Jan Rozek je jedním z mála českých laických znalců církevního práva. Studoval na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu a čtyři roky působil jako církevní soudce. Na Slovensku spišští kněží zatlačili na biskupa, aby odvolal kněze odsouzeného za sexuální zneužívání. Francouzský kněz Bernard Preynat byl na počátku července odvolán z kněžského stavu. Lyonského arcibiskupa Phillipa Barbarina letos v březnu odsoudili za zatajování těchto činů. A iniciativa Nebojte se v Polsku zveřejnila vloni mapu církevní pedofilie. Asi nejznámější kauzou u nás je případ Františka Merty, který byl odsouzen za zneužívání ministrantů v roce 2001.
Arcibiskup Jan Graubner o něm prohlásil, že nemá žádné ustanovení ve farnosti. To však znamená, že působí jako zastupující kněz pro případy, kdy jiný kněz onemocní, a tím pádem nemají věřící žádnou kontrolu nad tím, kde se pohybuje a co dělá. Mimochodem arcibiskup Graubner tehdy řekl, že pokud se prokáže, že věděl a nekonal, odstoupí. Ale neodstoupil. Asi před třemi roky se na mě jako laického církevního soudce začaly obracet některé z obětí sexuálního zneužívání kněžími, kterým jsem se snažil neoficiálně pomoci. Postupně jsem zjišťoval, že nejde o jednotlivá pochybení, ale o systémový problém.
Lidé, kteří ztratili důvěru v církevní hodnostáře, přicházeli za mně proto, že jsem laik. Spustili jsme web Pro čistou církev, který mimochodem velmi vysoko hodnotil dokonce druhý sekretář Kongregace nauky víry Mons. Scicluna a také šéf papežských center pro ochranu dětí P. Hans Zollner. Vzhledem k tomu, že jsem dříve úzce spolupracoval s kardinálem Dukou a vypracoval pro církev řadu projektů, nepředpokládal jsem, že nastane problém, když jsem předložil projekt, na jehož základě by církev sama eliminovala odsouzené kněze bez médií. Jenže letos 5. února jsem najednou dostal děkovný dopis za všechny své služby a den na to na církevním webu cirkev.cz vyšlo prohlášení České biskupské konferenci, aby nikdo nekontaktoval Jana Rozka a spolek Pro čistou církev. Nerozuměl jsem tomu, a ani třem trestním oznámením, které na mne podává kardinál Duka, nerozumím.
Papež František přitom jasně řekl: v žádném případě se nesnažte hájit dobré jméno církve a nechte tyto případy vyšetřovat laiky. Například v Bostonu je v současnosti díky tomu, že se tamní katolická organizace očistila, historicky největší zájem o kněžské povolání. O mně tvrdí brněnský biskup, že jsem založením webu Pro čistou církev poškodil pověst katolické církve. Kdyby měla církev ještě útrpné právo, už bych byl upálen.
Přestože máme kolem stovky výpovědí obětí a oslovují nás další, Dominik Duka připouští pouhých deset případů. Představte si dívku, která byla v jedenácti letech zneužívaná, v devatenácti má úplně zničený život, ale až v době, kdy její děti dorostou do stejného věku, pociťuje retraumatizaci a potřebu své děti chránit a teprve nalézá odvahu o svém problému mluvit. V České republice je však promlčecí lhůta pouhých deset let. V církevním právu je to sice dvacet let od nabytí plnoletosti oběti, jenže někteří církevní představitelé za problém považují teprve případ, kdy dojde k penetraci. Pokud oběť nebo její rodič přišli za nadřízeným provinilého kněze, mohli slyšet: „To je strašné, co se vám stalo, opravdu. Tady máte svatý obrázek a pomodlete se za duši onoho kněze.“ A to je všechno.
Je tu také silný tlak na oběti, dostávají dopisy, je na ně podáváno trestní oznámení. Po nás se třeba chce, abychom zveřejnili jejich identity. Po pár týdnech mi třeba oběť, rodič nebo někdo z okolí napíše zprávu a za nějakou dobu požádá o schůzku. Většina z obětí zažívá trauma a je pro ně těžké o svých zkušenostech hovořit. Někdy si chce oběť jen promluvit. Vždycky se na začátku zeptám, co chce. Pokud potřebuje psychologickou pomoc, nabídneme ji, pokud chce právnickou podporu, máme ji k dispozici. Můžeme dotyčného také spojit s jinou obětí nebo zařadit do podpůrných skupin, které jsou dvě, jedna v Praze a jedna v Brně.
