Pokud si pod pojmem rodinná tradice představujete opakované dědění profese z otce na syna, tak u faráře Tomáše Molnára (58 let) to platí na víc než sto procent. Pochází totiž ze staré evangelické rodiny. „Můj prapředek Peter Molnár přišel do Čech z Maďarska na konci 18. století. A od té doby jsou v naší rodině všichni faráři,“ říká v rozhovoru pro Krkonošský deník. Takže, když se zeptám, od kolika let jste v církvi…… tak odpovím od narození. Jsem z asi nejstaršího farářského rodu v Čechách vůbec. Peter Molnár byl v roce 1782 v první vlně farářů, kteří sem z Maďarska přišli po tolerančním patentu a už tady zůstali. A od té doby jsou všichni Molnárové faráři. Peter, Gabriel, Eduard, Timotheus, dědeček, otec a já. Takže jsem sedmá farářská generace. V široké rodině jsem už pětadvacátý evangelický farář. Čili tradice.
„Čili tradice. Takže bylo předem jasné, že se stanete farářem?“ Nedošel jsem k tomu jednoduše. Jako syn faráře jsem za minulého režimu nemohl jít ani na střední školu, takže jsem se vyučil ručním sazečem, pak jsem léta pracoval v legendárním pražském antikvariátě v Dlážděné ulici, který byl za socialismu považován za ostrov svobody a vzdělanosti, ve kterém pracovala spousta zajímavých lidí, a mnoho zajímavých lidí do něj taky chodilo. Až v sedmadvaceti, když jsem si dodělal dálkově střední knihovnickou školu a konečně získal maturitu, tak teprve pak jsem šel studovat teologii.
„Českobratrská církev evangelická - křesťanská církev, pro kterou je konečnou autoritou evangelium, jakožto podstatné učení Bible - podle posledního sčítání lidu je největší protestantskou církví v Česku.“
Byl to splněný dětský sen? Když jsem byl mladý, tak jsem si říkal, že budu hasičem a farářem, ale pak přišla léta puberty a rané dospělosti, kdy jsem si vůbec nepřipouštěl, že bych mohl být farářem. Možná jsem to měl příliš před očima, tu nejednoduchost farářského bytí. Nakonec si mě to ale stejně našlo. A dnes už si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.
Trutnované vás znají jako faráře dlouho. Teď ale ještě další povinnosti. Na podzim na tak zvaném konventu (sněm všech sborů v kraji) jsem byl zvolen seniorem. Je to funkce volená na šest let, takže bych ji měl vykonávat do roku 2024. Takže ano, vedle svého vlastního sboru mám na starosti i další sbory v hradeckém kraji.
„Je to jako když se někdo stane ministrem, tak je to sice povýšení, ale ministr znamená v latině služebník. U nás se nedá mluvit o tom, že bych byl někomu nadřízeným. Spíš to vnímám jako funkci správní, je to hlavně o spoustě papírování a nových starostí, ale naštěstí na to nejsem sám.“
Vaše uvedení do funkce v kostele mělo slavnostní ráz. Ano, a jmenuje se to instalace. U nás máme pro běžné lidi možná zvláštní pojmenování slavnostních ustanovení, ale to je tím, že pocházejí z latiny. Například, když se člověk stává u nás farářem, tak se tomu neříká kněžské svěcení, ale ordinace. No, a když je člověk ustanovený seniorem, což byl můj případ, tak se tomu u nás říká instalace.
Co vás tedy nyní čeká kromě bohoslužeb? Musíme jako církev fungovat lidsky i ekonomicky. Jako všude se říká, že všech je málo, tak i farářů je málo. Na mě třeba je, abychom na tyhle věci dohlíželi a dávali je do pořádku. Například nedávno zemřel kolega ze Dvora Králové nad Labem, takže tam musím jezdit a řešit s nimi jejich problémy. V regionu jsme měli pět neobsazených sborů, ale tři noví faráři už nám sem nastoupili.
Jsou mladí faráři? Jsou, ale je jich málo. Farářina se může zdát jako fajn práce, že v neděli něco řeknete a to je všechno. Ale farář se musí o lidi starat celý týden. Stará se o chod sborů, i finanční a technický, vedle toho dělá pohřby, křty a svatby. Je to mnohostranná práce se spektrem nejširším, od narození až po smrt. A protože je to práce s lidmi, tak to samozřejmě není bez konfliktu. Někteří kolegové to občas odnesou dokonce i psychosomatickými problémy, takže farář musí být hodně silný, aby to utáhl. Snažíme se na farách také o kulturu, protože kulturou se nejsnadněji něco připomíná. Prostě naše práce je pestrá. A k tomu máte každý týden kázání, což znamená zplodit nějaký literární útvar. A to taky není úplně jednoduché.
