Striktní zastánci Bible jakožto jediného pramene našich vědomostí o věcech víry ho odmítnou, protože se o něm v ní nic nedočteme. Kritický katolík zapochybuje, kdeže se tento pojem vzal a proč. Někoho odradilo, když se setkal s příliš realistickými obrazy očistce a očistcových muk (například s velmi drsnými obrazy ve verších barokního autora jinak mnoha líbezných písňových textů Adama Michany z Otradovic).
Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. Populární výklady o očistci z devětnáctého a prvé poloviny dvacátého století byly mnohdy teologicky velmi slabé, zato ve svých obrazech působivé. A tak nechyběly výklady dokazující, že očistec musí být pod zemí, byla barvitě zobrazována očistcová muka a Bůh se tak představoval jako krutý mučitel a žalářník nebohých duší v očistci.
Naproti tomu nynější Katechismus katolické církve mluví velmi střízlivě a vrací se k původnímu výchozímu termínu, totiž ke stavu či procesu očišťování: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Pokud přenášíme na Boha příliš lidské představy, může se stát, že i v oblasti víry očekáváme nutnost plné odplaty zla, které člověk způsobil, a to i tenkrát, když mu bylo odpuštěno.
A tak je potom blízko k představě očistce jako místa Boží odplaty, jako instituce, kde nám Bůh chce „oplatit“ ty hříchy, za které nás nepotrestal na zemi. To je představa odvozená spíš ze zkušeností mezilidských vztahů (tak bychom možná jednali my na místě Božím), lidsky pochopitelná, ale ve skutečnosti nesprávná. Lépe věci porozumíme, když si uvědomíme, jaké „zbytky“ po odpuštěných hříších v nás zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy, zraněná důvěra vůči sobě samému i vůči Bohu apod. Proto očištění od zbytku zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu.
Obrazně řečeno: Boží odpuštění nám otevírá dveře ke vstupu před Boží tvář. My ale cítíme potřebu očištění, abychom před ním mohli v pokoji setrvat. Je ovšem třeba poctivě říci, že jakékoliv představy o našem stavu po smrti mohou být jen obrazy, poskládané z našich pozemských zkušeností, a jsou proto nepřesné nebo přímo zcestné. Jsme opravdu odkázání na víru v moc a sílu Boží lásky, která nám vyjde vstříc a všechno promění.
Pokud ale očišťování a očistec pochopíme tak, jak je uvedeno výše, uvidíme v očistci spíš projev Boží péče o člověka než akt odplaty nebo „žebřík z nejistoty“. Předpokládá to ovšem, že očistec nebudeme chápat jako akt Boží pomsty nebo jako „peklo na dobu určitou“ či jako instituci, kde lidské modlitby za duše v očistci „přemůžou“, „přesvědčí“ Boží spravedlnost, aby se duše do nebe dostala.
Také je třeba poznamenat, že modlitba za duše v očistci má svůj smysl, jen je třeba dbát na to, aby jí člověk nepochopil jako snahu „přetlačit“ milého Pána Boha z pozice soudu dopozice milosrdenství. Tyto modlitby jsou spíš projevem naší lásky k zesnulým, našeho vědomí, že i po smrti k sobě patříme. Když si totiž věřící člověk uvědomí bolest dluhu lásky vůči bližním, kteří zemřeli a pro které zde na zemi už nelze nic udělat, může být dobře disponován, aby jim projevil svou sounáležitost a lásku po smrti modlitbou.
A také tehdy, když si uvědomíme, že jsme třeba zůstali mnohé dlužni těm, za které jsme měli nějakou zodpovědnost a oni nežili také díky našim zanedbáním tak dobře, jak měli, můžeme najít v modlitbě „za duše v očistci“ poctivé řešení problému. Má-li ovšem někdo představu, že očistec je jakési vězení, kam Pán Bůh duše „zamkne“ a my je máme svými modlitbami z tohoto vězení „vysvobodit“ (případně to má zařídit nějaký světec nebo Panna Maria svým vlivem), potom je zřejmé, že toho o moci Boží lásky, projevovaní vůči člověku, mnoho neví.
Zdá se, že jsme jako katolíci prošli v posledních stoletích zajímavým vývojem: zatímco většina katolíků před sto lety Bibli prakticky ke své víře neužívala a nepotřebovala, jsou dnes i mezi katolíky mnozí, kteří mají dojem, že lze brát ve víře vážně jen to, co doslova najdeme v bibli. A nepočítají s prostou skutečností, že pokud se víra žije, tak se také nutně dál domýšlí. Očistec jako takový je skutečně „produkt přemýšlení“, ale jeho výchozí body: svatost Boží, potřeba vykoupení a neslučitelnost hříšnosti člověka se svatostí Boha, jsou základní zjevené kameny víry, které Písmo zřetelně vyslovuje. Z nich je nauka o očistci „vystavěna“.
Že touha po názornosti a snaha odpovědět na zvědavé otázky, které člověk klade, vede mnohdy k nepřesným a třeba i obskurním výkladům, je opakovanou zkušeností v životě církve.
