Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova - rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raně novověkých a moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus, římský katolicismus zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i řeckokatolická církev, tedy církev uniatská nebo jinak řečeno katolická církev byzantského obřadu.
Jde o původně pravoslavné, kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci.
V průběhu 20. století se projevil i významný vliv papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v oblasti ekumenických a interreligiózních kontaktů. Jan Pavel II. svým shledáním s představiteli jiných náboženství a hnutím laických aktérů v církvi demonstroval nový přístup ke světu. Deklarace Dominus Iesus pak korigovala některé aspekty vztahu církve k nekřesťanům. V současnosti působení papeže Františka ukazuje spíše směr k větší otevřenosti a pastoračnímu důrazu na chudobu, spravedlnost a dialog s moderními společnostmi.
Role Ježíše jako Syna Božího a boha a jeho vztah k Otci byla v průběhu 4. století dogmatizována v učení o Trojici; Trojiční pojetí se stalo jádrem západní a východní teologie. Ochranný rámec dogmatu Trojice se vyvinul během koncilů a byl podložen učením Otce Augustina. První vyznání víry a ekumenické koncily určily, že Duch svatý vychází z Otce a Syna, což bylo jedním z klíčových bodů rozkolu mezi východem a západem roku 1054.
Bible je pro křesťany zdrojem poznání pravdy a normou života; Starý zákon je sdílen s Tanachem židovským, ale uspořádání knih se liší. Druhá část Bible, Nový zákon, obsahuje klíčové texty o životě a učení Ježíše, jejichž interpretace formovala křesťanskou teologii a praxi po staletí. Takové teologické a historické vrstvy ilustrují charakter církve jako jedné z nejdéle pokračujících institucí evropské kultury, která v průběhu staletí zrcadlila a ovlivňovala politické, kulturní i sociální struktury ve střední Evropě a mimo ni.
Ve středověku se Západ vyvíjel dále prostřednictvím křížových výprav, jejichž cílem bylo zvrátit vliv muslimů a stabilizovat křesťanskou civilizaci. Mechanismus církevního vlivu a kultury se projevoval i ve vzniku řeholních řád a mendikantských hnutí, jako byli františkáni, dominikáni, karmelitáni a augustiniáni. Reformní snahy v 16. století vyústily v protestantskou reformaci, která rozšířila církevní rozdíly napříč Evropou. Západní církev vedla k jazkém zápasu o zachování jednoty, zatímco tridentský koncil (1545-1563) stanovil novou představu o víře a mnišštině, posílil latinský překlad Bible a zformoval rámec katolické identity na dalších čtyřech stoletích až do II. vatikánského koncilu.
V 19. století došlo k dalším změnám: modernismus byl odmítnut na první vatikánské koncilu (1869-1870) a Pastor aeternus potvrdil primát papeže a jeho neomylnost, což posílilo ultramontanismus. Krystalizovala se reakce na moderní racionalismus a sekularismus a nastala vlna konzervativního vyznění, která vyústila v obnovení jezuitů a kritiku modernismu. Papež Pius X. dále vystupoval proti modernismu, a tridentská tradice se stala posilou proti změnám.
Přesto II. vatikánský koncil (1962-1965) otevřel církev moderním proudům a nastolil cestu aggiornamenta, tedy přiblížení k současnosti, i když vedl ke konfliktům mezi radikálními a umírněnými proudy v církvi.
V 20. století se projevil i významný vliv papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v oblasti ekumenických a interreligiózních kontaktů. Jan Pavel II. svým shledáním s představiteli jiných náboženství a hnutím laických aktérů v církvi demonstroval nový přístup ke světu. Deklarace Dominus Iesus pak korigovala některé aspekty vztahu církve k nekřesťanům.
V SAR (Subsaharská Afrika) misionáři často suplují nefunkční státní instituce a zůstávají v krizových dobách, někdy i navzdory riziku. Výhodou jejich dlouhodobého působení je, že se stávají součástí místní komunity a snaží se postupně vychovat nástupce z místních, kteří časem převezmou plnou zodpovědnost. Příslušná projekty vyžadují čas a trpělivost, někdy déle než obvyklé dva až tři roky, které stanoví administrativní pravidla. Tyto iniciativy často ukazují reálnou naději na úspěch, i když realizace probíhá v rozvrácené zemi.
„Štěstí nedosáhneš tím, že o něj budeš usilovat, ale že budeš sloužit. Štěstí může být, dá-li se to tak říct, vedlejším produktem. Nutnou podmínkou ale je, že ta služba není něco, co se musí, ale projevem radosti z Boží lásky.“
Osvědčený příklad misionářů inspiruje nejen katolíky, ale i širší veřejnost. Příklady z moravských a českých kontextů 19. a 20. století demonstrují, jak reformní a protireformní kroky formovaly duchovní krajinu moderní Evropy. Příkladem může být odvaha misionářů, kteří často čelili rizikům a obětem, a přesto zůstávali věrni svému povolání.
- Historické kořeny misií a jejich dynamika v katolické tradici.
- Proměny v 19. a 20. století: modernismus, ultramontanismus a II. vatikánský koncil.
- Role misionářů ve světě a jejich vliv na místní komunity, často v demontovaných státech.
Je třeba poznamenat, že i když se v tomto hesle soustředíme na moderní a nejnovější dějiny a charakteristiky Římskokatolické církve, jedná se o téma s rozsahem, který přesahuje běžné encyklopedické heslo. Rozsahem by heslo o této církvi bylo většinou mnohasvazkové dílo.
| Období | Klíčové rysy |
|---|---|
| Středověk až renesance | Křížové výpravy, klášterní řády, mendikantská hnutí |
| Reformační období | protestantská reformace, tridentský koncil |
| 19. století | modernismus, ultramontanismus, Pastor aeternus |
| 20. století | aggiornamento, II. vatikánský koncil, ekumenismus |