po jejím vydání přihlásili další účastníci a pamětníci podzemního hnutí, proto plánovali další, doplněné vydání. Tento záměr však v roce 1968 zmařila nová okupace a následující dlouhá léta tzv. normalizace a dalšího zamlčování, zkreslování a zapovídání historických skutečností, které nekorespondovaly s prosazovanou ideologií. Některá upřesněná fakta tak P. Kettner a I. M. Jedlička mohli prostřednictvím nového vydání své knižní reportáže předložit až nyní, po takřka jedenatřiceti letech. Před několika týdny nakladatelstvím Riopress nově vydaná publikace nese poněkud pozměněný název „Tajemství tří králů“.
Také formát je nový, přibližně A5. V porovnání s předchůdkyní je v novém vydání i více dokumentárních fotografií. Těch je nyní bezmála sedmdesát a ještě lépe tak doplňují ožívající vyprávění. Stejně jako fotografie, jsou nové i četné stati textu. Některé kapitoly jsou doplněné, jiné úplně nové. Například kapitola „Před operací Barbarossa“, která stručně shrnuje stav komunistického odboje před napadením SSSR, vzhledem ke svému obsahu zřejmě nemohla být do původního vydání vůbec zařazena.
Ndávno uvedený televizní seriál nepochopitelně řadu závažných faktů, uvedených již v prvním vydání knihy, ignoroval. Byl jí spíše jen volně inspirován a i přes svůj rozsah a značné možnosti, zejména role vypravěče, v něm tak bohužel chybělo, nebo bylo zkresleno, hlavně na úkor zbytečných, kabaretních a erotických scén, mnoho podstatného. Tak například nejbližší Morávkův spolupracovník, radista František Peltán byl velmi odhodlaným a statečným mužem, který se neváhal prostřílet z gestapácké léčky, a když později ani on životem nevyvázl, na jeho kontě bylo několik gestapáků, které vzal sebou. Je proto smutné, že byl v seriálu představen, jako polozbabělý sukničkář. Naštěstí, v knížce je jemu i četným dalším postavám podzemního hnutí věnován prostor rozhodně zasloužený a fakta s kterými se čtenář seznámí jsou významnou korekcí „uměleckého“ pohledu seriálu.
Proto všichni, kteří se zajímají o skutečnou pravdu, jistě v tomto směru knihu zvláště ocení. Jejím přečtením získají i zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda se naše země může, či nemůže počítat k vítězům 2. Na 186 stránkách, zpracovaných formou rekonstrukce jedné z nejdramatičtějších kapitol tajné fronty v nacisty okupované zemi, je vyprávění jmenovité, mnohem obsažnější i podstatně objektivnější, než bylo ke spatření na obrazovkách. Velkou část knížky je možné prostě nazvat - co bohužel v seriálu nebylo.
Pumové útoky na samé srdce třetí říše, jakými bezesporu odpálení náloží v budovách říšského ministerstva letectví, policejního ředitelství v Berlíně, nebo pokus o atentát na vlak samotného Himmlera, byly velice odvážnými akcemi. Také lokomotivy německých vojenských transportů se po explozích sabotážních trhavin často zastavovaly kdesi na trati. Postupně se však hlavní náplní skupiny stávalo zejména zpravodajství. Například díky kontaktům v plzeňské Škodovce, nebo pražském Letovu putovaly do Británie i výkresy nových zbraní wehrmachtu, mezi kterými byl i prototyp nového německého tanku, později známého, jako Tiger. Nejvýznamnější kapitolou činnosti se však stala právě spolupráce s agentem působícím přímo v německé zpravodajské službě, známým pod krycím označením A 54.
Nejbližším kontaktem A 54 v Praze se stal štábní kapitán Václav Morávek, který bude zřejmě pro čtenáře Střelecké revue nejzajímavější postavou. Netajil se svojí vírou v Boha a své dvě 9 mm pistole, a proto bývá často nazýván „pobožným střelcem“. Ve střelbě z pistole byl předválečným mistrem a také díky tomu z trojice „králů“ vzdoroval léčkám gestapa nejdéle, celé tři roky. Dokázal se například prostřílet i z třetího patra, z podkrovního bytu obklíčeného osmi příslušníky gestapa. V předjaří roku 1942 ještě stačil navázat spojení s příslušníky britských výsadkářů „Silver A“ a „Anthropoid“, ale později, první jarní den, stejně, jako předtím jeho druhové padl do léčky gestapa. V hrdinském boji o svobodu svojí spojky a vzápětí i o svůj vlastní život podlehl mnohonásobné přesile a padl.