Kde pro kázání berete inspiraci? Káže se na texty z bible, takže to úplně nemusím vymýšlet. Ale to, co je v bibli, je třeba nějak aktualizovat.
Říkáte přitom lidem, jak se mají chovat? Je to taková laická představa, že farářina je jakési moralizování. Věc je složitější, já tu nejsem od toho, abych moralizoval. V lidských vztazích kulháme, docela zásadně, a farář je tu od toho, aby o tom mluvil, a člověka k nim navracel. Ale moralizování většinou vede k pokrytectví a pokrytectví je velmi odporné.
Očekávají lidé od vás reakci a aktuální problémy, situace? Určitě ano. Nevidím důvod, proč bych na ně nereagoval. Církev přece není nějakým místem, kam lomoz všedního světa nedoléhá. Naopak, být křesťanem znamená být v tomhletom světě. Od aktuální politické situace na jedné straně, až po problémy obyčejných lidí na druhé straně. A že každý má problém. Ještě jsem nepotkal člověka, který by byl úplně v pohodě, a který by vztahy v rodině měl skvělé a nikdy nic zlého neudělal. Tohle člověk má reflektovat a nikam před tím neutíkat.
Odhadnete, co bude dál? Lidské společenství je v krizi. S měnícími se poměry ve společnosti jako bude například další průmyslová revoluce, kdy roboti budou nahrazovat lidi, zde bude čím dále větší potřeba vysvětlit, kdo to člověk je, co je lidská důstojnost, a spoustu dalších otázek. Takže církev tady svoje místo bude mít. Její slovo by mělo platit, a my budeme muset hledat ta pravá slova, aby je lidé slyšeli.
Jak to vlastně vypadá dnes s počty věřících? Evangelické církve patří mezi tu tradiční. Je nás přibližně pořád stejně, ale mladí lidé nám utíkají. Většina z nich je v Praze, odejdou tam na studia a už tam zůstanou. Ale to není problém jen naší církve tady v Trutnově, myslím, že to je problém celého kraje. Lidé odcházejí a nevracejí se.
Tomáš Molnár se narodil 31.1.1961 v Praze - Bubenči do staré evangelické rodiny, kde je duchovní služba tradicí už od 18. století; po základní škole se vyučil ručním sazečem; poté pracoval v pražském antikvariátě; dálkově vystudoval Střední školu knihovnickou; v 80. letech studoval teologii a stal se evangelickým farářem, působí v Trutnově; nadále se věnuje hudbě a skupině.
Věra Keilová: Co mě učil Vladimír Kafka o životě? | Klenoty života
Klíčové momenty života Tomáše Molnára
V dětství Tomáš vyrůstal na faře v Lysé nad Labem, kde jeho tatínek byl farářem. V rodném domě se hospoda a zahrada, která k faře patřila, staly místem vyprávění biblických příběhů a rodinné pohody. To vše utvářelo jeho vztah k víře a k službě lidem.
V mladém věku čelil perzekuci normalizačního režimu a byl sledován Státní bezpečností pro svůj kontakt s undergroundovou hudbou a spojením s tehdejšími evangelickými kruhy. Zároveň se objevovala aura rebelie a touha po svobodě, která pro něj znamenala i určité osobní odvahy. Tato zkušenost se promítala do jeho pozdějšího postoje k otevřenosti církve vůči společnosti.
Po vyučení ručním sazečem a prázdných téměř ideových hranicích normalizace nastoupil na cestu studia teologie. V současné době živí nejen své vlastní povolání, ale i správu několika sborů v kraji.
Molnár dnes vyzdvihuje důležitost dialogu s lidmi a praktické řešení jejich problémů, ne jen morální moralizování. Kázání čerpá z biblických textů a zároveň vyžaduje aktualizaci podle současného světa, aby slovo církve nebylo uzavřené v minulosti, ale rezonovalo se současností.
Podle jeho odhadu se bude v budoucnu role církve měnit v souvislosti s novými technologiemi a společenskými změnami, avšak její cíle zůstávají: připomínat lidem lidskou důstojnost a hledat slova, která jejich srdce osloví.
- Rodinná tradice a historický kontext Molnárova původu.
- Výchova a vzdělání v době normalizace a nástup na teologii.
- Farářská kariéra a role seniora v kraji Hedradeckého regionu.
- Filozofie vedení církve a reakce na současné sociální problémy.
- Pohled do budoucnosti církve a její vztažnosti k moderní společnosti.