Katolická církev je prostředí, kde se nediskutuje a panuje tam absolutní autorita. Biskup je něco jako monarcha a kněz je svatý člověk. Děti se třeba ptávají, jestli pan farář chodí taky čůrat. Navíc církevní komunita je víc než rodiče a rodina, obrácením se proti ní člověk přijde o všechno, o všechny přátele, o možnost prožívat společně svou víru, často také o práci nebo v případě dítěte o možnost navštěvovat katolickou školu. Za komunismu získala církev mučednickou aureolu a to, jak je zbytkem společnosti napadána a vysmívána, katolickou komunitu silně stmelilo a uzavřelo.
Je známé, že ve věci sexuálního zneužití nejde tolik o sexualitu, ale především o uplatnění moci. Představený dominikánského řádu - z něhož pochází i pan kardinál - přiznal počet pachatelů sexuálního násilí v řádu, který odpovídá 15 procentům dominikánů u nás. Kněžský stav mimochodem patří mezi povolání vyhledávaná deviantními jedinci pro snadný přístup k dětem, jako jsou třeba i lékařská nebo učitelská profese. V praxi to pak vypadá tak, že když má kněz poměr s dospělou ženou, zplodí dítě a ožení se, je suspendován a nesmí dělat kněze, pokud ale ubližuje dítěti, nestane se mu leckdy vůbec nic.
Panuje tu taková úvaha, že jednoho kněze nevyváží ani tisíc řadových věřících, protože má svěcení a může vést mši svatou. Proč by tedy měl být vyřazen z kněžského stavu jen kvůli několika dětem? Pokud jste třeba matka dětí, které chcete poslat na tábor, a generální vikář najednou rozhodne, že do vaší farnosti přijde jiný kněz, tak jako rodič nemáte žádnou šanci dovědět se, kde ten farář působil předtím a jaká je jeho historie. Řeknou vám o něm jedině to, že nový pan farář je moc hodný. Ale protože biskupové někdy posílají do farností kněze odsouzené za zneužívání a nechtějí slyšet naše obavy, musíme se bránit, aby se církev stala bezpečným místem pro děti.
Proto chceme zřídit web, na kterém budou moci věřící zveřejňovat své zkušenosti s konkrétními kněžími, u kterých bude uvedeno, kde působí a kde působil dříve, něco, jako jsou stránky Známý lékař. Bude to v historii poprvé, kdy budou moci sami farníci nepřímo ovlivňovat, kdo jejich farnost povede, a bránit se deviantním kněžím. Dále usilujeme o vznik první české katolické laické organizace, která by hájila práva laiků, žen i mužů. Pracujeme na zmapování fenoménu zneužívání na vládní úrovni, jednáme se zástupci lidskoprávních organizací, odborů vlády i s našimi církevními představiteli.
Papež František už dlouho ostře vystupuje proti korupci a mafii, nyní ale Vatikán zvažuje vypracování celé doktríny ohledně exkomunikace zkorumpovaných osob a katolíků napojených na mafii. Oznámil to italský tisk na závěr první mezinárodní konference o korupci a organizovaném zločinu, která se tento týden konala ve Vatikánu. Pozváno na ni bylo 50 osob z různých zemí - prokurátorů, významných prelátů, diplomatů, vysoce postavených policistů i obětí organizovaného zločinu. V závěrečném prohlášení tato pracovní skupina uvedla, že nastal čas, aby katolická církev vypracovala novou zákonnou doktrínu týkající se „otázky exkomunikace vztahující se na korupčnické a mafiánské skupiny“.
Exkomunikace je jedním z nejtvrdších trestů v katolické církvi, který pro provinilou stranu znamená vyobcování nebo vyloučení ze svátostného společenství církve. „Naší snahou je vytvořit právní kulturu, která bojuje proti korupci a podporuje obecné dobro,“ řekl jeden z účastníků konference, bývalý papežský diplomat arcibiskup Silvano Tomasi. Za „velmi významný signál“ označil záměr Vatikánu kalábrijský generální prokurátor Federico Cafiero de Raho. „Církev tu má významnou váhu. A distancovat se od 'Ndranghety znamená izolovat ji, a to není maličkost,“ řekl italskému listu La Stampa. Deník La Repubblica napsal, že jde o „historický obrat“, protože církev tak staví na stejnou pozici korupčníky i mafiány.
František už dříve exkomunikoval 'Ndranghetu. Papež František během své návštěvy Kalábrie exkomunikoval jednu z nejnebezpečnějších skupin organizovaného zločinu v Itálii, mafiánskou organizaci 'Ndrangheta. Papež ji označil za „příklad adorace ďábla“. „Ti, kteří ve svém životě následují tuto cestu zla, jak to činí mafiáni, nejsou přijati Bohem. Jsou exkomunikováni,“ prohlásil před mší pod širým nebem. „Proti tomuto zlu je třeba bojovat, musí být odstraněno. Musíme ho odmítnout,“ dodal František, podle něhož musí také církev napnout všechny síly k boji proti organizovanému zločinu.
