Po násilném potlačení pražského jara v roce 1968 komunistický režim u nás opět výrazně přitvrdil. Terčem se stala i katolická církev a její duchovní, pro které období normalizace představovalo důležitou zkoušku víry a občanské statečnosti. Ne každý v ní obstál. Arcibiskupský palác v Praze na Hradčanském náměstí. Potemnělými chodbami barokní budovy pomalu prochází mírně nahrbená postava. Na roztřesených rukách je patrné silné rozrušení. Unavený muž s kolárkem nejdříve požádá asistenta o sklenici vody a pak hledá útěchu ve večerní modlitbě. Slyší ji v mnoha odposlouchávacích zařízeních i pracovníci 5. odboru X.
Je 7. ledna 1978 a čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup František Tomášek, do 30. prosince 1977 pouze apoštolský administrátor, se právě vrátil z dalšího z mnoha vyčerpávajících jednání se zástupci komunistické moci. „Normalizace nastoupila do katolické církve později než do jiných oblastí československého veřejného života. Ještě v roce 1971 v ní dobíhal obrodný proces započatý během pražského jara. Duchovní mohli v té době poměrně volně pracovat s mládeží, svých úřadů se po téměř dvaceti letech ujali biskupové, mohlo se mluvit o represi proti duchovním v padesátých letech a podobně. O to razantnější ovšem byla následná odpověď utužujícího komunistického režimu,“ popisuje situaci v katolické církvi v sedmdesátých letech 20.
Následně se ukazuje, že Život duchovních v období reálného socialismu výrazně ztěžovala zejména činnost takzvaných církevních tajemníků - pověřených pracovníků okresních a krajských výborů, kteří měli v podstatě absolutní moc nad církevním životem v zemi. Tito úředníci pravidelně kontrolovali bohoslužby, zjišťovali, zda při kázání nedochází k protistátním aktivitám, povolovali náboženské poutě nebo spolurozhodovali o rozpočtu farností. Na popud komunistů vzniklo 31. srpna 1971 Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Sám název sice odkazoval na encykliku papeže Jana XXIII. vybízející k míru ve světě, ve skutečnosti se však jednalo o nástroj, jímž chtěl totalitní stát opět ovládnout v jeho očích neposlušnou církev.
Společenství svou činností navazovalo na Mírové sdružení katolického duchovenstva. V Pacem in terris působili kněží ochotní otevřeně podporovat normalizační politiku KSČ a „angažovat se v rozvoji socialistické společnosti“. Prvním předsedou organizace se stal pozdější olomoucký arcibiskup Josef Vrana, který je pro svou kolaboraci s komunistickým režimem v katolické církvi dodnes vnímán jako velice rozporuplná postava. Podle Jaroslava Šebka byla ovšem motivace kněží pro vstup do sdružení velice různorodá. „Někoho tam jednoduše dohnal strach, jiného lákaly jisté materiální výhody spojené se členstvím, jako byla farnost na lukrativním místě nebo snadnější získání výjezdní doložky pro cesty do zahraničí.“
V osidlech státní bezpečnosti Normalizační režim založený na vzývání materiálních hodnot spolu se všudypřítomným strachem a nedůvěrou vedl ve svém důsledku k výraznému poklesu institucionální religiozity v zemi - stále méně lidí se nechávalo pokřtít, ubývalo církevních sňatků, v kostelech se scházelo čím dál méně věřících. Novým impulzem se pro ni stal až rok 1978 a nástup Poláka Karola Wojtyly na papežský stolec. Vědomí, že i občan z komunisty ovládané země může stanout v čele největšího křesťanského společenství na světě, znamenalo pro československé věřící výraznou morální vzpruhu. Změna na svatopetrském stolci tak mimo jiné povzbudila samizdatové vydávání náboženské literatury, pořádání bytových diskusních seminářů nebo aktivity tajně vysvěcených kněží. Ti svoji pastorační činnost vykonávali mezi lidmi v utajení.