Tak, jako někteří další, také on však neprodal svůj život lacino. I během posledního, nerovného boje s velkou přesilou padlo k zemi, pod zásahy kulek z jeho zbraní, několik gestapáků. Jedinou věcí, kterou jsem v novém vydání nenašel, je krátká zmínka o tom, že Morávek připravil i provedení atentátu na gestapáka Abendschöna, který se stal značně nebezpečným pro jeho, v té době již podezřelého a sledovaného, korunního informátora A54 (Paula Thümmela). Rozběhnutou akci tehdy přerušila jen souhra náhod.
Protože v tomto krátkém seznámení s knížkou není možné podrobně popisovat její celý obsah, dovolte mi na závěr vyjádřit alespoň přesvědčení, že by neměla chybět nikomu, komu není historie domácího odboje lhostejná a chce si o ní ucelit své informace. Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? … A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Evangelista Matouš nás takto zpravuje o události, jež si v křesťanském světě připomínáme každoročně 6. ledna. Tímto dnem končilo vánoční období a v současnosti mnozí z nás odstrojují stromek a uklízejí betlém. Naši předkové však až v tento den stavěli do betléma figurky tří králů a jejich doprovodu. Betlém jejich příbytky zdobil mnohem déle, někdy až do 2. 6. leden je v lidovém prostředí spojován také s kolední obchůzkou chlapců ustrojených za tři krále s korunami. Zpívali koledu a žehnali domu a jeho obyvatelům a za odměnu dostávali něco jídla nebo drobný peníz. Na znamení své návštěvy zanechávali nad dveřmi svěcenou křídou nakreslený nápis K+M+B s letopočtem. Nyní si písmena vysvětlujeme jako počáteční značku jmen tří králů - Kašpar, Melichar a Baltazar. Vánoční doba trvá až do 6. ledna, tedy až do svátku Zjevení Páně, kterému se lidově říká svátek Tří králů. Ten se často stával námětem různých uměleckých děl. Jedním z nich je i obraz Klanění tří králů od německého barokního malíře Johanna Heisse z roku 1701, který je součástí sbírky Muzea umění Olomouc.
Kromě příchodu mudrců se slaví Kristův první zázrak na svatbě v Káně jako znamení Kristovy epifanie (zjevení Boha lidem v osobě Ježíše Krista). Předvečer tříkrálového svátku se podobal štědrovečernímu, a to dodržováním postních jídel, věštěním, vykuřováním příbytků a kouzlením. Žehnala se voda, sůl, kadidlo, křída, síra i česnek, používané na ochranu polí, domů a dobytka. Osud se věštil z litého olova nebo vosku, ze snů, ze svíček pouštěných v ořechových skořápkách po vodě či z házení mincí do vody. Příběh o příchodu mudrců z východu a králi Herodovi se stal námětem tříkrálových her, které bývaly oblíbenou lidovou zábavou.
Scéna klanění králů přinášejících dary právě narozenému Spasiteli symbolizuje přijetí Ježíše Krista za krále celého světa. Když mudrcové uviděli na nebi jasně zářivou hvězdu, která jim ukázala směr, putovali za ní, až nalezli v Betlémě děťátko s jeho matkou Marií. Na kompozici našeho obrazu králové se svým průvodem obklopují svatou rodinu v ruinách antické architektury. Vlevo zobrazený nejstarší z králů Kašpar přinesl Ježíškovi zlato, z druhé strany mu Melichar předává kadidlo a za Melicharem stojící černoch Baltazar pak myrhu.
Ve Francii mají oslavu Tří králů tradičně spojenou se svátečním koláčem z listového těsta s mandlovou náplní, do něhož se zapéká malá figurka či mince. Koláč se krájí na tolik dílů, kolik je v domácnosti stolovníků, a ještě jeden díl navíc (díl pro chudé). Tříkrálové koláče se podle nejrůznějších receptů pečou i v dalších zemích především západní a jižní Evropy a dokonce také v některých částech Rakouska. Ve Francích, tedy v oblasti dnešního Bavorska, zvolený král podle starého obyčeje kropil stavení a psal tříkrálové křížky.