Také místní biskupové exkomunikovali mafie na Sicílii či v Kampánii, v oblasti Neapole. Katolické církvi ale chybí právní dokument univerzální platnosti. Papež podobně odsoudil i korupci, v politice, obchodu a dokonce i ve Vatikánu. Papežův postoj je nicméně v rozporu s tvrdou realitou v Itálii, kde jsou jak organizovaný zločin, tak i korupce hluboce zakořeněny. V indexu korupce za loňský rok zařadila organizace Transparency International Itálii na 60. příčku v žebříčku 176 sledovaných zemí a území.
Po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 komunistický režim u nás opět výrazně přitvrdil. Terčem se stala i katolická církev a její duchovní, pro které období normalizace představovalo důležitou zkoušku víry a občanské statečnosti. Arcibiskupský palác v Praze na Hradčanském náměstí. Potemnělými chodbami barokní budovy prochází mírně nahrbená postava. Na roztřesených rukách je patrné silné rozrušení. Unavený muž s kolárkem nejdříve požádá asistenta o sklenici vody a pak hledá útěchu ve večerní modlitbě. Slyší ji v mnoha odposlouchávacích zařízeních i pracovníci 5. odboru X.
Je 7. ledna 1978 a čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup František Tomášek, do 30. prosince 1977 pouze apoštolský administrátor, se právě vrátil z dalšího z mnoha vyčerpávajících jednání se zástupci komunistické moci. Normalizace nastoupila do katolické církve později než do jiných oblastí československého veřejného života. Ještě v roce 1971 v ní dobíhal obrodný proces započatý během pražského jara. Duchovní mohli v té době poměrně volně pracovat s mládeží, svých úřadů se po téměř dvaceti letech ujali biskupové, mohlo se mluvit o represi proti duchovním v padesátých letech a podobně.
O to razantnější ovšem byla následná odpověď utužujícího komunistického režimu, popisuje situaci v katolické církvi v sedmdesátých letech. Život duchovních v období reálného socialismu výrazně ztěžovala činnost takzvaných církevních tajemníků. Tito úředníci pravidelně kontrolovali bohoslužby, zjišťovali, zda při kázání nedochází k protistátním aktivitám, povolovali náboženské poutě nebo spolurozhodovali o rozpočtu farností. Na popud komunistů vzniklo 31. srpna 1971 Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Sám název sice odkazoval na encykliku papeže Jana XXIII., ve skutečnosti však šlo o nástroj totalitního státu opět ovládnout církev.
Prvním předsedou organizace se stal Josef Vrana. Podle Jaroslava Šebka byla motivace kněží pro vstup do sdružení různá: někdo tam byl ve strachu, jiný hledal materiální výhody spojené se členstvím. Normalizační režim vedl ke snížení institucionální religiozity a k ubývání křtů a aktivní účasti ve farnostech. Novým impulzem pro církev se stal až rok 1978 a nástup Karola Wojtyly na papežský stolec. Změna na svatopetrském stolci znamenala morální vzpruhu pro československé věřící, napomohla šíření samizdatové náboženské literatury a tajně vysvěceným kněžím.
Právě „závadového působení“ kněží na mladé lidi se obávala Státní bezpečnost nejvíc a proti duchovním neustále vyvíjela tlak. Vykonstruované procesy proti duchovním vedly k dlouholetým žalářům, desítky duchovních zahynuly v uranových dolech a vězeních. Po sametové revoluci se katolická církev opět vynořila z podzemí prostřednictvím nových iniciativ a struktur. Klíčovým tématem byla odluky církve od státu a zajištění svobody pro duchovní i laiky. Charita ČR si vybudovala silnou roli v sociální péči a stala se významným poskytovatelem služeb.
Charita ČR vychází z historických kořenů a myšlenek svatého Vincence z Pauly. V rámci české společnosti Charita pokračuje ve své misi, která začala po první světové válce a významně se rozvinula po roce 1989, kdy vznikla nová éra dobrovolnictví a profesionálního sociálního a zdravotnického působení. Pacem in terris jako nástroj státní moci a jeho dopady na církev. Role arcibiskupů Tomáška a Berana v postnormalizační éře. Internace biskupů a proměna církevní organizace po roce 1989. Garant projektu: PhDr. Spoluřešitelé projektu: Stanislava Vodičková, DiS., PhDr.
tags: #katolicka #cirkev #zlocinecka #organizace