Právě „závadového působení“ kněžích na mladé lidi se obávala Státní bezpečnost nejvíc. I proto na duchovní neustále vyvíjela tlak. Kromě výslechů, sledování a často vynucené spolupráce se neštítila ani použít násilí. Ve vykonstruovaných procesech odsoudila komunistická justice stovky duchovních k dlouholetým žalářům, desítky z nich za mřížemi nebo v uranových dolech zahynuly. Velehrad, neděle 7. července 1985. U příležitosti 1100 let od narození věrozvěsta Metoděje se na poutním místě sešlo na 200 000 věřících. Režim se ve snaze předejít problémům pokusil církevní akci pojmout v první řadě jako „mírovou slavnost“. Straničtí funkcionáři ve svých proslovech opakovaně označili oba soluňské bratry za první komunisty, rezolutně se vyhýbali označení „svatý,“ přítomné pečlivě perlustrovaly desítky příslušníků StB. Brzy však přišel šok. Přítomní policisté aktivnímu vyjádření odporu jen bezradně přihlíželi. Pro komunisty tak Národní pouť na Velehradě skončila naprostou blamáží.
Právě se stali svědky největšího protirežimního vystoupení od demonstrací k prvnímu výročí vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa. Kardinálova otočka. Výraznou proměnou prošel i sám František Tomášek. Toho československá vláda původně schválila na pozici pražského arcibiskupa právě pro jeho umírněnost a zdánlivou loajalitu. Tomášek se tak mimo jiné původně distancoval od prohlášení Charty 77. Jednou z třecích ploch se stalo i kolaborantské sdružení Pacem in terris. Celý spor vyvrcholil v roce 1982, kdy pražský arcibiskup v návaznosti na předchozí vatikánský dekret členství katolických kněží v tomto sdružení oficiálně zakázal. Jeho olomoucký kolega Josef Vrana ovšem výzvy Vatikánu bojkotoval a „pokrokové hnutí“ i nadále podporoval.
Členství velebných pánů v nechvalně proslulé organizaci nelibě nesli především sami věřící, kteří svůj nesouhlas dávali najevo jednoduše - přestávali mše aktivních členů sdružení navštěvovat. I tento odpor „zdola“ postupně nesl své ovoce. Jestliže v roce 1973 v Pacem in terris působilo 37 procent českých kněží, v polovině osmdesátých let jich bylo necelých 29 procent a těsně před sametovou revolucí už šlo jen o pár desítek členů. Ti v organizaci zůstávali víceméně ze setrvačnosti nebo i kvůli tomu, že na ně tajná policie měla kompromitující materiály. Vliv hnutí tak byl na konci socialismu už jen naprosto marginální.
Stát na straně národa. Chrám svatého Víta, sobota 25. listopadu 1989. Celou zemí otřásají dynamické události sametové revoluce. Od Aše po Humenné probíhají masové protivládní demonstrace, do generální stávky všech pracujících zbývají dva dny. Důležitý dějinný okamžik ovšem souběžně přichází i pro československé věřící. Ve svatovítské katedrále celebruje František Tomášek slavnostní mši na počest svatořečení Anežky České. O pár dní později pak primas český podpoří volbu Václava Havla prezidentem v té době ještě Československé socialistické republiky. Více než čtyřicet let temna nejen pro katolickou církev tak symbolicky končí v místech, kde jsou uloženy ostatky patronů českého státu. S následky nesvobody se však budou následovníci svatého Petra vyrovnávat ještě dlouho.
„Pokud jsme se s normalizací nedokázali vypořádat jako celek, nemůžeme to samé vyžadovat od církve,“ uzavírá Jaroslav Šebek. doc. Mgr. V ústavu působí od roku 1995. Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. Odborně se zaměřuje zejména na dějiny politických stran, česko-německé vztahy, otázky vzpomínkové kultury a církevní dějiny a vztahy s Vatikánem. V Číhošti na Havlíčkobrodsku si lidé při mši připomněli události před 70 lety, kdy se v tamním kostele během kázání faráře Josefa Toufara údajně několikrát pohnul kříž na oltáři. Vládnoucí komunistická moc využila případ k útoku proti církvi, Toufar zemřel na následky mučení 25. februa 1950. Další akce připomenou jeho zatčení, týrání i smrt.
Kostelík Nanebevzetí Panny Marie byl zaplněný do posledního místa, včetně kůru, někteří lidé se dovnitř ani nedostali. Vaše předplatné brzy skončí. Zaujal vás článek? (14. 12. 2025) - Koncem října informoval zpravodajský portál Svatého Stolce Vatican News, že papež Lev XIV. podepsal dekret o blahořečení dvou českých kněží, obětí komunistické perzekuce v 50. letech minulého století. Okamžikem papežova podpisu jsou oba kněží považováni za mučedníky pro víru, symboly duchovního odporu proti totalitní komunistické ideologii a praxi.
tags: #ode #komuniste #internovali #kneze