Joannes Aubanus Boëmus (1485‒1535), jenž je autorem latinského pojednání, které přeložil do češtiny kroměřížský učitel Jan Mirotický a vydal je v Olomouci v roce 1579 u Jana Olivetského pod názvem Obyčeje, práva, řády aneb zvyklosti všech národů, ve třetím dílu v kapitole patnácté popisuje tento francký zvyk: „Na den Tří králů, jenž se den Ukázání Páně oněm mudrcům jmenuje, jedna každá čeládka z medu a z mouky, přidadouc zázvoru a pepře, mazanec udělají a krále sobě vyvolí tímto způsobem.“
Koláč hospodyně dělá, do kteréhož bez spatření jiných, když jej hněte, jeden peníz vpustí a potom odhrabíc uhlí na horkém ohnisku jej praží a upraží na tolik kusů láme, kolik osob se mezi čeládkou nachází. Oddělují se také Kristu Pánu, blahoslavené Panně a třem mudrcům jejich díly, kteréž se místo almužny rozdávají. V čím kusu by pak groš neb ten peníz nalezen býl, toho všichni králem jmenují a na stolici ho vsadí a potřikrát ho vzhůru s plesáním vyzdvihují. Stejně jako v Německu a Švýcarsku se i podle vídeňského receptu tříkrálový koláč připravuje z kynutého těsta podobného našemu těstu na velikonoční mazanec. Z těsta se tvoří buď jeden velký bochník, nebo devět menších bochánků, z nichž ten prostřední je největší. K němu se pak dokola připevňuje zbylých osm menších bochánků.
Nyní si zkusme recepty z dalších zemí: Francie (Galette des Rois), Itálie (Pinza veneta), Španělsko (Rosca de Reyes), Portugalsko (Bolo-rei), Řecko (Vassilopita) či Skotsko (Black bun). Koláč pak nezapomeňte ozdobit papírovou korunou, s jejímž zhotovením jistě rády pomohou děti. Tříkrálová obchůzka je posledním koledováním z vánočního cyklu. Kromě přání dobrého roku koledníci recitují veršovaný text na památku tří králů.
Zvyk obchůzek a koledování je poprvé doložen z období kolem konce třicetileté války, ale v jindřichohradeckých pramenech je zmiňována koleda žáků s děťátkem (1583) a s hvězdou (1579). Doklady ze 17. století dokládají např. chození pražských zedníků a kameníků s hvězdou. Podoba koledování se lišila kraj od kraje, ale společnými rysy byla modlitba, zpěv, vykuřování domu kadidlem a svěcenou křídou psaný symbol C+M+B nebo K+M+B+aktuální rok. Obyčej žehnání domu vychází zřejmě z pohanského zvyku vykuřování. Období rekatolizace od konce třicetileté války (1648) přineslo v českých zemích tříkrálové obchůzky duchovního s ministranty a kostelníkem, často také s učitelem a jeho žáky. Koledníci odříkávali modlitby a zpívali, farář s ministrantem vykuřovali kadidlem domy, které také kropili svěcenou vodou a na dveře, častěji však na horní část jejich rámu psali již uvedenou zkratu K+M+B+rok. Později tyto obchůzky vedl učitel, který za ně od vrchnosti dostával výslužku. Obydlí vykuřoval kadidlem kostelník. Nyní ve svátek obcházejí zejména chlapci. Ta tam jsou jejich bývalá roucha a jen papírové koruny na hlavách připomínají jejich vznešený původ. Dříve jejich dlouhé královské roucho byla maminčina parádní košile lemovaná krajkami, někdy k tomuto účelu dostačovala i tatínkova bílá košile, kterou bylo ovšem třeba olemovat zlatým papírem. Na šíř přeložený řasený šátek nahrazoval královský plášť. Na Slovácku jednotlivé krále označovala červená, černá a bílá koruna a každý král míval vyznačen na koruně iniciál svého jména. Královské žezlo, symbol moci byl vhodně nahrazen kuželem od přeslice. Nosívali i hůl či berlu, malý betlém a papírovou zlatou hvězdu, nebo kometu na tyči, která krále vedla do Betléma. Jeden z králů nosil „kadidelnici“, kterou tvořil obyčejný plechový hrnek, jehož dno bylo hřebíčkem provrtáno jako síto, aby k žhavému dřevěnému uhlí měl přístup vzduch. Příbytky vykuřovali skutečným kadidlem. Postava Baltazara hrála roli „černého vzadu“, tvář mouřenína si chlapec začernil a místy si zbylí dva tváře začervenili. Jednou z nejznámějších tříkrálových lidových koledních obchůzek bývalo „chození s hvězdou“. Malí koledníci velice často také chodívali se skříňkovým betlémem. Koledníci byli obdarováváni drobnými pamlsky, ovocem, ořechy a penězi. Někde na Milevsku nosíval král mouřenín v ruce hvězdu ze skla, v níž hořelo světlo. V Kašperských Horách nosil jeden z králů tyč, na jejímž vrcholu byla hvězda a panáček s rolničkami. Figurka se pomocí kliky otáčela a rolničky na ní při pohybu zvonily.
